Nikoli osamělý Rath
Martin Stín

David Rath není v naší polistopadové historii první podezřelý, zadržený policií s velkou částkou peněz, považovanou za úplatek. Průběh jeho zadržení připomíná platnost přísloví „drzé čelo lepší než poplužní dvůr“:  liší se od dřívějších případů pohotovostí, s kterou se snažil „zneškodnit“ skutečnost nálezu bankovek. Neznám mezi jeho předchůdci nikoho, kdo by se mu v tomto ohledu vyrovnal. Nejen, že bez váhání v nepříjemném okamžiku zadržení projevil překvapení a našel vysvětlení pro nález peněz, ale to dokonce nebylo na první pohled nepravděpodobné : sedm milionů Kč v pětitisícových bankovkách váží přibližně 1,5 kg, což by mohlo přibližně odpovídat hmotnosti lahve vína s obalem.

Vyvrátit pravdivost jeho vysvětlení, že nevěděl, co si z návštěvy odnáší, bude o to snazší, o co důkladněji má policie obvinění „obuté“ podpůrnými důkazy. Ani vyjádření toho, kdo vložil bankovky do krabice, nemusí být samo o sobě dostačující: bude nutné vyloučit podezření, že se jednalo o nastrojenou past. Podle vysvětlení náměstkyně ústeckého krajského státního zástupce Lenky Bradáčové policie na případu pracovala dlouhou dobu,  shromažďování důkazů věnovala velkou péči,  zadržených je více a v Rathově vile se našlo dalších 30 milionů Kč v hotovosti. Je proto pravděpodobné, že se jeho bajka rozplyne jako kouř.

V opačném případě by  nastaly těžkosti. Neúplné dokazování by nakonec sice stejně mohlo vést k odsouzení Davida Ratha, ale za případem by se pak celé roky táhlo podezření, že řízení nebylo vedeno korektně a rozsudek je nespravedlivý.

Opět by to nebyl první případ s pachutí podezření na justiční přehmat. Tak bývalý ředitel Centra kuponové privatizace Jaroslav L., přistižený s kufříkem s údajným úplatkem ve výši osmi milionů Kč, odsouzený v r. 1996 k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, nikdy nepřipustil svou vinu. Po podmíněném propuštění po odpykání části trestu se opakovaně pokusil o obnovu procesu, ale nikdy neuspěl. Vrchní státní zastupitelství v Praze provedlo dvakrát přezkum jeho spisu k podnětu ke stížnosti pro porušení zákona a doporučilo ministrovi spravedlnosti, aby zasáhl v Líznerův prospěch. Ministr ale stížnost pro porušení zákona nepodal (není to jeho povinnost, pouze právo a neprolomitelnost soudního rozhodnutí je v Absurdistánu důležitější než spravedlnost). Až v r. 2011 korunní svědek, opakovaně trestaný,  který ho kdysi obvinil, že po něm žádal úplatek, při výpovědi před soudem vyjevil, že se odsouzený stal obětí policejní provokace ( zde: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/160065-sotona-dostal-za-podvody-a-loupeze-sest-let-vezeni/, také http://www.youtube.com/watch?v=Sv_OXbDZC-U).

Na policistu Jana M., specialistu na finanční kriminalitu  z Policejního prezidia ČR, který vyšetřoval velké kauzy jako krach Agrobanky a Skloexportu, nasadila v r.1998 Inspekce ministra vnitra jako provokatéra jednoho z jím vyšetřovaných podezřelých z kauzy „Skloexport“. Ten mu podstrčil obálku neznámého obsahu a inspektoři jej zatkli, když si šel do vedlejší místnosti pro svědka a dříve, než se do ní stačil podívat. Vlastně se nikdy nepřesvědčil, co obsahovala. Peníze neviděl ani provokatér.

Jan M. pak byl odsouzen za přijetí úplatku, ale Ústavní soud ČR nálezem ze dne 22.6.2000 č.j. III ÚS 597/99 kvalifikoval zásah IMV jako protiústavní a nezákonný a rozsudek zrušil. Ústavní nález je historický: Ústavní  soud ČR jím stanovil, že k usvědčování podezřelých se nesmí používat provokace. Bez ohledu na výrok Ústavního soudu ČR žalobkyně – předlistopadová prokurátorka a členka bývalé KSČ - znova podala původní obžalobu a policista byl opět odsouzen, tentokrát za to, že při schůzkách, předcházejících provokaci, navodil situaci a vyvolal v provokatérovi dojem, že by mohl přijmout úplatek. V původním řízení byly tytéž schůzky vyhodnoceny jako nezávadné.

