Včera mě při poslechu zpravodajství také napadlo, zda snad nejde o Boží trest. Jakoby nestačilo to řádění  přírodních živlů , ještě zaznělo, že podle posledních průzkumů, by KSČSSD získala nadpoloviční většinu mandátů…

I když ponechám tentokrát ideologii stranou, samotná skutečnost, že polovina občanů ČR se zcela vážně zabývá myšlenkou věnovat své hlasy takovým lidským  týpkům jako:

Mailem mi chodí občasník ODS, ve kterém je mi - nevím proč – vytrvale předkládáno, jaké výborné myšlenky mají šéfové ODS a jaké kroky již podnikli ke zlepšení podnikatelského prostředí v tomto státě.

Jsem osoba, které se uvedené bytostně dotýká, a bohužel musím říci, že mi to všechno připadá buď nedostatečné, nebo podnikám v jiném státě, než o kterém se v těch materiálech píše, anebo ty výborné myšlenky někdo zlomyslně zničil při uvádění do praxe. Na rozdíl od EU, kde jak píše Milan Cabrnoch, se alespoň k největším byrokratickým hovadinám konává veřejné slyšení, v ČR nechce nikdo slyšet nikoho. Na podporu tohoto tvrzení uvedu několik nejvíce nesmyslných příkladů:

Bohemku vyhnali do Ráje. Tedy do Edenu. Po sedmdesáti osmi letech to vypadá, že stadion ve vršovickém Ďolíčku přestane existovat, ať si říká kdo chce co chce. Musím říct, že by mě to docela mrzelo. Bohemka mi byla vždycky sympatická. A určitě nejen mně. Ještě sympatičtější mi ale je a vždy bylo divadlo Járy Cimrmana, které kdysi normalizátoři vyháněli z jeho „dočasných scén“ a honili po Praze jako nadmutou kozu, až konečně zakotvilo na Žižkově. Naskočila mi okamžitě vzpomínka na film Nejistá sezóna. Ten film, když jsem ho viděl ještě v devadesátém roce, ve mně vyvolával obrovské veselí.

Ministerstvo životního prostředí po odchodu zelených začíná konečně fungovat jako profesionální a racionálně uvažující úřad. Jedním z reliktů Bursíkovy éry byl i plán na zálohování PET lahví. Zelení argumentovali, že tím lidé budou motivováni více recyklovat a odstraní "lahve z příkopů". Bohužel je tento plán od počátku do konce nesmyslný. Jeho důsledkem by bylo jak neúnosné zdražení práce s odpadem, tak i další negativní dopady na životní prostředí a pravděpodobně i rozpad stávajícího systému recyklace.

Přestože pracuji v Evropském parlamentu už šest let, stále mě překvapuje, jak rychle někteří europoslanci zapomínají na skutečné potřeby svých voličů, s jakou lehkostí vplouvají do oblak bruselské byrokracie a nadšeně schvalují zbytečné nebo přímo škodlivé regulace. Jedním z typických příkladů, kdy touha "nařídit dobro" zkomplikuje desetitisícům lidí v celé Evropě život, je směrnice o pracovní době profesionálních řidičů.

Hlavní volební manažér ČSSD Jaroslav Tvrdík velmi tvrdě útočí na své oponenty. Ovšem v jeho případě platí ono biblické, že než začneš kritizovat třísku v oku bližního, vyjmi trám z toho svého. Jeho působení na ministerstvu obrany a v čele ČSA bylo totiž devastující.

Současná šedá eminence Lidového domu kdysi absolvovala vysokou vojenskou školu a přes kariéru armádního důstojníka to dotáhla hodně vysoko. Jaroslav Tvrdík posléze dostal odměnou za věrné služby post ministra obrany. Tam to rozjel ve velkém stylu.

… údajně, v zájmu nešťastných  čtenářů, kteří snad postrádali  informace z první ruky,  už opět začal poskytovat své brilantní odpovědi i těm ošklivým  pravicovým deníkům. To je zase radosti na Starém Bělidle!

Mám takový  osobní pocit, že ten slavnostně vyhlášený bojkot, byl nakonec tím největším  trestem pro samotného Paroubka. Zmíněným deníkům  náklad rozhodně  neklesal  -  zato Jirka, dost hloupě, přišel o možnost exhibovat  -  trousit  moudra. No,  i ten  mistr tesař se holt někdy utne…

To jsme se Vám nasmáli. Oranžády měly v Brnisku malý, místní mítink. Místní oranžový boss (starosta MČ), kterého mám jinak docela rád, protože má hubu prořízlou jako já, zakončil nudnou akci slovy. Volte naše kandidáty, podívejte se jací jsou to hezcí kluci.

Že to hospodské hodování na cizí účet není stejné? Ale je. Jen si to strašně neradi připouštíme.  (JD)

Sedmý díl Římské ságy líčí události období let od roku 40 př. n. l. do roku 27 př. n. l., tedy velký zápas o moc mezi Antoniem a Octavianem, později zvaným Augustus. Božský Caesar si zvolil poslední vůlí za svého nástupce velmi mladého Octaviana. Řím upadl do rozpaků, neboť byl přesvědčen, že pouze Antonius může být vůdcem. Politická i vojenská střetnutí těchto rivalů vrcholí v bitvě u Aktia a v Alexandrii, kde Antonius umírá vedle egypského faraona Kleopatry, již bezmezně miloval.