Vídeňským vyjádřením o záměru obejít se při jmenování paní Livie Klausové velvyslankyní v Bratislavě bez tvrdohlavého ministra zahraničí se pan prezident zcela zbytečně chytil do vlastní pasti. Nedosáhne-li svého, bude pro smích. Cena za vynucené vítězství nad Karlem Schwarzenbergem  může ale být  nepřiměřeně vysoká.

Nevládne totiž prostředkem, jímž by pana ministra zahraničí mohl přinutit k opuštění hrdého postoje nezávislého profesionála. Současně se nemůže spolehnout na slabošského předsedu vlády, že podstoupí oběť rozpadu vlády a prokáže mu na vlastní pěst poslední službu kontrasignací jmenování paní Livie.

Vzniklá nepříjemná situace je průvodním jevem změny neformální váhy postavení prezidenta jeho  zvolením přímou volbou. Mandát přímo od voličů mu dává sílu, kterou nepřímo volený prezident neměl. Jenže s ní musí zacházet  opatrně, aby se mu nevymkla z ruky a nenatropila spoušť. Pokud to dokáže, bude velmi prospěšným činitelem s jednoznačně kladným vlivem na vývoj státu. Avšak bude-li se opájet mocí a žít v klamavé víře, že není  nic, co by neprosadil, bude plodit neužitečné zmatky. Potíže vzniknou zvláště tehdy, propadne-li omylu, že s jeho zvolením se začal psát nový letopočet, a co bylo před jeho příchodem, již neplatí.

Základ současné choulostivé situace formálně není v tom, že volba Miloše Zemana padla právě na paní Livii Klausovou (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2013040401). Není o nic méně způsobilá zastávat diplomatickou funkci než Vladimír Remek, jenž Karlu Schwarzenbergovi vadí jen trochu, či Alexandr Entropa Vondra, který nevadí vůbec, ač také není kariérní diplomat. Potíž je v porušení klasické zásady správného řízení, že při změně vedení se zachovává kontinuita rozpracovaných procesů. Má-li být přesto porušena, musí se na tom shodnout všichni, jichž se to týká. Nedbáním rozjednaného jmenování Jaromíra Plíška bez předchozí dohody s vládou již zde  Miloš Zeman předvedl, že podléhá sebeklamu o své všemohoucnosti.

Odhlédneme-li od skutečnosti, že v přetahování mezi prezidentem republiky a ministrem zahraničí doznívá soupeření z volby prezidenta republiky, pak  z věcného hlediska je v právu Karel Schwarzenberg. Pan prezident neuplatnil žádný rozumný důvod pro opuštění rozjednaného záměru vyslat do Bratislavy Jaromíra Plíška, a nevysvětlil proč jeho volba padla právě na paní Livii. Prostě jen chce svou hračku, čili chová se svévolně. A Karel Schwarzenberg mu hračku prostě nedá, protože nevidí žádný rozumný důvod pro opuštění původního záměru. A mezi nimi se potácí předseda vlády Petr Nečas, který na jedné straně naznačuje prezidentovi, kde končí jeho hájemství, na druhé straně peskuje Karla Schwarzenberga za údajně hloupé a dětinské výroky.

Pohled na tři vysoké představitele státu, zaklesnuté do sebe a zjevně nezpůsobilé se dohodnout, je smutný. Ale přesto jim média stále věnují pozornost. Nikdo se ale neptá, co na to vše říká paní Livie, kvůli které se pánové perou. Na začátku projevila přání postavení velvyslankyně získat, ale dále se chová, jako by ji stav sporu o její budoucnost příliš nezajímal. Působí to dojmem, jako by ji nezneklidňovalo, že ztroskotání záměru na její jmenování bude pro Miloše Zemana zahanbující. Nebo možná by nepovažovala za nepřiměřenou cenu za splnění přání ani pád vlády v případě, že by Petr Nečas kontrasignoval její jmenování bez dohody s Karlem Schwarzenbergem. Je její tužba po diplomatické kariéře skutečně tak silná, že ji cena za její naplnění nezajímá ? Potřebuje ke spokojenému životu postavení velvyslankyně v Bratislavě zcela nezbytně ? Odpovědi na zmíněné pochybnosti a otázky neznáme.

Ale paní Livie má při tom jako jediná klíč k snadnému vyřešení zapeklité situace. Kdyby si jako  moudrá žena řekla, že rvačka o její jmenování je pod její důstojnost a poděkovala by panu prezidentovi za laskavost, válka by skončila bez vítězů a poražených. Ba ne, zvítězil by střízlivý ženský rozum nad mužskou jankovitostí.

Paní Livie se ale nejspíš svého přání hned tak nevzdá a tahanice budou pokračovat další týdny a měsíce, dokud je neukončí zázrak nebo nějaký deus ex machina. Během té doby politici a komentátoři začnou zapomínat na výtky, kterými zahrnovali Václava Klause kvůli ať již skutečnému nebo jimi vymyšlenému překročení ústavou vymezených kompetenčních hranic a začnou vzpomínat, jak se s ním nakonec dalo vše rozumné vyjednat. To bude další páně prezidentova ztráta v této při. A morálním vítězem bude Václav Klaus.