Nerad   bych se dotknul  všelijakých  umělců, ale často mi pohled na dílo vznikající pod rukama schopného zedníka, tesaře..,  dělá větší potěšení, nežli  nějaký obraz...
V mém případě dokonce ani  nemusí jít  o práci nějakého výjimečně zručného řemeslníka, k uspokojení mi úplně stačí, když dělníkům jde práce pěkně od ruky, třeba i při obyčejných výkopech.

Jenže, té radosti si  moc  neužívám. Když tak chodím kolem těch “kolektivů”  českých  pracujících, pořád mám pocit, že permanentně  snídají, svačí, obědvají - tedy povětšinou posedávají, pokuřují, diskutují…
Pokud se snad někde pracuje, vypadá to ponejvíce tak, že na jednoho chlapa ohánějící se s lopatou, další čtyři v montérkách, s rukama v kapsách,  se zájmem čučí, radí  -  vykonávají jakýsi stavební dozor…
Někdy si říkám jestli nejsem až příliš kritickej, zdeformovanej tím, že jsem podstatnou část života musel pořád lidi  komandovat, nutit je do práce.
Tedy,  vysvětlení to není úplně zcestný, jen je v tom takový nepřehlédnutelný  háček.
V posledních letech hodně   času trávím v Německu, v Rakousku a ať se snažím sebevíc, na takové  permanentní, do očí bijící  flákání, tady, ani při té nejlepší vůli,  takřka nenarazím.