Nedotknutelní
Martin Stín

Dlouhá léta se zdálo, že politika je jen výtah k moci a bezpečné dobré bydlo. Pravda, přízrak uvězněné Julie Tymošenkové byl znepokojivý, ale přece jen… je to kdesi daleko, na Ukrajině… Na zlé nejlépe nemyslet, abychom je nepřivolali, mysleli si politici. Nicméně „pro jistotu“  se vláda připojila k mezinárodnímu vydírání Ukrajiny hrozbou zhoršení vztahů s Evropskou unií, bude-li její trestní stíhání pokračovat. Dobrá předsevzetí vlád potírat korupci a kriminalitu „bílých límečků“ vyjadřovala hesla typu „akce čisté ruce“ nebo „padni komu padni“. Zněla hezky, ale ve skutečnosti to byly jen neškodné slogany, které nikdo nebral příliš vážně. Představa, že by bylo na místě volat po trestněprávní odpovědnosti politiků za zjevné mrhání veřejným majetkem, se považovala až za neslušnost.

Neštěstí se nemá přivolávat. Vláda všeobecné neodpovědnosti Petra Nečase volala tak dlouho „padni, komu padni“, až se dočkala: skutečně začala padat obvinění vysokých úředníků a posléze i žádosti o vydání poslanců k trestnímu stíhání. A politici si najednou začali uvědomovat, že si možná vykoledovali něco, o co zase tak moc nestáli.

Zatím jen tiše po špičkách, ale přece jen, začal politickou smetánku obcházet strach. Petr Nečas a Miroslav Kalousek po vyslechnutí zprávy o žádosti policie o vydání Vlasty Parkanové k trestnímu stíhání propadli hysterii. Když policisté přistihli Davida Ratha při zázračné proměně vína v bankovky, mluvilo se o nich pochvalně, přímo s nadšením. Teď je z nich najednou parta plukovníků a podplukovníků, která vzbudila v předsedovi vlády podezření, že se chystá rozhodovat o tom, kdo bude ve vládě. Co na premiérův hysterický výkřik říká odpovědný ministr Jan Kubice ? Nic. Mlčí. Neprotestoval proti nehorázným výlevům svých vládních kolegů odstoupením. Kdo mlčí, souhlasí.

Celé roky se mluvilo o nejrůznějších podezřeních kolem armádních zakázek, ale nikdy se nic nepotvrdilo. Až nyní se najednou  zdá, že se budou vážně prověřovat. Lidí, kteří o zakázkách rozhodovali, není  nekonečný počet. Dění začíná připomínat pohádku o Budulínkovi: nejdříve policie ukázala na Martina Bartáka, nyní si přišla pro Vlastu Parkanovou a jejího podřízeného…Nabízejí se otázky: kolik lištiček zbývá a která přijde na řadu jako další ? A bude vůbec někdo další?

Dosud nebývalým úkazem při rozhodování o žádostech policie o vydání poslanců k trestnímu stíhání je účast jejich trestně stíhaných kolegů na hlasování. O vydání Davida Ratha spolurozhodovali dva nepravomocně odsouzení poslanci, ve věci Vlasty Parkanové se k nim přidá další, zatím jen trestně stíhaný.

V každém případě je naděje, že vrcholoví politici přestali být pro orgány činné v trestním řízení tabu. Ovšem afér s podezřením na loupeživé zacházení politiků s veřejnými penězi, které provázejí vládnutí Petra Nečase, je více a jiné mají původ ve vzdálenější minulosti. Vyšetřování probíhá (nebo neprobíhá) neveřejně. Veřejnost proto netuší, zda se vyšetřují i další medializované kauzy a propadá nedůvěře. A protože je jich hodně, na některé postupně zapomíná. Časem se jistě doví o podaných obžalobách nebo o zastavení trestního stíhání tam, kde nakonec nebylo trestné jednání zjištěno. Ale klíč, podle něhož se řídí vynořování kauz na povrch nebo naopak jejich dlouhodobé udržování pod povrchem, není znám. Srovnáme-li známé případy podle velikosti pravděpodobné škody, žádný vztah k intenzitě vyšetřování nenajdeme. Porovnejme si například věc stíhaného poslance Otto Chaloupky, v které jde o pár tisíc korun, s mnohamiliardovým „vytunelováním“ loterijní společnosti Sazka, z jehož vyšetřování po roce od jejího krachu není žádný viditelný výstup.  To je prostor pro dohady o možném mocenském ovlivňování případů.

V souvislosti s žádostí o vydání Vlasty Parkanové se rozvířila otázka, zda je vůbec přípustné volat politiky k trestněprávní odpovědnosti, když jejich rozhodnutí jsou politická a zejména vláda rozhoduje kolektivně. V této době chudnutí nejširších vrstev obyvatelstva jako důsledku vládních škrtů, provázeného rozvíráním nůžek mezi chudobou a bohatstvím, je veřejnost nakloněna vidět v každém nesprávném hospodářském rozhodnutí politiků trestný čin a prosazuje názor, že i oni musí nést odpovědnost za škody, jež zavinili. Trestních oznámení na vrcholné politiky přibývá, ale ne každým se policie zabývá.

