Tušíte, co to slovo znamená? Tak jako je genocida „úmyslné a systematické zničení části nebo celé etnické, rasové, náboženské nebo národnostní skupiny“ je femicida systémový zločin proti ženskosti.

Ovšem, kdo ví, co budeme říkat za několik měsíců, až covid třeba zase záhadně zmutuje, či zběsile rychle vyrobené vakcíny, urychleně testované, začnou vyvádět neplechu a nastane honička po adeptech ukřižování!

Je to vskutku nesnadný úkol. Hodný nasazení týpků typu Ethana Hunta? Když by možná někdo někde mohl použít i příměr z Hollywoodu jako že „mission: impossible“. Mít snahu zvednout úroveň právního vědomí a procedurální praxe alespoň do toho logicky povinně základního rozměru „de lege artis“ – toť vskutku takřka sisyfofská práce.

Obojí jsou to částky, které si sotva dokáže většina z nás představit.

Boj proti covidu-19 připomíná fantasmagorické představení, v němž vláda místo racionálního chování dává přednost magii a chaosu, v marné naději, že bezradně nahodilá řešení a zbytečné oběti bohy nějak usmíří.

Zatím to stále ještě bublá pod povrchem, ale v Trikolóře se dějí věci. Určitě nejsem jediný, kdo první rok existence Trikolóry, a především její první účinkování ve volbách, vyhodnotil spíše kriticky. Jen jsem to jako první krátce po krajských volbách sepsal (Zvedněme prapor. Vpravo v bok!).

Musím se přiznat, že zpráva o úmrtí Svatopluka Karáska mě velmi překvapila. Domníval jsem se, že zemřel už kdysi dávno...

Současné pojetí vychází z pohansko-křesťanské tradice. Využijme letos každého okamžiku, abychom byli spolu. Nenechme si ani v dalším roce zasahovat do naší kultury a tradic. Špatný západní příklad mějme stále na paměti.

Úplně první televizní vysílání jsem, v těch nezapomenutelných padesátých letech, zažil v luxusní vile vlivného otcova šéfa...

Často nevěřím, když čtu nebo poslouchám „myšlenky“ některých politiků, komentátorů, novinářů, umělců či studentů, kteří agresívním způsobem kritizují ty, kteří nestojí s nimi v jednom šiku a nechtějí převrátit svět naruby. Nebudu tu vypisovat, o jaké postoje vlastně jde, protože každý dneska ví, že jsme tu „my“, mlčící většina, která chce žít v přehledném světě tradičních hodnot a chce se věnovat čistým radostem obyčejného života, a proti nám „oni“, tedy řvoucí menšina, která chce za každou cenu prosadit své nereálné vize o přeměně lidského světa v mraveniště rovnoprávných, bezpohlavních, nemajetných a nemyslících bytostí. Kdybych chtěl volit tvrdá slova, řekl bych, že i za cenu, že půjdou přes mrtvoly.