Národní galerie v Praze: o zákulisních praktikách Jiřího Davida, Noemi Smolik a o naléhavé potřebě pravidel
Jana Dědečková

Někdy kolem 6. nebo 7. června 2013 ke mně začaly docházet z nejrůznějších míst od Bratislavy přes Brno až po Plzeň a Cheb zprávy o jakémsi hanopisu, který prý sepsali Jiří David a Noemi Smolik proti jednomu ze tří uchazečů o post generálního ředitele Národní galerie v Praze, Markovi Pokornému. Kdykoliv jsem ovšem žádala o text nebo odkaz, rozhostilo se buď ponuré mlčení, nebo přišla odpověď, že mezitím byl problematický příspěvek stažen a že tedy není vhodné s ním polemizovat. Teprve o necelý týden později, 12. června 2013, jsem se k textu dostala, neboť byl zveřejněn v komentářích pod článkem „Petra Feriancová k bienále v Benátkách“ na serveru Artalk.cz . Za trpělivost jsem byla odměněna i pokračující diskusí několika zúčastněných, kterou lze najít ZDE, stejně jako celý původní text. Je to hodně smutné svědectví o stavu mysli, v němž se nachází část české odborné veřejnosti.

Podle dostupných informací napsal Jiří David řadě slovenských výtvarníků a kurátorů 5. června 2013 tento vzkaz, který pietně zachovávám v původním znění: „Vazeni pratele na Slovensku, dnes vam posilam hromadnym mailem reakci renomovane kuratorky, teoreticky Noemi Smolik na ceskoslovensky pavilon v Benatkach (s kterym se od pocatku seznameni s timto projektem, ale i „problematickym“ pozadim jeho vyberu ztoznuji!!), myslim, ze je na celkove sireni v odbornych kruzich i verejne s cim pani Noemi S. souhlasi!!“ 

V Benátkách na Bienále 2013 jsem nebyla. Současné umění mě příliš neoslovuje. Využívání Československého pavilónu v Benátkách, o němž jsem si zjistila podrobnosti až v době konfliktu prof. Milana Knížáka, Dr.A., s částí odborné veřejnosti a ministerstvem kultury v listopadu 2010, považuji spíše za poněkud rozpačitou a setrvačností diktovanou politickou objednávku, než za aktivitu, která by vycházela z přirozených potřeb současného uměleckého života v České republice. Nemohu se tedy žádným způsobem vyjadřovat ke kvalitě či nekvalitě letošní československé (doslova) expozice. S Jiřím Davidem a Noemi Smolik mě ovšem spojuje jedna věc: ani jim nešlo o československou expozici na Benátském bienále 2013.



Neprůhledné intriky ministerstva kultury

Když byl 17. dubna 2013 odvolán z funkce generálního ředitele Národní galerie v Praze ing. Vladimír Rösel, považovala jsem za samozřejmé, že ministerstvo kultury vypíše v přiměřeném čase řádné otevřené výběrové řízení na uvolněnou pozici. Nebyl a není žádný spěch, neboť stav instituce, pokud vím, nevyvolává žádné obavy. Nehrozí ani nebezpečí z prodlení. Místo toho ale už o pouhý týden později začaly do odborné veřejnosti prosakovat podivné zprávy. Hovořily o tendenci ministerstva kultury vyjít vstříc požadavkům několika velmi zámožných a mocných soukromých sběratelů – „kapitánů průmyslu“ – a jejich dvorního galeristy Jana Třeštíka, před nedávnem pravomocně odsouzeného za porušení zákona o státní památkové péči pokusem o ilegální vývoz obrazu Pabla Picassa Sedící žena  z roku 1909. Cílem zmíněné snahy mělo být prosadit do vedení Národní galerie v Praze někoho, kdo bude schopen svěřit Veletržní palác Třeštíkovu dlouholetému spojenci Karlu Srpovi.

