Zřejmě to nějak souvisí s tou mou tupostí, na kterou mne často upozorňují starostliví diskutéři, ale minimálně polovinu těch červencových večerů jsem trávil u televize sledováním archivních diskusních pořadů a připouštím - báječně jsem se tím bavil...

Naposledy jsem sledoval tu povolební diskusi z roku 2002, řízenou přímo děsivým moderátorem Klepetkem, (který teď už naštěstí - v ČT pouze slabikuje zprávy) za účasti suverénního vítěze Špidly, těžce poraženého Klause, triumfujícího Grebeníčka (18%), nepolepšitelného Cyrila a Klausem přímo posedlou Marvanovou za koalici.

Někteří novináři a zvláště pak editoři, páchající titulky, przní češtinu. Ta má krásnou vlastnost, že umí přivlastňovat. Prznitelé ale přídavná jména přivlastňovací nahrazují podivným genitivem, někde jsem četl, že odporným ruským genitivem, tj. 2. pádem podstatného jména, jemuž je přivlastňováno. Tady je namátkou pár příkladů z posledních dní.

Žijeme v zajetí mýtů, šířených bulvárem. Na pravdivost údajů, použitých při jejich vytváření, se nehledí a „nasazování psích hlav“ vychází vstříc poptávce po pobuřujících zprávách o špatnostech mocných, jež jsou spolehlivým prostředkem k přitažení zájmu čtenářů a diváků pokleslého vkusu.

Do zmíněného sklonu k bulvarizaci zpravodajství postupně sklouzla všechna „seriózní“periodika i Česká televize, jež jinak výrobu novinářských „kachen“ nemají „v popisu práce“.

V těchto dnech média věnovala pozornost hned dvěma  stížnostem pro porušení zákona bývalé ministryně spravedlnosti Daniely Kovářové ve prospěch víceméně významných odsouzených, a to pražského radního Martina Langmajera a podnikatele Tomáše Pitra. Někteří novináři při  tom naznačovali více nebo méně skrývané pohoršení nad počínáním jejich předkladatelky, a ti nejhorlivější spěchali se zdůrazněním, že současný ministr spravedlnosti by v uvedených případech postupoval jinak a samozřejmě lépe.

Reakce na text historika T. Zahradníčka "Tragický omyl třetího odboje"

Víte, pane Zahradníčku, přenádherný jindřichohradecký probošt, p.Habart, říká při zpovědi kajícníkům, když se mu vyznají z obzvlášť ošklivého konání, větu: "To Vám ďábel plivnul do ksichtu!" Vy jste tím svým "hodnocením" plivnul statečnému člověku, panu Milanu Paumerovi, do obličeje. Mrtvého obličeje. Jste pitomý drzý spratek.

Jak jsem již řekl, všem se měří stejným metrem. Věci veřejné se vědomě  přihlásily o odpovědnost za tyto resorty a musí být schopny tuto odpovědnost unést. To prostě patří k povinnostem člena vlády a k tomu aby někdo měl vládní aspirace. Na druhé straně, pokud tyto kroky neuděláme, no tak deficit veřejných financí v letošním roce bude vyšší než 3% HDP.

Médii probleskla první konkrétní zpráva o tom, jak se ČSSD chystá zalepit díru ve svém rozpočtu, která  vznikla díky "pilné" práci bývalého manažera socialistických kampaní Jaroslava Tvrdíka. Zaplatit za jeho megalomanské a rozhazovačské chování mají mj. i zaměstnanci strany. Skvělá ukázka toho jak funguje, lépe řečeno nefunguje, politika nemyslící na budoucnost, vezoucí se na vlně populistického, iracionálního rozhazování a jaké jsou její důsledky.

Omyl, nejde o povzdech pocházející z Lidového domu, kde možná dost podobně, jako i na jiných stranických sekretariátech panují oprávněné obavy z toho, že se teď Pitr rozpovídá, ale jen o postesknutí prostého daňového poplatníka…

Když tak listuji dnešními novinami, napadá mě, že jsme zřejmě naprosto nepoučitelní. To je zase jásotu, že kdesi ve Švýcarsku zadrželi toho uprchlého lotrovského podnikatele Pitra!

Tak zněla jedna z odpovědí na otázku, kterou jsem položil na FB. Ta zněla zhruba tak, jak dlouho asi Tomáš Pitr přežije, bude-li vydán zpět do ČR. Také prý by mohl být nalezen kterak se zasebevraždil sedmi bodnými ranami do zad a poté se oběsil. No, pročpak ty morbidní statusy, ptáte se?

Pod tlakem záplavy mediálních informací jsme se naučili vnímat společenské dění jako skládanku ze stále nových klišé, o jejichž obsahu do podrobností nepřemýšlíme. Proměnilo se v ně i slovo „korupce“, kterého nyní mají všichni plná ústa. Novináři, politici, chlapi v hospodě u piva a ženy, čekající na pořadí u kadeřníka, ti všichni je skloňují a mají jasno: ta potvora nám ukusuje ze společného krajíce a až se jí zbavíme, začnou nám padat pečení holubi do huby. Jak vlastně vypadá, ale nikoho nezajímá.