Rozhovor s Jiřím Reynkem o překladech a překládání

Poznámka: Během necelého měsíce zemřeli bratři Daniel a Jiří Reynkovi, Daniel koncem září, Jiří tento týden z úterka na středu. Od našeho prvního setkání v květnu 1967 jsme se postupně stali přáteli a jejich přátelství pro mne bylo velkou oporou obzvlášť v období normalizace. Jemu vděčím za to, že jsem se s životem a dílem jejich rodičů, francouzské básnířky Suzanne Renaudové a básníka a grafika Bohuslava Reynka, mohl seznamovat nepoměrně přirozenější cestou, než je akademické „bádání“. Jiří byl od mých překladatelských počátků od poloviny sedmdesátých let mým rádcem, ochotným a velice platným. Oba bratři byli hluboce vzděláni klasickou i moderní vážnou hudbou - bez nadsázky v ní byli přímo ukotveni. I zde mohu jen děkovat. Odchází s nimi i část mého života.
Osobnost Jiřího Reynka si dovolím návštěvníkům Virtually přiblížit v rozhovoru o jeho překladech z francouzské literatury pro Týdeník rozhlas pořízený před osmi lety.
***
Jiří Reynek je syn básníka a grafika Bohuslava Reynka, Jeho matkou je francouzská básnířka Suzanne Renaudová. Spolu se svým o rok starším bratrem Danielem a jeho dětmi žijí v prostorném domě tvrzi v Petrkově u Havlíčkova Brodu. Narodil se 5. července 1929 a celý svůj „výdělečný“ život prožil v místním JZD Lípa. Překládání z francouzštiny, svého mateřského jazyka, se soustavně věnuje v posledních patnácti letech. Petrkovský dům je mimo jiné proslulý také kočkami, z nichž každá má nejen své jméno, ale i hovoří sobě vlastním jazykem. Nějaký dobrodinec patrně vycházel z povědomí o výsadním postavení koček u Reynků, když k dosavadním dvanácti tajně jedné srpnové noci dosídlil dalších dvacet. Zaskočil jsem za Jiřím Reynkem do Petrkova tentokrát proto, abychom si povídali o překládání Henriho Pourrata, od něhož kromě románu Kašpar z hor přeložil dva výbory próz inspirovaných lidovými pohádkami a pověstmi Poklady z Auvergne (1997) a O řeřavých očích (1997) a nyní vychází třetí: O Půlpánovi a jiné příběhy. Když přišla také řeč na kočky, byla na něm znát rozmrzelost nad čímsi svérázným humanitárním počinem. Vše je však na dobré cestě: dosídlené kočky převezme postupně nějaký zvířecí útulek na druhém konci Čech. Zatím je však s nimi starost navíc…

Josef MLEJNEK


Je kniha O Půlpánovi a jiné příběhy završením antologie Pourratových pohádek a vyprávění?
Jistě by se našly ještě další, ale nevím, mělo-li by smysl dále něco přidělávat. Zatím je to pro mne ukončené.

Někomu se může zdát, že v případě Pourratových textů jde o anachronické záležitosti. Širší zájem o literaturu je spojován spíše s výrazným příběhem, na krásu jazyka se tolik nedbá Venkovský život, příroda ve Francii v minulém, ne-li předminulém století. Koho tohle dnes zajímá?
Myslím, že o anachronismus nejde už z toho důvodu, Pourratovy texty mají ohromnou atmosféru. Už toto stačí k ospravedlnění. Je v nich často přítomna intenzivní poezie a ¨jazyk sám nestárne, je-li dobrý. Námitka je pochopitelná, ale já v Pourratových prózách žádný anachronismus necítím, protože dobrá poezie a dobrá próza je něco trvalého.

Člověka při četbě Pourratových próz udiví až zarazí, jaký to vlastně byl fenomén, život tzv. prostých venkovských lidí. Nevyvolává srovnání s tím, co je nyní, spíš smutek?
Neměli bychom si patrně dělat iluze. V minulých generacích jistě byla spousta lidí, kteří neměli smysl pro nic než pro to nejpřízemnější. Jistě je k tomu tlačila chudoba a potom, povahy jsou povahy, ty se rodí ve všech dobách stejné. Nicméně je pravda, že život v tehdejším světě poezii více napomáhal. Je to paradox, že se dnes přečte více tištěné poezie než kdykoli dříve, ale k nějakému obohacení to moc nevede. Věci z minula jsou mnohem náročnější a rodily se mnohem tíž. Napomáhal tomu i tehdejší zcela odlišný životní styl, který poezii buďto potlačoval, nebo ji podporoval, podle toho, jak na koho působila.

