Nemám žádnou budoucnost
Žaloudek Petr

Jak si představujete budoucnost? (Wie stellen Sie sich Zukunft vor?)

Nemám žádnou budoucnost. (Ich habe keine Zukunft.)

 

Kolik je vám let? (Wie alt sind Sie?)

Je mi 15 let. (Ich bin 15.)

 

Nechybíte někomu doma? (Vermisst Sie niemand zu Hause?)

Nemám žádný domov. (Ich habe kein zuhause.)

 

Kde bydlíte? (Wo wohnen Sie?)

V polepšovně. (In einem Erziehungsheim.)

 

Tam se nikdo po vás neshání? (Dort vermisst Sie niemand?)

Nanejvýš policie. (Höchstens die Polizei.)

 

Z čeho žijete a co děláte? (Wie überleben Sie?)

Jak žiju? Řekl bych tak dva metry pod povrchem země…

(Ob ich überlebe? Ich würde sagen, daß ich 2 meter tief unter der Erde lebe…)

 

Co vám dává šanci na přežití? (Was gibt Ihnen die Chance zu überleben?)

 Přátelé. Kdybych je neměl, byl bych už dávno mrtvý.

(Die Freunde. Wenn ich die nicht hätte, wäre ich schon tot…)

 

To nejsou slova z nějakého hororu nebo odněkud z velké dálky či země, kde se žije úplně jinak, než „u nás“. Uvedený rozhovor přesně v tomto znění se opravdu uskutečnil. Ve Vídni na nádraží. Známá rakouská dokumentaristka Elisabeth T. Spira,  „grande dame“  filmových cyklů o Rakušanech žijících na pomezí, kde se tzv. civilizovaná a kulturně vyspělá společnost se svou tolerantností střetává s těmi, kteří žijí „pod úroveň“. Vysloužila si za to nejen pocty a vyznamenání, ale také tvrdou kritiku, že si všímá jen takových lidí, kteří nepředstavují zásadní reprezentativní skupinu a vrhají temný stín na tu část populace, která se označuje pojmy slušná, kultivovaná, vzdělaná. Jinými slovy, že točí filmy o lidech, kteří podléhají alkoholu, jsou nezaměstnaní, žijí dlouhodobě jen z podpory, anebo o těch, kteří se ve snaze získat partnera či partnerku předvádějí v televizi.  Natočila rovněž dokument Am Bahnhof, o lidech žijících na nádraží. Jakákoliv podobnost se sladkým americkým filmem Terminal (2004) vypovídajícím o tom, jak kdosi žije na letišti, když nemůže odletět, protože v jeho zemi nastal politický převrat, ale také nemůže vstoupit na půdu USA, protože nemá vízum ani politický azyl, je vyloučena. Koneckonců, nebýt skvělého výkonu populárního herce Toma Hankse, který roli muže na letišti zahrál, a romanticky laděného děje, vlastně by tento film nebyl ani tak zajímavý…

Zato dokumentární film rakouské režisérky zpracovává pravdivý, nesmírně smutný příběh. Možná bychom vůbec netušili, kolik lidí žije v Rakousku, a nejen tam, na nádražích. Kolik bezdomovců, alkoholiků, rozvedených, kteří přišli rozvodem o vše, nebo starých lidí, dávajících přednost improvizaci před zabezpečeným životem v domově důchodců, který pro ně znamená konečnou, kde stále někdo umírá a kde by se tedy pořád s někým museli loučit, a tak raději volí život ve svobodě, i když bez veškerých jistot a zázemí. 

Mezi tímto druhem lidí se pohybují také mladiství a jednoho z nich režisérka oslovila. Černá kožená bunda, oholená hlava, v obou uších několik piercingů, na krku zavěšený kříž. Ale vypadal sympaticky, střízlivě.  Jeho slova doposud rezonují v mém srdci: „Já nemám žádnou budoucnost…“

Napsal jsem kdysi úvahu nad textem studenta filozofie z Prahy, který se zamýšlí nad tím, „proč je těžké přestat věřit v Boha“. Ten student mi byl velice sympatický. A přestože bych se jako věřící snad měl pokusit o vysvětlení, že víra v Boha není nic špatného, naopak že díky víře v Boha může najít smysl života, snažil jsem se ho raději pochopit, vnořit se do jeho situace, do jeho myšlenkového světa a začal polemizovat s církví, lépe řečeno s tím, jak se křesťané, příslušníci katolické církve, dostali do rozporu s myšlením a životem dnešních lidí.  

 Do světa tohoto mladého muže s jeho slovy „Já nemám budoucnost“ se mi však vchází velmi těžce. Co tak hrozného musel zažít ve své rodině, co se mu muselo přihodit, že byl poslán do nápravného ústavu? Nevím o něm vůbec nic. Jestli vůbec v nějaké rodině vyrůstal, rodiče ho nechtěli nebo třeba tragicky zahynuli při autonehodě, takže skončil v ústavu, jaké měl kamarády, kolik tříd absolvoval. Patnáct let, to je tak strašně málo na to, aby člověk mohl o životě něco vědět! I když kdysi v tomto věku ženy bývaly již matkami, kluci těžce pracovali, a například v mnoha zemích Afriky i mladší děti bojují se zbraněmi v ruce a vraždí. “Já nemám žádnou budoucnost…” Ta slova mi nedají spát, i po půlnoci se snažím nějakým způsobem vniknout do jeho myšlení. Dle věku ještě nedospělý člověk, a přece již dávno “zralý muž”, který zažil ledacos a teď říká: “Já nemám budoucnost.”

