Tak to je tedy síla
Žaloudek Petr

Už delší dobu uvažuji vážně o tom, že přestanu psát: jsem unaven, pořád nějaké akce, přednášky, cesty, k tomu pravidelná osmihodinová pracovní činnost, zato prakticky žádné echo, žádné reakce na mé články, ani negativní, ani pozitivní, snad už tisíckrát jsem se sám sebe ptal, proč vlastně píšu. Ale když přece jen sem tam někdo hezky zareaguje a poděkuje mi, povzbudí mě to. Říkám si: jestli Pán Bůh chce, abych ještě psal, ať mi dá k tomu i sílu, jinak to prostě nezvládnu.

Teď nevím, jestli mi tu sílu dal, ale to, co se mi v těchto dnech přihodilo, nemohu nechat bez komentáře. Začalo to včera. V čekárně naší kliniky se na mě jedna pacientka jemně usmívala. Podle toho, že seděla na vozíku, v pyžamu a nočním županu, jsem poznal, že je z lůžkového oddělení. Dvě třetiny našich pacientů s rakovinou před ozařováním tvoří pacienti ambulantní, jednu třetinu ti z lůžkového.

Bylo mi trochu divné, že se na mě usmívá, a zároveň jsem cítil, že ji odněkud znám, ale odkud? Když jsem kolem ní procházel, nedalo mi to, abych se jí nezeptal: „Mám dojem, že vás odněkud znám.“ Znovu se usmála a řekla své jméno. Okamžitě se mi rozsvítilo.  Začal jsem se trapně omlouvat, že jsem ji hned nepoznal. „Nemusíte se omlouvat, vždyť od února, kdy jsem tu byla naposled, mi po chemoterapii vypadaly vlasy, zhubla jsem, změnila jsem se,“ snažila se mě uklidnit.  Dali jsme se do řeči. Od vidění jsem tuto paní znal už patnáct let. Sporadicky, v několikaletých intervalech k nám přicházela na ozařování. Měla rakovinu kostí. Úplně nejdřív jsme ozařovali stehenní kost. O pár let později kyčle, potom páteř. Tak to šlo celá léta. Postup rakoviny se ozařováním na nějakou dobu zastavil, pak se projevila na jiném místě, my jsme to zase ozářili a paní měla opět na několik let pokoj. Vždy mi bylo nápadné, jak je pořád veselá, vyrovnaná, smířená. Ten její klid mi imponoval. Bylo jasné, že to nehraje, že to není žádné „Verdrängen“, žádné vytěsnění, že ta žena prostě taková je.

Začal jsem se vyptávat, co se jí po tom únoru stalo. Mluvila klidně, spokojeně, vysvětlovala mi, jak vše probíhalo. Najednou se zasekla, chvíli mlčela, rozplakala se – poprvé za všechna ta léta – a nakonec řekla: „Kdybych neměla sedmnáctiletého syna, který na mně visí, nevadilo by mi teď zemřít. Se vším jsem už smířená...“ Chvíli plakala, já jsem stál nad ní a posvátně mlčel. Když přestala, zeptal jsem se, jestli ji mohu obejmout. Souhlasila. Udělal jsem to tak jemně, jak jen jsem byl schopen.

Na druhý den – tedy vlastně dnes – jsem ji šel vyzvednout do čekárny, když ji tam přivezl sanitář. Rovnou, bez optání jsem ji objal. Ozařovací místnost ještě nebyla volná, a tak jsem si k ní sedl a začal hovor. To, co mi řekla, mi skoro vyrazilo dech: „Víte, jak úžasně jste mi pomohl, když jsem tu byla v únoru?“ Nechápavě jsem zavrtěl hlavou: „Já?“ „Ano, vy.  Řekl jste něco, z čeho dodnes žiju.“ A hned mi to vysvětlila: „Když mi zase propukly metastázy, měla jsem toho už plné zuby. To, že jsem optimistka a pozitivní člověk, to není moje zásluha, s tím jsem se narodila. Ale tentokrát už jsem prostě nemohla dál – trápily mě veliké bolesti, můj manžel mě přestal mít rád, byli jsme v rozvodovém řízení, k tomu ten nezaopatřený syn. Den před odchodem do nemocnice jsem ještě zašla na hrob svého otce. Tam jsem se mu vyplakala. Měla jsem ho ráda, on mě taky. Pár let před smrtí prodělával rakovinu plic a hodně trpěl. To už jsem byla nemocná i já a on mi pořád říkal: ´Karin, já tě obdivuju, že to zvládáš s takovým optimismem.´

Když jsem přišla na vaši kliniku k ozařování, zničehonic jste se objevil vy, a když jste šel kolem mě, řekl jste mi: ,Frau Karin, vidím vás jen jednou za pár let a  vždycky vás obdivuji, s jakým klidem, optimismem a vyrovnaností to všechno zvládáte.´  Zalila mě obrovská radost, protože úplně stejná slova mi neustále opakoval můj otec. Já nevím, jestli existuje Bůh, ale ta moje prosba u jeho hrobu byla vyslyšena! Nevím, kdo vám ta slova vnukl, ale řekl jste přesně to, co mě v tom okamžiku mohlo potěšit nejvíc. A víte, co jste mi řekl druhý den, když jste mě přišel jen tak pozdravit? ,To teda nevím,´ přiznal jsem pravdu. „Řekl jste mi: ,Frau Karin, vždycky když vás vidím, jste pro mě velkým vzorem, protože já už svou situaci někdy nezvládám.´ Přesně totéž mi řekl otec těsně před svou smrtí.“

Pomalu jsem se k ní nakláněl a ona cítila, že ji chci obejmout. Vzpřímila se na vozíku, aby mi to usnadnila. Na víc jsem se v tu chvíli nezmohl. Těším se na zítřek, až ji budu moci znovu obejmout. Víc udělat nemůžu. Nejsem ani vizionář, ani zázračný léčitel, jsem jen člověk. Člověk, kterému osud této ženy není lhostejný.

Přesně takové psaní dává

Přesně takové psaní dává smysl. Pisateli i čtenáři....

Palec nahoru !!!

Palec nahoru !!!

Děkuji!

Děkuji!

Ujistit těžce nemocného o

Ujistit těžce nemocného o pocitu užitečnosti a dovést ho k přesvědčení, že jeho život stále neztratil význam a ještě mu vyjádřit svůj obdiv může každý z nás. Ne každý to ovšem dokážeme. Díky pane Žaloudku za hezký článek....

Rád se připojuji k názoru

Rád se připojuji k názoru p.toola

___________________________________________________________________________________