Romano Guardini napsal, že kdesi na Sicílii doslova užasnul na tím, jak tamní lidé uměli nazírat a vnímat, když se účastnili nejen liturgického konání, ale i čistě světské slavnosti. Jak se dokázali soustředit. Guardini lituje, že nám podobná schopnost patření už zcela chybí. Myslím, že Pourratovi lidé ji patrně ještě neztratili…
Nemám zkušenosti s jiným světem než s tím zdejším. Je fakt, že ještě v naší generaci se mezi „řadovými“ lidmi občas dalo natrefit na někoho, kdo měl docela bohaté výrazivo nebo trefné nápady. Je pravda, že tohle mizí, a je to škoda, protože právě tohle dává životu nějaký smysl. Nepřicházím tolik mezi lidi, abych mohl tvrdit, že všechno je v úpadku. Ale je pravda, že nevzniká moc nových výstižných slovních spojení. Pokud jsou, tak ještě ze starších dob. Mimo slang toho mezi běžným obyvatelstvem moc není.

U posledního výboru z Pourrata mne překvapila přímo rozvernost až nevázanost některých minipovídek, jejich skvělý humor. Jak se podobná slovní křížení nebo asociace překládají?
Kupodivu si podobné hraní poměrně snadno proráží cestu i do jiné řeči. Je to jako voda, která si vždy najde skulinu, do níž nateče. Mě při tom překládání bavilo a určitě mi to i pomáhalo, že ony absolutní nesmysly se zcela organicky seřadí a vytvoří nakonec půvabnou scénu. Potíž jsem měl při překladu s Veškou a Bleškou, respektive s jejich svatbou, protože veš je ve francouzštině v mužském rodě. Ale nechal jsem je v češtině se vzít i v jejich ženských rodech.

Všechny nesmyslné souvislosti působí u Pourrata zcela přirozeně, přímo bezstarostně…
Vše připadá přirozené, a přitom je to postavené na hlavu. Právě smysl pro tohle se v moderní době vytrácí, protože jsme přece jen trochu moc racionální civilizace a s podobnými tvrzeními by se někdo mohl uplatnit jen těžko. Ale tehdejší generace přijímaly podobné nápady s potěšením. Nikdo vypravěče nezesměšňoval za to, že podobné absurdnosti vykládá.

Jak ses vlastně dostal k překládání Henriho Pourrata?
K jeho textům jsem se dostal už v útlém mládí, neboť u nás doma se z něho hodně četlo a vykládalo. Naši si považovali, kladl se tu velký důraz na celého Pourrata. Léta jsem snil o tom, že bych ho jednou rád překládal, ale za minulého režimu to nemělo nejmenší šanci, protože Pourrat byl ostrakizován. Jednak proto, že se s ním kamarádil Jan Čep, a byl to především křesťansky orientovaný autor. Tak jsem se ke všem dostal až ve svých šedesáti letech a potom šlo najednou všechno samo a stihl jsem toho nakonec přeložit i dost.

A co jsi od něho nepřeložil - o co mohou být čeští čtenáři podle tebe ochuzeni?
Pourrat napsal spoustu věcí a všechny jsou kvalitní, žádná není vyloženě špatná. Ale žádná z nich kvalit Kašpara z hor a některých z přeložených povídek nedosahuje. Povídek je ovšem spousta, celých třináct svazků. Jsou mezi nimi i věci, trochu jako u Kubína, ne podřadné, ale nechají se klidně vynechat. Někdy jde také o příliš vzdálenou tématiku, příliš spjatou s francouzským prostředím, která by si tu obtížně hledala čtenáře.

Kdybys měl Pourrata srovnat s Josefem Štefanem Kubínem, v čem je podle tebe mezi nimi největší rozdíl?
Ve skutečnosti si nejsou moc podobní, protože Kubín především mistrně stenografoval. On zaznamenal pomalu každé kýchnutí. Nevím, jak to dokázal, poněvadž tenkrát nebyly magnetofony. U Pourrata to spíš bylo tak, že si některou povídku nechal vyprávět od více vypravěčů a nakonec udělal syntézu. Vstupoval do textu, ke každé pohádce napsal vlastní úvod, který je lyrický, a nebo líčí prostředí, z něhož vypravěč pochází. Ale dojem věrného zápisu má nakonec člověk u obou.

Připravoval jsi také překlad Vzpomínek na Stravinského od Charlese-Ferdinanda Ramuze, který už měl vyjít. Nesešlo z toho?
Překlad je dávno hotový, hotová není dosud kniha, ale intenzivně se na ní pracuje, možná se stihne do vánoc.

Ramuz vyžaduje při překládání patrně zcela jiný přístup než Pourrat?
Je třeba přejít na jiný rejstřík.

Ale Igor Stravinskij pro tebe není žádný abstraktní pojem…
Určitě ne. Posloucháme ho od mládí. Zajímavé je, no, zajímavé, spíš dost charakteristické pro něho je, že se většinou s nikým moc na dlouho nepohodl. I jeho spolupráce s Ramuzem skončila nakonec na písčině. On byl silná a prudká osobnost. Ramuz byl s jeho pozdějším vývojem nespokojený.

Životním nebo uměleckým?
To se týkalo komponování, takže v muzice. Ale v době jejich spolupráce to byla úplná idyla.

Idyla mezi nimi trvala jak dlouho?
Tak oni se nikdy oficiálně nerozešli, ani se nepohádali. Ramuz měl pocit, že se Stravinskij nechal příliš zlákat intelektuálním leskem, že přestává být původním, instinktivním Stravinským.

