Nevzdáme se. Jsme Češi...
Alexandr Vondra

 

"O svobodu snadno přicházíme, ale jen s nesmírně těžkými oběťmi ji získáváme zpět. Vzdejme proto hold těm, kdo za naši vlast a svobodu nasadili to nejcennější."
V předvečer summitu NATO se česká vládní delegace setkala v krajanské restauraci Klas v Chicagu se zástupci Čechoameričanů. Mezi hosty byla také paní Tatiana Gard, dcera brigádního generála Františka Moravce. Přišla, aby převzala in memoriam za svého otce nejvyšší české vojenské vyznamenání, Kříž obrany státu. Proč právě teď? 
 
Před sedmdesáti lety, přesně dne 27. května 1942, byl v Praze parašutisty z řad československé zahraniční armády proveden útok na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Třetí nejdůležitější muž nacistického Německa zraněním podlehl. Vojenská operace s krycím označením Anthropoid byla bezpochyby nejúspěšnější akcí naší armády během 2. světové války. A vzhledem k tomu, jak vysoko byl nastaven její cíl, byla také nejvýznamnější odbojovou akcí této války v Evropě. Operace byla úspěšná jak díky odvaze Jozefa Gabčíka, Jana Kubiše a obětavé pomoci jejich spolupracovníků z řad domácího odboje, tak i díky dobrému naplánování, za nímž stál vedle britských instruktorů i tehdy ještě plukovník František Moravec, zakladatel našeho moderního vojenského zpravodajství, který působil u exilové vlády v Londýně. 
 
Pochybnosti jako výmluva nebo alibi

Význam atentátu pro obhájení pozice Československa na straně vítězných mocností byl klíčový. Jeho cílem byl jeden z největších nacistických zločinců, architekt holokaustu z konference ve Wannsee. Heydrich se nijak netajil svými plány na likvidaci českého národa a s jejich realizací v praxi započal hned po svém příjezdu do Prahy v září 1941. Uvěznil předsedu protektorátní vlády Aloise Eliáše, který spolupracoval s odbojem, a zahájil popravy českých vojenských a občanských elit. A právě v reakci na toto bezuzdné vraždění se zrodila myšlenka na atentát, jenž byl chápán jako spravedlivá odplata za zločiny nacistů, kterým měl zároveň ukázat, že se nebojíme a vracíme ránu za ránu. Byl to právě Moravec, kdo prosazoval spektakulární útok na "velkou rybu"– Heydricha nebo K. H. Franka. 
Odveta nacistického Německa za Heydrichovu smrt byla krutá. Represe směřovaly nejen proti odbojářům, ale i proti zcela nevinným lidem. Děsivý osud Lidic je typickým příkladem. Proto i letos z mnoha úst jistě uslyšíme skeptickou, pochybovačnou otázku: "Jaký to mělo smysl?" Pochybovat je samozřejmá lidská vlastnost, ale v českém prostředí často slouží jako výmluva za vlastní selhání nebo jako alibi těm, kteří odmítají projevit odvahu v případě, že to přináší riziko. Otázku po smyslu slýcháme nejen u heydrichiády, ale také u dalších dramatických událostí našich novodobých dějin. Zdánlivě nevinná otázka rafinovaně směřuje tu ke zpochybnění bojů na pražských barikádách v květnu 1945, jindy zas k diverzním akcím bratří Mašínů, jednou k ceně oběti Jana Palacha, jindy k aktivitě chartistů v disentu. Stejnou pochybnost můžeme slyšet i dnes, když je řeč o účasti našich vojáků v operacích za hranicemi České republiky. 
 
Za komunistického režimu bylo mnoho našich hrdinů z letecké bitvy nad Británií, z bojů u Tobruku, Sokolova, Dukly či Dunkerque šikanováno, vězněno i popravováno. Ti, kteří přežili, vyprávějí, jak se jich lidé, kteří se žádného odboje nezúčastnili, později ptali, zda mělo smysl jít bojovat a riskovat život, když se jim jejich vlast tak drsně, surově odvděčila. Nebylo lepší zůstat doma a čekat, až nacisty někdo porazí? Veteráni odboje, které jsem měl tu čest v životě poznat, na to odpovídají jasně a hrdě: "Šel bych zas..." 
 