Vím, jakou budoucnost mám já? Nevím! Ví to vůbec někdo? Neví! Nikdo nezná svou budoucnost. Nevím, co se stane zítra, jestli mě nepřejede auto nebo mi nespadne na hlavu květináč z pátého patra domu, kolem kterého půjdu. Ale přestože nikdo z nás neví, co se stane zítra nebo jaká nás čeká budoucnost, nikdo z nás neříká: “Já nemám žádnou budoucnost.” 

Paní Spira musí mít silný žaludek, když se při natáčení svých filmů dostane do podobných situací. Když jí někdo upřímně řekne, že jeho život už skončil, že už je vlastně dva metry pod zemí, a ona namísto toho, aby se o něho začala zajímat a nabídla mu pomoc při hledání smyslu jeho existence, s ním musí rozhovor rychle ukončit a hledat další “oběť” pro chystané televizní vysílání.

Její film mě vytrhl z toho malého světa, který se vtěsná akorát tak do mé hlavy, a vhodil mě do světa jiných lidí. Možná procházejí kolem mě denně. Mlčí, navenek vypadají dobře, já mám dost svých starostí, tak proč bych se ještě měl zajímat o druhé? Ale možná paní Spira udělala přece jen dobře, že po tomto mladém člověku točila dál. Je třeba se zastavit. V životě. Alespoň občas. Ohlédnout se zpátky. Bylo vše OK, co jsem kdy dělal? Neměl bych něco napravit, přehodit výhybku, začít žít jinak? Nechci se teď utíkat k žádnému velkému člověku – ani k filozofovi, ani k teologovi, ani ke křesťanovi, ani k Ježíši Kristu. Vím, že bych u všech velikánů duchovního života našel spoustu nádherných myšlenek. Ale těch myšlenek již bylo v životě a v dějinách tolik… Možná by neškodilo jednou namísto nich raději mlčet.

A tak mlčím. Smutkem nad absencí vize naděje a radosti. V duchu se sám sebe ptám: Vím já, proč jsem tu na světě a co mám dělat, aby to byl plnohodnotný, dobře prožitý život?

 

                                                                Peter Žaloudek, Vídeň, srpen 2012

O pár poznámek ke složitému

O pár poznámek ke složitému problému bezdomovectví se pokusím. Už před lety, jsem poslal e-mail jednomu známému sportovci, v té době zastupiteli na Praze 6., byl mi sympatický tím, že do svého programu si dal budování záchodků. Mail asi nedostal, protože by nejspíš odpověděl. Psal jsem mu o tom, že v kapitalismu vidím cosi naprosto přirozeného, ale že když se dočtu, že někdo zmrznul na ulici, není mi to jedno.

Uvítal jsem proto myšlenku bývalého zastupitelstva. Kdesi na okraji Prahy postavit "cosi", kde by mohli přespávat, najíst se, vykoupat bezdomovci. K večeru by většinou z centra Prahy minibus naložil ty, kteří by chtěli přespat atd. v onom zařízení. Pomoc mohli využít i alkoholici a feťáci. K dispozici měli být lékaři a soc.-psych. poradna.

S příchodem nového primátora Svobody tento projekt byl odmítnut. Z levicových řad se ozývaly hlasy, že se vlastně jedná o zřízení koncentráků. V současné době se snad pracuje na jiném projektu - ve využití neobydlených budov spíše v centrální Praze. Jak je daleko tato myšlenka, nevím.

Za komunistů žádní bezdomovci neexistovali. Pokud feťáci, alkoholici nepracovali, putovali jako příživníci do vězení. Psychicky postižení žili svůj bědný život v psychiatrických ústavech. Dneska nikoho nelze za nic postihovat, pokud neporuší zákon. Bez rozhodnutí soudu by se nikdo do ústav neměl dostat.

Jsou bezdomovci, kteří by do žádného "tábora" ani za příslib polévky a chleba nešli. Máme svobodu, nikoho nemůžeme k něčemu takovému nutit. Takže je řada lidí, kteří se svobodně rozhodli k jejich způsobu života /v Paříži podobní se stali atrakcí/. Potom je ale velký počet lidí, kteří by asi byli vděční za tu pomoc, kterou jim nabízelo minulé necitelné odésácké zastupitelstvo.

Jsem moc zvědavý, jestli do zimy ODS, tentokrát posílená křesťany z TOP 09, slavnostně otevře ty slibované budovy v centru Prahy. /Možná, že mou chybou je /podle blogera Havránka/, že jsem postižený psychickou chorobou - mesiáštvím. Sorry, že jsem obtěžoval.

O maturitách raději ani

O maturitách raději ani nemluvte. Sestra maturovala v roce 1948. Viděl jsem knížky, které musela prostudovat. Já jsem dělal maturitu na večerní škole, udělal jsem ji, ale ani Ohmův zákon jsem neznal. Nevím, jaká je úroveň dneska. Za sta milióny vymýšlet a objevovat Ameriku, na to jsme pašáci. Mám vztek. Rozvážet témata auty, aby nedošlo bože můj k jejich odhalení. Tehdy byl jenom rozhlas. Dneska máme Internet, nestačil by?

___________________________________________________________________________________