Karla Srpa propustila z Galerie hl. m. Prahy počátkem roku 2013 po několikatýdenním úsilí nová ředitelka Magdalena Juříková. Znalec, který vždy ochotně pomáhal soukromým sběratelům navíc krátce před Röselovým odvoláním, totiž 11. dubna 2013, přijal spolu s Janem Třeštíkem místo v čtyřčlenné správní radě Nadačního fondu Richarda Fuxy, sloužícího propagaci Lendlovy sbírky plakátů Alfonse Muchy (ZDE). V Galerii hl. m. Prahy, která není členkou Mezinárodní rady muzeí (International Council of Museums) ICOM, evidentní rozpor Srpovy dosavadní profesní kariéry s pravidly ICOM nevadil, ale v čele Národní galerie v Praze by na překážku byl. Pro zjevný střet zájmů se tedy Karel Srp nemohl ucházet o místo generálního ředitele Národní galerie v Praze přímo. Podle zasvěcených o to prý ostatně ani nestál. Důstojná pozice v Národní galerii v Praze by ovšem podle mínění jeho ochránců Karlu Srpovi svědčila – a jejich sbírkám rovněž.

„Musíme pro Srpa najít nového Bufku,“ měl údajně prohlásit jeden z nejmocnějších českých sběratelů v narážce na předchozího ředitele Galerie hl. m. Prahy ing. Milana Bufku, který loni v létě rezignoval na svou funkci, aby předešel plánovanému odvolání z ekonomických důvodů. Milan Bufka čtyři roky umožňoval Karlu Srpovi souběh práce ve veřejné galerii a soukromých aktivit, neslučitelných s působením v členské instituci ICOM. Nyní se tímto „novým Bufkou“ zjevně měl stát doc. Jiří Fajt v čele Národní galerie v Praze. Někdy si sama kladu otázku, jak silná musí být jeho touha po řízení této instituce, když byl zřejmě ochoten přijmout i tuto z mého pohledu ponižující podmínku.

Za daných okolností bylo ovšem nemyslitelné vyhlásit otevřené výběrové řízení. Manažerské úspěchy Jiřího Fajta z dob dávno minulých i zcela nedávných jsou všeobecně známé. Propírat je veřejně by znamenalo znemožnit jeho jmenování, pokud by se nechtělo ministerstvo znemožnit samo. Na kompetenčním principu sestavená komise, jako například Komise ministryně pro otázky galerií ministerstvem zřizovaných (původní složení ZDE) by činila výsledek volby velmi nejistým a záměru ministerstva by nemusela posloužit. Proto ministerstvo kultury jmenovalo prapodivnou „výběrovou“ komisi, které měli dodat lesk odborníci kalibru prof. Petra Wittlicha a prof. Lubomíra Slavíčka. Zdání nestrannosti pak měla představovat Magdalena Juříková, zatímco za bezpečný výsledek hlasování měli odpovídat jiní, především Meda Mládková, Karel Srp a Michal Stehlík, které uvádím v abecedním pořadí, abych někomu z nich nekřivdila. Bylo by zajímavé vědět, kdo tuto sestavu vymyslel a ministryni Aleně Hanákové vnukl.

Aby bylo zachováno zdání alespoň nějakého výběru, bylo třeba sehnat přinejmenším jednoho dalšího uchazeče. Touto nevděčnou rolí obmyslelo ministerstvo kultury bývalého dlouholetého, a dodejme, že velmi úspěšného ředitele Moravské galerie Marka Pokorného. Kdosi v útrobách Nostického paláce, a hovoří se v této souvislosti o ekonomickém náměstkovi ministryně ing. Martinu Sankotovi, Ph.D., nejen sestavil výše zmíněnou obskurní komisi, ale připadl také na kouzelný nápad, jak omezit počet uchazečů na dva: zaštítit se výsledky posledního výběrového řízení na generálního ředitele Národní galerie v Praze z roku 2011. Toto odůvodnění, které z dobrých důvodů ministerstvo nikdy nevyhlásilo oficiálně, přitom bylo od samého počátku nelegitimní.

