Omlouvám se za zavádějící název článku: na rozcestí by naše parlamentní pravice, o kterou mi teď jde, mohla být, kdyby vůbec byla na cestě, a na cestě by mohla být, kdyby skutečně existovala jako sebevědomá a jednotná pravicová síla. Takže pokud jde o hlavní politický proud, lze zatím hovořit jen s obtížemi o opravdové pravici a bohužel ani ne o žádné úspěšné cestě; ve velkých tzv. pravicových stranách, i když byly vládní, totiž skutečně pravicoví politici byli postupně téměř raritou a politika těch stran díky tomu příliš často nebyla skutečně pravicová. (Tím naprosto nechci říci, že vlády, které jsme mohli považovat za pravicové, byly neúspěšné: ne, byla nastartována cesta k demokratické společnosti, byly založeny počátky tržního hospodářství, zlepšily se všechny parametry života, jsme – doufám napořád – součástí Západu).

 Naše „pravice“ v tom ale – naneštěstí – není sama, protože americká pravice se po prohraných prezidentských volbách teprve hledá a lepší časy doufejme nastávají teprve teď, po vítězství Republikánů ve volbách do obou komor parlamentu USA.  Evropská pravice existuje jen jako název, nikoliv jako skutečná politická síla, schopná čelit levici napříč Evropou, levicové bruselské byrokracii a profesionálním europolitikům. Tedy síla, která provádí pravicovou politiku bez úlitby, bez ústupků neustále se zvyšujícímu tlaku levicových stran a jejich populistických politiků, odborů a různých občanských iniciativ, jejichž slibům, lžím a demagogii ve stále větší míře podléhá většinový volič, korumpovaný „sociálním“ státem, který podryl jeho samostatnost, sebedůvěru i elementární morálku. 
Začněme u pravicového občana. Definujme ho jako člověka, schopného se postarat o sebe i svou rodinu, člověka samostatného, chránícího nedotknutelnost soukromého vlastnictví, ale majícího sociální inteligenci, která mu říká, že skutečně potřební potřebují jeho ochranu a pomoc a v míře, které je schopen, mu jí poskytne. Tento člověk chápe, že kapitalismus se svým volným trhem není přežitek, ale zatím jediný životaschopný společenský, politický a ekonomický systém - pokud není deformován výmysly socialistických politiků a „ekonomů“, i návrhy „třetích cest“, schopných pro zalíbení se mase svých voličů popřít zdravý rozum a ekonomické zákony.  Pravicový občan je z podstaty pravicovosti svobodymilovný a proto je antinacista a antikomunista, protože ví, že obě tyto levicové ideologie plodí nesvobodu a bídu a svůj zločinný základ a podobu prokázali a dodnes prokazují miliony umučených, o svobodu připravených a zotročených lidí. Proto se naprosto  nemůže ztotožnit se současnou politikou Ruska, „chápat“ ji a obhajovat, 


protože Putinovo Rusko jen pokračuje v prolhané, věrolomné agresivní a Západu nepřátelské politice Sovětského svazu. A tak, přes všechny výhrady a přes to, že dnes vládne Spojeným státům americkým levicový, slabý a velmi neamerický president, je pravicový občan přítelem a zastáncem USA s přesvědčením, že se tato země znovu stane vedoucí silou v boji za zachování Západu, za záchranu naší židovsko-křesťanské civilizace, tak jak to Amerika prokázala v I. i II. světové válce i ve válce Studené. Podporuje proto transatlantickou spolupráci a uvědomuje si životní nutnost pevných spojeneckých svazků v rámci NATO. Lidé, kteří odsuzují politiku USA (nezaměňovat s kritikou!) a omlouvají, podporují a argumentují postoji Ruska, nejsou lidmi pravice, ač si to o sobě myslí; a buď trpí ztrátou paměti, nebo soudnosti.

 Pravicový člověk je si také vědom, že důležitým článkem demokratického řetězu je Stát Izrael, staví se na jeho obranu a je mu odporný antisemitismus, proti kterému aktivně vystupuje. Uvědomuje si, že velkým nebezpečím pro Západ je militantní islám, který má bohužel v muslimském světě miliony fanatických zastánců a podporovatelů, aniž by bylo znát, že nepochybně nemilitantní většina není většinou, která by proti svým radikálním, terorismus páchajícím soukmenovcům rozhodně vystupovala;  je tedy v lepším případě neužitečnou mlčící většinou.

 Pravicový občan chápe, že ne zbytečným, ale nutným předpokladem pravicového postoje je pravdivost, poctivost a slušnost, a předpokládá a vyžaduje ji od politických elit, protože ty ovlivňují morálku, životaschopnost a prosperitu společnosti. Pravicovost tkví také v konzervativnosti. Netvrdím, že pravicový člověk musí být nutně věřící, ale určitě nemůže považovat náboženství za horší zlo než komunismus, jak se někteří lidé, kteří se považují za pravicové, vyjadřují zejména o katolickém náboženství.

Samozřejmě aby mohly být pravicové principy uplatněny v reálné politice, je nutné, aby je prosazovala relevantní politická strana. Pominu mnoho malých pravicových stran (které mnohdy sami sebe, nebo veřejnost je za pravicové omylem považuje). Dotknu se asi řady čtenářů, když řeknu, že za pravicovou stranu není možné považovat ani Svobodné, i když některé pravicové rysy vykazuje. A dotknu se určitě ještě mnohem většího množství dalších, když totéž prohlásím i o TOP 09. Ale vím, že v obou těchto stranách je mnoho pravicově myslících a jednajících.

 
Logicky tedy zbývá ODS, mnohými pravicovými občany, jejími voliči i jejími bývalými členy zatracovaná, odepisovaná a marginalizovaná. Nepopírám, že ODS, resp. mnozí její politici na všech úrovních poškodili věrohodnost pravicové politiky. Přesto si dovolím tvrdit, že jestli je tady politická strana, která by mohal pravicovou politiku rehabilitovat, je to ODS. Tato strana se začala rozcházet s lidmi, kteří poškozovali její dobré jméno a někteří odcházejí sami, protože už nemohou čekat výhody - daří se to pomaleji, než by si bylo možné přát, ale neočekávejme nemožné. Z ODS bohužel odešlo i mnoho slušných lidí, kteří nechtěli být spojováni s neslušnými. Nejsem člen ODS, ale myslím, že je čas k odpuštění. Je samozřejmě především na ODS, aby ukázala, že je stranou pro pravicového občana, stranou pravicových principů, které jsem výše naznačil, z nichž neuhne.  Ale kdo má oči, vidí, že s tím už začala. Dejme jí šanci a pomožme jí. Pomůžeme tím i sami sobě. Pak budeme moci říct, že pravice skutečně existuje a je na cestě.