Kupříkladu spisovatelka Lenka Procházková podala trestní oznámení na předsedu vlády Petra Nečase a ostatní členy vlády, protože se domnívá, že se dopustili trestného činu postoupením zákona o majetkovém vyrovnání státu s církvemi v jeho současné podobě do legislativního procesu. Státní zástupci se jí ovšem s vážnými tvářemi vysmáli. Srovnáme-li na základě mediálních zpráv obvinění, vznesená proti Vlastě Parkanové, s odůvodněním podání Lenky Procházkové, můžeme se ptát, proč jednou státní zastupitelství postoupí věc k prověření policii a podruhé založí ad acta, když formální rozdíly v popisu skutků nejsou velké. V obou případech jde řeč o velké škodě na majetku státu, podstatně větší v trestním oznámení proti Petrovi Nečasovi & spol.  V obou případech je škoda výsledkem způsobu, jakým napadení ústavní činitelé vykonávali svěřenou moc. Vlasta Parkanová měla ať již záměrně nebo z nedbalosti způsobit, že stát utratil za letadla CASA o hodně více nad přiměřenou cenu. V případě vyrovnání s církví kritici zákona oprávněně poukazují na nadhodnocení nemovitostí, za jejichž nevydání má být vyplacena finanční náhrada, a na záměr prolomit restituční hranici 25.února 1948 a tím otevřít dveře k pozdějšímu uplatnění dalších nároků vůči státu. To vše v době, která je ze sociálního hlediska mimořádně nevhodná.

Je možné, že Vlasta Parkanová jednala v dobré víře, že letadla jsou oceněna správně. Totéž si ale nemůžeme myslet o Petru Nečasovi a jeho vládě, neboť upozornění na problematičnost zákona na ně prší ze všech stran, a to i z úst lidí nepochybně kompetentních. Předkladatelé zákona ovšem jdou za svým bez ohledu na vědomí, že je proti nim veřejné mínění. Tím ovšem pohrdají, což například dokázal Marek Benda v pořadu „Máte slovo“ dne  7. června 2012 výrokem, že právo a spravedlnost jsou důležitější než veřejné mínění. Cudně zamlčel, že má na mysli SVÉ právo a SVOU spravedlnost, kdežto právo a spravedlnost pro občany jej vůbec nezajímá.

Vlasta Parkanová má důvod se obávat, že ji kolegové poslanci skutečně vydají. Pak zakusí slasti a strasti trestního stíhání, které každoročně zažívají desítky tisíc občanů. Naproti tomu Petr Nečas může klidně spát, protože Lenka Procházková až dosud u státních zástupců neuspěla a úspěch podnětu k dohledu nad dohledem, který  poslala na vrchní státní zastupitelství, je obecně velmi nepravděpodobný. Ochota k trestnímu stíhání je ve srovnávaných případech nepřímo úměrná velikosti způsobené škody, z které by se měli politici údajně zodpovídat (čím větší škoda, tím menší zájem). 

Více ohrožen než Petr Nečas by se mohl cítit ministr nespravedlnosti Jiří Pospíšil, nad nímž se vznáší stín stíhání jeho bývalého náměstka Františka Steinera a bývalého generálního ředitele vězeňské služby Ludvíka Kuly kvůli zakoupení zchátralé a jinak neprodejné budovy církevního semináře ve Vidnavě pro potřeby vězeňství. Ministerstvo, které si stále naříká na nedostatek finančních prostředků, zde v roce 2008 utopilo   29 milionů Kč, pak nechalo prázdnou budovu dále chátrat. Měla se zde zřídit zčásti věznice pro mladistvé, zčásti detenční zařízení, ale záměr nebyl finančně zajištěn. Teprve nyní, patrně pod tlakem zájmu policie, zde byly zahájeny práce, jimiž se má vyvolat dojem potřebnosti budovy. Cílová kapacita nové věznice je 200 ubytovacích míst, ale v prvé etapě zde vzniknou cely pouze pro 30 vězňů. Odhaduji, že náklady na jejich ubytování budou na úrovni slušného hotelu, ovšem bez odpovídajícího komfortu. Pan ministr stále hovoří o tom, že zde bude i detenční zařízení. Není ovšem jasné, kým je naplní, když stávající zařízení nebylo nikdy naplněno více než z poloviny kapacity.

Neskončí-li vyšetřování Františka Steinera a Ludvíka Kuly zastavením z důvodu vyvrácení podezření na spáchání trestného činu, bylo by velmi zvláštní, kdyby policie časem neobvinila i pana ministra. Právě  jeho osobní rozhodnutí o zakoupení budovy bylo totiž klíčové, a z této odpovědnosti se nemůže vyvinit. Na rozdíl od Vlasty Parkanové Jiří Pospíšil v tomto případě nemůže přehazovat odpovědnost na podřízené, protože věděl vše, co vědět potřeboval, ale hlavně nevěděl, odkud vezme desítky milionů korun na přestavbu zchátraliny v moderní vězeňský objekt.