Zmanipulované výběrové řízení z roku 2010 podlomilo důvěru mnoha potenciálních kandidátů a způsobilo, že se do konkurzu v roce 2011 přihlásili jenom čtyři lidé. Snaha ministerstva kultury omezit výběr na finalisty tohoto řízení byla tedy asi stejně legitimní, jako kdyby někdo trval na budoucím obsazení Sbírky moderního a současného umění Národní galerie v Praze pouze na základě výběrového řízení z podzimu 2012, do něhož se rovněž přihlásili pouze čtyři uchazeči, což bylo tehdy všeobecně interpretováno jako výraz nedůvěry vůči ing. Vladimíru Röselovi. Navíc jeden z uchazečů ve výběrovém řízení na generálního ředitele Národní galerie v Praze z roku 2011, Michail Odarčenko, z výběru jaksi vypadl bez uvedení důvodu. Dokonce ani zdůvodnění toho, proč ministerstvo navrhlo komisi právě tyto dva kandidáty, tedy nebylo ani důsledné, ani obhajitelné.

Nesourodá sestava „výběrové“ komise začala předvídatelně drhnout hned na prvním zasedání 4. června 2013. Jednak si někteří členové komise proti zásadnímu stanovisku náměstkyně ministryně PhDr. Anny Matouškové vyžádali rozšíření počtu uchazečů přinejmenším ještě o zastupujícího ředitele Národní galerie v Praze prof. Víta Vlnase, jednak se začalo zdát, že by Marek Pokorný nakonec nemusel být bez šance. To byl přesně okamžik, kdy se hodí nějaký ten mouřenín na černou práci. Jiřímu Fajtovi hbitě přispěchal na pomoc Jiří David a využil k tomu kritického talentu paní Noemi Smolik. Následující den po prvním zasedání zmíněné komise tak rozeslal výše citovaný hromadný e-mail s její „recenzí“ československé účasti na Benátském bienále 2013.


Pokus o zákulisní ovlivňování výběrové komise

Z mnoha reakcí, které se ke mně donesly, se zdá, že rozeslání textu Noemi Smolik bylo zásadním omylem Jiřího Davida. Důvod, proč chtěl text uvést ve všeobecnou známost, je zřetelný od počátku do konce. Hned v první větě neobratně psané recenze Noemi Smolik prohlásila:  „Český a slovenský pavilon, za který byl pro tento ročník kurátorsky zodpovědný Marek Pokorný, byla úplná katastrofa.“ Podstatné ovšem bylo vyznění textu. Proto jeho poslední odstavec cituji v úplnosti:

„Po tomto zážitku mohu už jenom prohlásit, že by bylo absurdní udělat Marka Pokorného, který je za tuto situaci zodpovědný, jehož angličtina nestačí ani na to, aby představil vlastní umělce, jehož znalost současného umění, jak vidno, má tak 15 let zpoždění a jehož integrita co se týká trhu s uměním je mezinárodně takto viditelně zpochybněna, generálním ředitelem Národní galerie, jehož jednou z hlavních povinnosti je reprezentovat české umění na mezinárodní úrovni.“

Oba aktéři distribuce tohoto textu si patrně rychle uvědomili svou chybu a pokusili se jej stáhnout. Přiznání paní Noemi Smolik ze dne 13. června 2013 v diskusi na serveru Artalk.cz je ovšem šokující: „Tento text jsem napsala na žádost jednoho člena výběrové komise na nového generalního ředitele NG a byl určen jenom pro tuto komisi. Bez mého vědomi se ale rozšířil a artalk ho chtěl publikovat. Mezitim ale Petra Feriancova napadla v trapných e-mailech nejenom me, ale i citovaného šefredaktora friezu a ředitelku Kunstvereinu v Bonnu a abych zabranila dalším trapnostem, které na mezinárodní urovni vrhají jenom špatné světlo na celou českou uměleckou scenu, navrhla jsem pani Feriancove, že stahnu publikaci a ji prosím s těmito útoky a dalším obtěžováním zcela nevinných lidí přestat.“

Tady nejde jenom o obtěžování nevinných lidí. Osoba, podepisující se Noemi Smolik (a podle dikce a souvislostí soudím, že pravděpodobně nejde o podvrh) se v diskusi pod článkem Petry Feriancové na serveru Artalk.cz veřejně přiznala k těžko uvěřitelnému pokusu o zákulisní ovlivňování výběrové komise v onom podivném výběrovém řízení-neřízení, jehož okolnosti by mělo ministerstvo kultury odborné i laické veřejnosti ještě náležitě objasnit. Evidentní pokus o očernění Marka Pokorného, zkušeného odborníka, který v letech 2004 až 2012 řídil Moravskou galerii a jehož manažerská bilance je výrazně lepší než Jiřího Fajta, musí být varováním před dalším pokusem rozhodovat o budoucím generálním řediteli Národní galerie v Praze jinak, než cestou otevřeného, transparentního a dobře připraveného veřejného výběrového řízení.