Jan M. byl kvůli odsouzení po 30 letech služby propuštěn od policie s vynikajícím pracovním hodnocením. Do vězení nemusel, neboť ho omilostnil prezident Václav Havel. Podezřelí v kauze „Skloexport“ byli později zproštěni obvinění s výjimkou Reginy Rázlové, jejíž případ nakonec zůstal neuzavřen z důvodu jejího špatného zdravotního stavu. Provokatér byl později odsouzen k vysokému trestu odnětí svobody za hospodářskou trestnou činnost.

Řízení vedené tak podivným způsobem, s použitím provokatéra, s úplatkem, k jehož vědomému přijetí nedošlo, a za zjevného pohrdání Ústavním soudem ČR, za sebou zanechalo pachuť účelového zneužití orgánů činných v trestním řízení k likvidaci příliš všetečného policisty. Jan M. stále trvá na své nevině, a není v tomto názoru vůbec osamělý.

Jan M. je v současnosti opět stíhán, a to pro podezření z uplácení. Policie opět použila jako nástroje usvědčení provokaci. Tentokrát jí  posloužila šestkrát trestaná podvodnice, která je ve zkušební lhůtě z posledního odsouzení a již dva roky je vyšetřovaná kvůli dalšímu průhlednému podvodu, aniž by jí po tak dlouhé době bylo sděleno obvinění (inu, součinnost zasluhuje odměnu). Postup policie ovšem není nezákonný a na dobré mravy se nehledí.

Nepřesvědčivý je poměrně čerstvý rozsudek odvolacího senátu ve věci bývalého kriminalisty Alexandra L., pod nímž je podepsaná soudkyně, spoluodpovědná za poslední uvěznění Václava Havla. Pochybnosti vzbuzuje okolnost, že obviněný policista byl nalézacím soudem třikrát zproštěn, a teprve po změně soudce padl podmíněný trest. Přes zdánlivě mírný trest byl odsouzený ze všech zmíněných případů postižen nejhůř: sebevraždou přítelkyně, která neunesla jeho odsouzení.

 Celé řízení bylo „přetahováním“ mezi nalézacím a odvolacím soudem, které se lišily v přístupu k pochybnostem v dokazování. Zatímco soudce nalézacího soudu se důsledně držel zásady „in dubio pro reo“ a odmítal uložit trest za nedostatečně prokázaný skutek, předsedkyně odvolacího senátu si vedla přesně opačně. Příčinou sváru mezi nimi byly bankovky, údajně nalezené příslušníky IMV v brašně zadrženého kriminalisty. Byly na nich nalezeny otisky prstů kdekoho, jen ne obviněného. Soudce nalézacího soudu z toho vyvodil, že nelze prokázat, že je měl kriminalista v ruce. Soudkyně odvolacího soudu proti tomu namítala, že nepřítomnost otisků nevylučuje, že je v ruce měl. Když se jí prvostupňový soudce nepodvolil, zrušila jeho třetí rozsudek a nařídila změnu senátu. Celé soudní řízení pak proběhlo znova. Důkazní situace se posunula ve prospěch obviněného, nicméně tentokrát byl policista uznán vinným a odvolací senát samozřejmě rozsudek potvrdil.

O nepřesvědčivosti hovořím také proto, že  trestní oznámení podal a do postavení „poškozeného“ se stylizoval Jaroslav J., známý policii v různých částech republiky, podivný podnikatel z okruhu dnes trestně stíhaného exekutora Jozefa Višvadera. Obviněný policista se podílel na prověřování trestního oznámení proti Jaroslavovi J. kvůli leasingovému podvodu, v jeho pestré životní dráze nikoli prvnímu. Když se podezřelý dostavil k prvnímu podání vysvětlení, popřel svou vinu a sebevědomě pohrozil vyšetřujícím policistům, že je do měsíce „dostane do tepláků“, budou-li ho obtěžovat. Stihl to za týden, i když jen u jednoho z protivníků. Ve skutečnosti to nepotřeboval: trestní oznámení bylo jako nedůvodné odloženo a všechny pozdější pokusy o jeho obnovení ztroskotaly, i když státní zástupce slyšel u soudu svědeckou výpověď, která k obnově přímo vybízela (zákon říká, že státní zástupce stíhá každý trestný čin, o němž se doví… zřejmě to neplatí vždy,  všude a pro každého).

Kriminalizace policisty se Jaroslavovi J. podařila díky náhodě: měl spolupachatele Luboše B., bývalého policistu, s kterým kriminalista udržoval kamarádské styky. Spolupachatel byl v té době v pooperačním stavu, který mu bránil dostavit se na policejní služebnu. Alexander L. se v této situaci dopustil neopatrnosti: vydal se za kamarádem do bytu, aby jej „vyzpovídal“. Šel sice s vědomím nadřízeného, ale sám.

