Nechtěl jsem se montovat do diskusí o momentální nákaze, ale můj čerstvý poznatek si žádá zveřejnění. Takže:
    Z okna se díváme na blízkou hospodu, do níž jsem nikdy nevstoupil, neboť nejsem pivař (proboha: vůbec nic a ani v nejmenším proti pivařům, ať jim chutná!). Poslední dobou před ní tak před polednem a téměř až vpodvečer postávají páni a dámy, v úředně žádaných rozestupech, a čekají si patrně na krabice s jídlem. Postávají tam řemeslníci v montérkách, obecní strážnici a strážnice, paní s kočárkem, kdekdo. Rozhodl jsem se postávat také. Žena opláchla sadu nerezových rendlíků ještě z poslední dovolené a vyrazil jsem.

    Postávající mne informovali, že se musí platit hotově, takže žádné stravenky, žádné platební karty, a mám si jít k okénku objednat. Sám sobě šéf za okénkem mi nabídl několik jídel, vybral jsem si a on pravil „patnáct minut“. Tím se vysvětlila ona vzdáleně od sebe postávající veřejnost. Za patnáct minut mi pan šéf vrátil mé transportní kastrůlky a já uháněl domů. A doma jsme zjistili:
    Snažený vepřový řízek, jaký mi ještě nikde nenabídli. Tedy nikoli tenounký koláč přes celý talíř s pořádně tlustou vrstvou smažené strouhanky, kdepak. Tenhle měl masa nejméně dvanáct milimetrů a naopak smažené strouhanky byla jen žiletková tloušťka. Stejně pěkně byl vyveden smažený hermelín pro mou ženu, snad byl celý, jak ho syrového můžete koupit v sámošce. Pro oběma pak byla přibalena hora smažených brambůrků, které neplavaly v oleji, kdepak, navíc nějaká znamenitá odrůda brambor, má žena tipovala na pečlivě udržovanou fritézu, no prostě lahůdka

.
    A teďko pozor: Za to všechno jsem u okénka zaplatil 130,- Kč. U tohoto okénka se totiž platí za každé jídlo 65,- korun.

    Dojedli jsme a v televizi byl také u nějakého okénka zevnitř nějaký pan šéf, který paní redaktorce vysvětloval , že vařit jídlo za osmdesát korun opravdu nemůže, to ať se nikdo nediví, takže bude končit. Je mi opravdu líto každé hospody zavřené kvůli epidemii, ale kvůli té jeho, ač nerad – nezapláču.