Britský konzervativní filozof a politik Edmund Burke psal, že "k vítězství zla stačí pouze to, aby dobří lidé nedělali nic". Jeho moderní následovník Winston Churchill pak prohlásil, že "dobrovolník je občanem dvakrát". Právě dobrovolná práce pro vlast, odvaha k činu a ochota k oběti dávají dohromady pravý význam pojmu vlastenectví. Pojmu, který mnozí mylně považují za nemoderní, přežilý, patřící kamsi do dob národního obrození… 
 
Je známou pravdou, že o svobodu snadno přicházíme, ale jen s nesmírně těžkými oběťmi ji získáváme zpět. Vzdejme proto hold těm, kdo za naši vlast a svobodu nasadili to nejcennější. Sedm hrdinných parašutistů, kteří 18. června 1942 padli v boji s nacistickou přesilou, patří mezi ně na prvním místě. Těsně před smrtí jeden z nich z krypty chrámu sv. Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici zvolal: "Nevzdáme se. Nikdy. Jsme Češi."

včerejší film Jiřího Sequense

včerejší film Jiřího Sequense Atentát, mi opět, po mnoha letech, připomněl zmatečnost a zbytečnost celé akce!!! Dokonce jsem si uvědomil, že pan režiser asi chtěl, aby to tak vyznělo.....??

Okolnosti atentátu nejsou

Okolnosti atentátu nejsou zatím zcela objasněny a řada publikovaných materiálů je značně nespolehlivá.

Tak například v knize Františka Moravce "Špión, které mu nevěřili", kterou připravila k vydání až po jeho smrti dcera Hana, je řada nepřesností nebo úmyslných zkreslení. Kromě takových "maličkostí", jako že uvádí, že Gabčík a Kubiš byli vysazeni až v dubnu 1942 (!), ačkoliv byli vysazeni v prosinci 1941, jde o tak zásadní věc, zda pan Beneš o atentátu předem věděl, či ne.

V minulé virtually jsem souhrnně uvedl objektivní i subjektivní důvody pro atentát i jeho objektivní důsledky.

Těmi byly:

- dočasné umrtvení veškerého domácího odboje
- smrt tisíců a věznění desetitisíců lidí
- zvýšení mezinárodní prestiže ČSR, zejména pana Beneše
- anulace Mnichovské dohody
- vyvolání mezinárodní nenávisti k nacistickému režimu

Jeden úhel pohledu. Ten

Jeden úhel pohledu. Ten negativní, jak bývá u Čechů dobrým zvykem, vše zpackané, zbytečné, s jinými přízemními motivy, s nízkým účelem, kam se hrabeme na Francouze, kteří vydali během pár dní, prakticky bez boje Francii Němcům, přes skvělá opevnění Maginotovy linie i další(slabší) na belgickofrancouzské hranici, aby na polovině vytvořili samostatnou Pétainovu vládu ve Vichy, která nebyla Němci obsazena a odkud odboj byl daleko snadnější než v ČSR se 3 mil. tuzemských Němců.

Hezké, takové

Hezké, takové internacionalistické, remcalské, přesto solidní, hlavně ta výstižná nálepka v duchu zjevné inteligence a moudrosti autora.

Nevím moudrý muži, zda jste

Nevím moudrý muži, zda jste vzal do úvahy skutečnost, že když mám nejdelší styčnou hranici s nepřítelem zabezpečenou nejdokonalejším opevněním Maginotovy linie, tím více mohu bránit slabší belgickou hranici. Ovšem za podmínky, že mám občany motivované ke statečnosti, k Vámi opovrhovanému vlastenectví. Dvojí selhání Francouzů během dvou dekád z nich nemůže vytvořit vzor, jaký sedí pro Brity či Poláky.

___________________________________________________________________________________