Jenom na okraj: paní Noemi Smolik se pod svůj původní text podepsala – cituji bez jakýchkoliv úprav – jako „docentka teorie umění na Universite Bonn“. Elektronický telefonický seznam univerzity v Bonnu (Rheinische Friedrich-Wilhelm-Universität Bonn), který obsahuje kontakty na všechny pedagogické a nepedagogické pracovníky univerzity včetně interních doktorandů a externistů, v současnosti neobsahuje jméno Noemi Smolik/Smolíková, nebo jméno podobné. Podle stránek filosofické fakulty téže univerzity není Noemi Smolik/Smolíková uváděna ani mezi členy a spolupracovníky Uměleckohistorického ústavu (Institut X), ani mezi početnými soukromými docenty a vědeckými spolupracovníky Filosofického ústavu (Institut I). Je tedy na místě se ptát, na které vysoké škole v Bonnu je paní Noemi Smolik docentkou.


Vladimír Rösel: je nezbytné změnit pravidla

Prakticky současně se zveřejněním reakce Petry Feriancové a následně i původního textu Noemi Smolik na serveru Artalk.cz se mi ozval také ing. Vladimír Rosel, bývalý generální ředitel Národní galerie v Praze, se svým komentářem ZDE. Jsem ráda, že člověk s tak bezprostřední zkušeností s řízením Národní galerie v Praze sdílí můj názor o potřebě nastavení nových a jednoznačných pravidel fungování pro Národní galerii v Praze. Z jeho dopisu vyjímám (a doplňuji diakritiku):

„Řešeni existuje jenom v nastavení a zveřejněni měřitelných kritérií úspěchu řízení NG. Následně, pokud k tomu bude politická vůle, je možno řešit nový zákon o NG, což je komplikovanější agenda a na dlouhou dobu. Tedy alespoň malý krok k transparenci, včetně hodnoceni, a tím k efektivnímu výkonu správy státního majetku (budovy a sbírky) by šlo dosáhnout velmi lehce.“

Je pochopitelné, že člověk, který za rok a půl dokázal připravit sérii pěti nebo šesti úspěšných výstav v Praze, prorazil s českou klasickou modernou do jihokorejského Národního muzea současného umění v Soulu a poté by odvolán na základě vykonstruované záminky, musí mít pocit křivdy. Na druhou stranu je zřejmé, že jeho úvahy v sobě mají racionální jádro. Na rozdíl od Vladimíra Rösela si však myslím, že principiální změny musejí začínat jinde. Nestačí jenom nastavení měřitelných kritérií úspěchu, i když by samo  o sobě znamenalo velký krok vpřed.

Snad už nás vývoj z let 2010, 2011 a 2013 dostatečně poučil, že hlavním problémem Národní galerie v Praze je její nedostatečná autonomie. Patrně to platí i o jiných významných národních kulturních institucích, ale o Národní galerii v Praze to vím bezpečně a mohu to názorně doložit. Neexistují žádná formalizovaná pravidla, která by ministryni nebo ministrovi kultury bránila činit s těmito institucemi, respektive s jejich rozpočty a personálním obsazením, cokoliv se jí či jemu zlíbí. Tato situace se stává mimořádně nebezpečnou v okamžiku, že ministr kultury nemá dostatečný rozhled, znalosti a osobní autoritu. Potom totiž takový ministr či ministryně může podléhat různým radám ze svého okolí, aniž by je byl schopen zasadit do odpovídajícího kontextu. Zároveň podle nich může jednat, aniž by mu v tom jakýkoliv mechanismus alespoň formálně bránil a nutil ho jednat podle předem stanovených pravidel. Takový způsob obsazování míst ředitelů nejvýznamnějších kulturních institucí v zemi je v civilizovaném světě velmi neobvyklý a nemá se zavedenou praxí demokratických států mnoho společného.

