Němci již nechtějí být nejlepší Evropané
Petr Robejšek

blog.aktualne

Když šel autor knihy „Evropa euro nepotřebuje“, Thilo Sarrazin minulé pondělí do televizní talk show, stáli před studiem členové „mladých sociálních demokratů“ s transparentem na kterém stálo „Drž hubu nebo přes ní dostaneš“. Ve studiu se Sarrazin setkal s pravděpodobným kandidátem SPD na kancléře Peerem Steinbrückem, který mu sdělil, že jeho názory jsou „bullshit“, nebo-li kravince. Když se i špičkoví politici utíkají k argumentům na této úrovni tak je vidět, že ztrácí nervy. A právem.

 

Opožděné otázky 

 

Německá debata o smyslu a směru evropské integrace začala sice se zpožděním, ale za to se velmi rychle odklání od dosud převládajícího názorového směru. 

Dlouho si mohly německé elity namlouvat, že jejich spoluobčané zastávají jednoznačně proevropské postoje. Nepochybně to však platilo jen v 50. a 60. letech. Po té začala plíživá eroze evropanství. Zpočátku se to lehce přehlédlo, protože proevropský postoj má v Německu pevné místo v repertoáru politicky korektních názorů. 

 

Avšak to, co německé elity považovaly za tichý souhlas s jejich proevropským kursem byla spíše rostoucí lhostejnost obyvatelstva vůči integrační politice. Kdo chtěl mohl si tento názorový posun (mimochodem pro celou Evropu) empiricky ověřit na průběžně klesající účasti při volbách do Evropského parlamentu.

Tento zdvořilý nezájem designovaných obyvatel Spojených států evropských však trval jen tak dlouho, dokud jim integrátoři přestali „jenom“ ukrajovat kousky suverenity.Pak jim ale začali ve jménu Evropy rabovat peněženky. 

 

Trpěliví občané a autistické elity

 

Němci jsou disciplinovaní, mlčí a pracují, ale přesto v posledních dvaceti letech postupně chudnou. Ubývá pracovních míst, která by uživila průměrné lidi, rostou náklady na zdravotní a penzijní pojištění. Prodlužuje se délka pracovního života a přesto mnohým hrozí ve stáří chudoba.

 

Mlčící většině v eurokrizi neušlo, že čas, který si vláda kupuje za jejich daně nevyužívá dostatečně efektivně. Nemohou se zbavit dojmu, že řešení, která jsou jim předkládána jako bezalternativní, vždycky znamenají, že Německo platí ještě více, než bylo napevno dohodnuto na posledním summitu.

Zdůvodnění, která jim vláda a opozice nabízí dokazují, že elity podceňují duševní schopnosti občanů. Opravdu jenom chudý duchem si nedá dohromady, že oblíbený argument Angely Merkelové, „Padne-li euro padne Evropa“ platí zrovna tak opačně. Evropa může padnout, když se bude za každou cenu udržovat euro. 

Je vůbec dost nápadné, že naprostá většina poslanců a publicistů zastává na eurozónu odlišný názor než naprostá většina obyvatelstva. Opravdu pozoruhodná jednota, která nasvědčuje tomu, že německé elity se odcizují společnosti, které mají sloužit. Stejně jako vlastně všude v Evropě je také v Německu reprezentativní demokracie zkreslena tím, že vládne kartel politických stran, které sice mezi sebou bojují o moc, ale společně se vzpírají tomu, aby se jim občané do vládnutí pletli. 

 

Pravda a láska po německu

 

Sarrazin nenapsal nic skutečně nového. Své odpůrce však popudil tím, že otevřeně pojmenoval a zpochybnil krédo větší části německé elity. Totiž její až mystické pojetí německého příspěvku ke sjednocení kontinentu jako trvalé posloupnosti symbolického odčiňování viny země ve druhé světové válce. Ano, tak nějak vypadá „pravda a láska po německu“. 

Sarrazin je první, kdo opravdu ostře klade otázku, zda-li musí Německo smývat svou historickou vinu trvalou reparační povinností vůči komukoliv v Evropě. Zdá se, že tím mluví z duše mlčící většině Němců. 

Zúčtování s eurem je již druhá Sarrazinova kniha v krátké době; první se týkala nepřizpůsobivých migrantů. Již tehdy se ho vládci zveřejněného mínění snažili diskreditovat jako populistu. Jaksi jim uniklo, že tento pojem mnohým občanům identifikuje někoho s docela rozumnými názory, a nikoliv nebezpečného vyvrhela. Migrace a euro jsou dvě konkrétní a zároveň populární témata programu zatím neexistující politické strany. Příští volby do Spolkového sněmu se konají v září 2013. 

 

psáno pro Reflex

Nedávno zveřejněný průzkum

Nedávno zveřejněný průzkum veřejného mínění v osmi evropských státech včetně Česka však ukázal poněkud odlišný pohled. Průzkum prováděli Američané. Němci jsou v něm nejspokojenější Evropané v nejúspěšnějším evropském státě. Má to logiku, Německo si na rozdíl od snad všech evropských států vede poslední roky ekonomicky opravdu skvěle a Němci to dobře vidí.
Tak a co včíl, pane Robejšku.

Pete, nemohu si hrát na

Pete, nemohu si hrát na nějakého experta, ale neprospělo Německu, že spolu s Francií prosadili euro? Hodnota DM se snížila, jižní státy dostaly do rukou platidlo, které má daleko větší hodnotu než jejich původní měny, což hraje velkou roli při exportu a dovozu. Samozřejmě, že to není tak jednoznačné. Rozhoduje kvalita a inovace výrobků, které Německo vyváží.

Paradoxní je, že Francie se

Paradoxní je, že Francie se Eurem snažila Němce tak trochu podvázat v jejich ekonomice, aby tak trochu krváceli pro francouzské zemědělce atd. Přesto v té nezáviděníhodné pozici dokázali Němci získat víc než ztrácejí dotováním jihoevropských nefachčenků a východoevropských zlodějů.

Co se mi honí hlavou:

Co se mi honí hlavou: http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/Eurotunel-za-stamiliardy-I-Kozeny-...

Projde to sněmovnou, aniž veřejnost něco zaznamená. /Budeme se spíš bavit divadlem pro jednoho herce./ Bravo Pavle Kohoute! V budoucnu budete mít šanci se ukázat jako jeden z mála, který na to poukazoval.

Drž hubu nebo přes ní

Drž hubu nebo přes ní dostaneš - to je běžné na pouličních demonstracích. Znám něco podobného z vlastní zkušenosti. Ale to, že i špičkoví politici sáhnou k argumentu zabaleného do kravince, je skutečně na pováženou. Že by politická kultura na západ od nás nebyla až tak následování hodná?

Musím se zasmát. Po napsání pár řádek, jsem si přečetl glosu T. Haase. Takže najdou se příklady, které poněkud mírní obdiv k té západní politické kultuře. Kanada není Německo, ale ani USA... Tam politici si jdou dost tvrdě po krku.

Jenom trochu jsem se snažil bránit tu naši "kotlinku". V podstatě T. Haas měl ve své glose bohužel pravdu. Příklady v hojném počtu lidové zloby a nenávisti lze nalézt v diskusi na Parlamentních listech, kde k žádné cenzuře nedochází. Pravdu má autor i v tom, že se takový přístup stává často normou i v těch nejvyšších patrech politiky. Lidé chtějí krev, bulvarizující "solidní" média jim se snaží vyhovět. Slušní lidé a slušnost se bere jako slabost. Tleská se textům "jsme v prdeli", baviči útočí nevybíravě proti VŠEM politikům atd.

___________________________________________________________________________________