 Orgány činné v trestním řízení mimo to dosud definitivně neuzavřely prověřování trestního oznámení spolku Šalamoun z r.2008 kvůli tzv. „kauze Čunek“, v němž Jiří Pospíšil právem figuruje jako významný podezřelý. A na stole mají další trestní oznámení proti němu, jehož projednávání se zatím houževnatě brání: podal je opět spolek Šalamoun, když Jiří Pospíšil postavil mimo službu soudce kladenského soudu Vlastimila Matulu. Policie začala soudce stíhat bez zákonného souhlasu prezidenta republiky, s jehož vyžádáním se vůbec neobtěžovala. Ministr, který má jinak plná ústa soudcovské nezávislosti, se proti nezákonnému postupu policie a státního zastupitelství nepostavil, ale svým rozhodnutím naopak soudci přitížil. Zasáhl také do chodu soudu, pro který výpadek jednoho z celkového počtu sedmi trestních soudců znamená citelné snížení kapacity. Podezření na zneužití pravomoci je důvodné a společenská škodlivost ministrových kroků je určitě větší než v případě provinění poslance Otty Chaloupky.

Proti případu Vlasty Parkanové jsou podezření proti Jiřímu Pospíšilovi odlišná také v tom, že zde nejde o rozhodnutí, jež by bylo možno označit za „politická“, čili za rozhodnutí, která připravili nesvědomití úředníci a neschopný ministr je důvěřivě podepsal. Přesto se domnívám, že „politická korektnost“ nedovolí státním zástupcům povolit opratě policistům a pustit je po ministrově stopě.

Zmíněnými případy jsem samozřejmě nevyčerpal výčet politiků bývalých i současných, o které by se časem mohly zajímat orgány činné v trestním řízení, pokud ovšem vládnoucí smetánka nezmobilizuje obranné mechanismy a neklepne je přes prsty. Čím starší jsou případy, tím větší je naděje provinilců, že uniknou spravedlnosti a budou moci doživotně pokojně užívat svou kořist. S tím nelze nic dělat. Ale je jistě možné bránit přibývání případů parazitování na veřejných rozpočtech důslednou kontrolou a také potíráním předstírané slepoty orgánů činných v trestním řízení. Je nejvyšší čas, aby se občané začali brát za svá práva.

starý Indián by řekl :

starý Indián by řekl : ...příliš mnoho slov.....
v českých končinách se pak říká : ..kde není žalobce, není soudce...
A dle mého soudu ten humbuk s Parkanovou velmi rychle utichne, neboť nelze se zde ohánět tím otřepaným zaklínadlem "cena obvyklá"....jak správně a věcně vysvětlil ředitel Omnipolu.....
Kdo chtěl - pochopil ( ne však redaktoři MfD a ČR1..).

PS. jsem z toho blázen, ale stejný blog ( Untouchable) má v Lidovkách pan Jemelík...??

Předseda vlády Petr Nečas v

Předseda vlády Petr Nečas v interpelaci neútočil proti policii, ale odpovídal poslanci ČSSD, že se ČR nestane nikdy policejním státem a nikdy zde nebude vládnout policejní junta. Politici si ale musí dávat pozor na to, že epimédia a lidé, okamžitě vytrhnou větu z kontextu, pokud to je jenom trochu možné. VK by mohl vyprávět třeba o tom, že nerozezná špinavé peníze.

To ministr Kalousek to vzal z jedné vody na čisto a bez servítků hovořil rovnou o policejní zvůli. Ozval se policejní prezident?

Pan Stín si bude tak dlouho

Pan Stín si bude tak dlouho zahrávat, až politici schválí zákon o trestněprávní odpovědnosti za profesní pochybení, mezi které budou zařazovány i zkreslené, či hloupé, neobjektivní zaujaté články profesionálních pisálků, kteří by byli uspokojeni až tehdy, kdy by byla pozatýkána celá vláda "všeobecné neodpovědnosti" P.Nečase, pro jistotu i s kardinálem Dukou s trestným činem restitucí, jak se domnívá jedna "výtečná" spisovatelka.

Fanynka jak má být :-)

Fanynka jak má být :-)

Ano, Nedotknutelní a jejich

Ano, Nedotknutelní a jejich dotyky ... (trochu to obrátím)

V žádném případě se nejedná od Bohorovných o léčivé vkládání rukou do ran zasažené české "společnosti" (zdravím pana Janyšku), ale o jedovaté dotyky, které situaci zhoršují.
V této souvislosti upozorňuji na druhý význam slova nedotknutelný - dotykem s takovými se znečistíte.

___________________________________________________________________________________