Odborně naprosto nezpůsobilá ministryně, nebezpečně podléhající diktátu svého ekonomického náměstka, si potajmu zřídí jakousi komisi, jejíž sestava nemá z kompetenčního hlediska ani hlavu, ani patu. Nebýt neopatrnosti jedné úřednice, dozvěděli by se navíc někteří členové komise o jejím úplném složení až na prvním zasedání. Pak ministryně prostřednictvím své náměstkyně přikáže této ad hoc sestavené skupince vybrat nového ředitele centrální státní umělecké sbírky z pouhých dvou kandidátů, kteří jsou k tomu „legitimováni“ tím, že se před dvěma lety zúčastnili nějakého výběrového řízení.  Ministerstvo kultury přitom nezveřejní žádná kritéria výběru nového ředitele, ani harmonogram svých kroků. S neskutečnou arogancí se zvysoka  vykašle na jasně vyjádřená a publikovaná stanoviska nejvýznamnějších odborných sdružení v zemi, ale také na názor vlastního odborného poradního sboru pro danou otázku zřízeného, a pokračuje v tomto svévolném jednání, o němž sama ani nemusí vědět, že je motivováno především zájmy několika soukromých osob, dokud jí v tom vyšší moc nezabrání. To je strašidelné!

Rozumné řešení je v podstatě jediné. Odborná veřejnost musí nejprve důsledně trvat na tom, aby se při obsazování této pro obor klíčové pozice vždy konalo otevřené a transparentní výběrové řízení s komisí, sestavenou podle jasného a předem stanoveného kompetenčního klíče. Toto řízení musí probíhat  podle transparentních a veřejně známých pravidel. Maximum dokumentů musí být veřejně přístupných. To se týká zejména projektů a koncepcí, neboť koncepce, s níž uchazeč před komisi předstoupí, a na to rádi zapomínáme, je také formou veřejného slibu, jehož dodržování má veřejnost právo kontrolovat. To je však jenom dočasná a minimální podmínka, která sice poněkud omezí rizika a zlepší proces výběru nového generálního ředitele Národní galerie v Praze, ale pořád ještě nebude představovat optimální řešení. Zásadní proto musí být veřejný tlak na nový zákon o Národní galerii v Praze a na její institucionální autonomii.

Dlouhodobou systémovou stabilitu instituce lze očekávat až po změně zákona, tj. ve chvíli, kdy budou volit generálního ředitele Národní galerie v Praze členové její správní rady, odpovědní za stav této instituce po celou dobu jeho funkčního období. To je totiž jediný princip, který může zásadně omezit vliv zákulisních intrik, jichž jsme byli svědky v uplynulých týdnech. Zároveň je to nejlepší motivace členů správní rady k tomu, aby volili podle svého nejlepšího vědomí a svědomí schopného a odpovědného ředitele. Dokud se tento volební výbor bude po volbě vždy rozcházet a další odpovědnost za instituci už neponese, bude prostředí vždy více či méně náchylné k manipulacím a intrikám, neboť krátkodobé účelové aliance mohou v očích členů komise, jmenované jen pro tento účel, v daném okamžiku převážit nad zájmem instituce. Proto  je mnohem vyšší míra autonomie a existence odpovědné správní rady Národní galerie v Praze tou nejlepší zárukou, že napříště nebudeme svědky podobných hrátek, které jsem popsala výše.

1. madam Naomi je zřejmě

1. madam Naomi je zřejmě >soukromná< „docentka teorie umění na Universite Bonn“; ostatně v diskusi pod uvedeným odkazem píše "Tento text jsem napsala na žádost jednoho člena výběrové komise na nového generalního ředitele NG a byl určen jenom pro tuto komisi." Neskutečná arogance vyjádření vlastního zájmu.
2. Popsané poměry (tentokrát) v NG a na MK jasně ukazují, kdo jsou ti praví Majitelé Státu - ve skutečnosti nikým nevolené "elity", z Dobrých pražských rodin. Společně provádějí privatizaci zisku a socializaci nákladů. ... co na to Uštvan?

Uložit

Uložit