Jak došlo ke spolupráci mezi nimi?
Byla nepřímým důsledkem první světové války. Švýcarsko bylo neutrální, obklíčené válčícími mocnostmi, fungovala spousta omezení. Stravinskij najednou nemohl spolupracovat s Ďagilevem a nemohl se ani volně pohybovat, tak si s Ramuzem vymysleli, že by se mohli pokusit o pojízdné, kočovné divadlo s malinkou scénou. Stravinskij zhudebnil Ramuzův text Příběh vojáka. Bylo to původně východisko z nouze, aby byli z něčeho živi. Projekt nakonec nevyšel, protože všechno bylo těžší a složitější, než si představovali. Divadlo se nekonalo, ale zbylo malé arcidílo, které patří k jeho vrcholům.

Tvoje cesta k C.-F. Ramuzovi byla obdobná jako setkání s Pourratem?
O obou rodiče mluvili s velkým obdivem, ale sám jsem ho nikdy nečetl. Nadchl se pro něho až Verunčin přítel Petr Novotný, který za mnou jednou přišel s nedokončeným překladem románu Samuel Belet, abych ho dokončil, ale nechtělo se mi po někom něco předělávat, tak jsem knihu přeložil znovu.

Samuel Belet je Ramuzova autobiografie?
Kniha je hodně autobiografická, neboť v ní stále narážíme na epizody z jeho života, ale o vlastní životopis nejde. Samuel Belet je venkovánek, který celý život manuálně pracoval, v knize jsou dlouhé pasáže o Beletově práci v Paříži, v nichž Ramuz skvěle zachytil dělnické prostředí. Ramuz žil v Paříži, ale ne jako dělník. On se spíše vžíval do lidských osudů.

Co tě k němu nakonec přitáhlo a přinutilo seznámit se s jeho dílem?
Autentičnost, jeho psaní docela mile ukotvené ve všedním životě obyčejných lidí.

Zrcadlí se v Beletovi i ona zvláštní švýcarská křesťanská spiritualita?
Zde jen do jisté míry, křesťanské hugenotsky zabarvené pozadí je v něm zřetelné.

Jaké máš v současnosti další plány?
Už delší dobu se chci pustit do Francise Jammesa, ale nemůžu se k tomu odhodlat.

Prózu?
Verše. Ty se překládaly už za první republiky, určitě něco přeložil Karel Čapek. Později Svatopluk Kadlec.

Jammes je u nás znám především díky Zajícovi…
Ve dvacátých letech se u nás objevil pobožný román Růženec na slunci, který Josef Florian oprávněně vyklidil, a vyšly i básnické prózy Klára d´Ellébeuse čili historie dívky ze zašlých dob. Jammesova poezie je u nás známa nepoměrně méně.

Čím je Jammesova poezie pro tebe zajímavá?
Myslím si, že Jammesova konverze ke katolicismu byla něco, co nestrávil. Jeho náboženské verše jsou často slabší než ty, které napsal před svým obrácením, nebo ty, v nichž nepojednává výslovně náboženská témata. Vyhýbám se jeho „zbožnostním“ veršům, ale i těm milostným, obojí se mi moc nelíbí.

Odrazuje tě od nich nějaká autorova zásadní neupřímnost nebo přílišná exaltovanost?
Ty náboženské věci jsou u něj často těžce sentimentální. Těží z povrchní zbožnosti jeho a následující generace. Někdy je to úplné pámbiíčkářství.

Nejvlastnější Jammesova poloha je podle tebe jaká?
Podle mě je to příroda. Zní to blbě, ale neumím to jinak říct. A ještě k jeho milostné poezii - u ní je nesnesitelné stokrát otřepané a omlácené výrazivo.

Máš už něco přeloženého?
Skoro celou sbírečku, ale potřebuji něco ještě dotáhnout, oddělat. Jsem teď v nějaké krizi, nemohu se k tomu odhodlat. Mám to všechno na takových papírkách…

Jako pan Reynek?
Ano. Asi před dvěma roky jsem se do toho Jammesa pustil, nastěhoval jsem se do altánu a překládal jsem tam právě na ty útržky papíru. Pak jsem se ale dostal do nějakého divného rozpoložení, měl jsem pocit, ne snad že je to zbytečné, ale že se do toho už nevejdu.

To je nepříjemné, mohu-li soudit podle sebe, když se bezdůvodně nechce do něčeho, co by člověk dělal rád.
Je to přímo past.

Nelituješ přece jen toho, že jsi nezačal překládat dřív?
O tom nepřemýšlím. Co bylo, bylo. Možná bych o to dřív skončil. Jak se teď říká: tohle neřeším.

Četl jsem, cos napsal třeba o mamince, o paní Florianové, o Josefu Florianovi i další tvé velice čisté a přesné texty. Nemáš někdy potřebu napsat něco sám ze sebe?
Všechny texty jsem psal z přinucení, když jsem k nim byl nějak dotlačen. Sám od sebe, ani o to mi vůbec nejde.

V Petrkově 13. září 2006

Vyšlo vTýdeníku Rozhlas 40/2006