V době jeho návštěvy přišel do bytu z neznámých důvodů také Jaroslav J. Kriminalistovi navrhl, že mu u kamaráda nechá seznam svědků, kteří mohou prokázat jeho nevinu. Policista mu při té příležitosti patrně poradil, jakým způsobem má narovnat vztahy s poškozenou, která na něj podala trestní oznámení, aby se zbavil vyšetřování. Když se Alexander L. za několik dní do bytu vrátil, žádné listiny pro něj připraveny nebyly. Zato byl při odchodu před domem zadržen komandem příslušníků IMV. Z brašny, kterou mu inspektoři odebrali, za jeho zády vylovili svazek bankovek. Zákrok nebyl monitorován obrazově ani zvukově, také v bytě nebyla instalována záznamová zařízení. Soud se marně pokoušel výslechy zúčastněných inspektorů zjistit, kdo zákrok řídil. Záznam o zadržení podezřelého se psal až na služebně IMV. O způsobu zadržení nelze říci nic jiného, než že se prostě podařil perfektní, profesionálně vedený zásah (sic!). Ostatně jeho vykonavatelé nebyli „žádná ořezávátka“. Jeden z nich se zúčastnil již výše zmíněného protiústavního zákroku a je také přísedícím u soudu, další je vysokým funkcionářem Generální inspekce bezpečnostních sborů.

Jaroslav J. nastrojil past skutečně mistrně. Nejdříve se nechal známým policistou z Policejního prezidia uvést na Inspekci ministra vnitra. Tam oznámil, že Alexander L. s kolegou jej vydírají, dožadujíce se úplatku. Inspektoři zajásali, protože oba policisty dříve stíhali kvůli obvinění z násilí při výslechu několika feťáků, ale kořist jim unikla před nosem, neboť  státní zástupce po pěti letech vyšetřování stíhání zastavil jako nedůvodné.

Dohodli se proto s Jaroslavem J., že na kriminalistu nastrojí past v podobě předstíraného úplatku. A protože to spěchalo, „poškozený“ jim na to půjčil vlastních 250 tis. Kč, které se pak údajně našly v kriminalistově brašně. Zjevně měl mimořádně velký zájem na zdaru akce, vzhledem k malé závažnosti trestního oznámení proti němu značně nadsazený.

Na věci je zajímavé také to, že skutečně není prokázáno, jak se peníze dostaly do brašny, zda si je Alexander L. vzal sám, či zda mu je do ní vložil Luboš B., nehledě k tomu, že obviněný vylovení obálky s penězi na vlastní oči neviděl, neboť musel stát čelem ke zdi. Být na policistově místě David Rath, jistě by pohotově zahlaholil, že se domníval, že v obálce jsou slíbené seznamy svědků.

Jaroslav J. tvrdí, že policista si mu o úplatek neřekl, o jeho požadavku pouze slyšel od Luboše B. Naproti tomu Luboš B. se vyjádřil, že s ním Alexander L. nikdy o úplatku nemluvil, všechna jednání proběhla mezi ním a Jaroslavem J.

Pochybností je mnoho, přímý důkaz jen jeden, a to sporný. Podle trestního řádu soud v pochybnostech rozhoduje ve prospěch obviněného. Způsob, jakým se soudci vypořádali s touto zásadou v daném případě, není bohužel zdaleka ojedinělý.

Byť obvinění proti Davidu Rathovi působí dojmem „neprůstřelnosti“, tři výše uvedené kauzy připomínají, že opatrnosti nikdy nezbývá. Až do soudního rozhodnutí je na místě zdrženlivost jak v hodnocení mediálních zpráv, tak nejvyšší možná důslednost orgánů činných v trestním řízení při usvědčování.

Zatímco s usvědčením na základě nálezu hotovosti není Rathův případ úplně osamělý, je ojedinělý tím, že jde o první úspěšný zátah proti politikovi, který nákladným způsobem života a investováním do luxusních nemovitostí, automobilů, obrazů a jiných zbytností přitahuje pozornost veřejnosti a závist a vyvolává pochybnosti o přiměřenosti jeho výdajů oficiálně přiznávaným příjmům. Lze se oprávněně domnívat, že David Rath není mezi politiky úplnou výjimkou. Odhalení trestné činnosti tohoto druhu je ovšem velmi obtížné a musíme připustit i možnost, že v důsledku propojení světa politiky na společenské úrovni se světem orgánů činných v trestním řízení se strážci zákona do jejího odkrývání příliš nehrnou.

Nicméně Rathův případ by neměl být pokynem k zahájení honu na čarodějnice mezi zámožnými politiky, protože by pak zcela jistě docházelo ke kriminalizaci také slušných lidí. Ale měl by být poučením o oprávněnosti požadavku opozice na zavedení majetkových přiznání a brutální zdanění majetku, jehož legální původ by nebyl spolehlivě doložen. Když už nelze nenasytné zloděje veřejných peněz dostat za mříže, aspoň by museli vrátit část kořisti. 

Uložit

Uložit