Poslední lednový nedělní večer oživilo televizní zpravodajství zprávou o opilém chomutovském důchodci Kolouškovi, řidiči s více než dvěma promile alkoholu v krvi, který narazil svým vozidlem do sloupu veřejného osvětlení a unikl trestu díky velkorysosti okresního státního zástupce, jenž se spokojil s jeho slibem, že už nikdy nebude řídit a jeho stíhání prý (podle moderátora) „stopl odklonem“. „Odklon“ má být dle téhož zdroje zákonný postup, jímž může být za předpokladu splnění jistých podmínek umožněno, aby trestní řízení nepokračovalo. Rozhněvaný reportér Luboš Rosí pak učinil objev: podle jeho tvrzení „paradoxní český právní systém“ umožňuje, aby řidič, jenž měl v krvi do 0,9 promile alkoholu byl v přestupkovém řízení potrestán pokutou  50 tis. Kč, ztrátou sedmi bodů a dočasným zákazem řízení, zatímco provinilec s vyšší hladinou alkoholu, stíhaný pro trestný čin, se dostane do prostoru rozhodování státních zástupců a soudců, kteří mají dost možností nechat ho uniknout bez trestu.

Útočil pak na mluvčího ministerstva dopravy Karla Hanzelku dotazem, zda tím naše orgány nevysílají k řidičům signál, že je pro ně výhodnější pít před jízdou více než méně. Zejména pak dorážel na mluvčí ministerstva spravedlnosti Jitku Zinke v domnění, že za špatnou právní úpravu a případné pochybení státního zástupce je odpovědno ministerstvo, které patrně má možnost zjednat nápravu. Mluvčí ho nezklamala: o případu nic nevěděla, ani vědět nemohla, a související právní problematiku zjevně neznala. Reportáž proto vyzněla v neprospěch ministerstva, které v tomto vyobrazení nemá ani odhad, ke kolika případům nepotrestaných trestných činů dochází, a konání státních zástupců nesmí komentovat. Věru, špatná služba paní ministryni Daniele Kovářové, která se zjevně pilně snaží o vylepšení svého obrazu v očích veřejnosti, poněkud pocuchaného díky jejím mediálním „přešlapům“ na samém začátku působení v úřadě.

Reportáž stojí za pozornost hlavně ze dvou důvodů: Především ukazuje, kam to vede, když se při jejím pořizování potkají zkratově uvažující povrchní reportéři s nekompetentní „mluvící hlavou“. Nejčastěji tak vzniká pokřivený obraz skutečnosti, jenž bohužel ovlivňuje veřejné mínění.

Nechápu např., odkud vzali reportéři tvrzení, že „odklon“ je zákonným nástrojem, když tento pojem trestní řád vůbec nezná. Státní zástupce může potvrdit rozhodnutí policie o tzv. „odložení věci“ když policejním vyšetřováním bylo zjištěno, že shromážděné důkazy nepotvrzují podezření na spáchání trestného činu. V tomto případě může být řízení obnoveno, najdou-li se nové důkazy. Najde-li  však policie dost důkazů, zahájí trestní stíhání a na jeho konci může státní zástupce trestní stíhání zastavit, má-li jistotu, že se trestný čin nestal. Teprve pak dochází k „stopnutí“ řízení, jehož znovuoživení je téměř nemožné. Zastavení trestního stíhání ale podléhá povinnému přezkumu nejvyšší státní zástupkyní, takže jeho bezdůvodné uskutečnění by bylo pro státního zástupce poněkud riskantní. Má-li ale státní zástupce o vině pouze pochybnost, má povinnost žalovat (zásada „in dubio pro reo“ platí až u soudu). V daném případě by měl jistotu, proto  mu trestní řád jiné východisko než podání obžaloby nenabízí. O právu státního zástupce na svévolné ukončení věci, která má jasné znaky trestného činu, není nikde řeč. Pokud by se chomutovský státní zástupce skutečně dopustil toho, co reportéři uvedli, byla by to taková nehoráznost, že by měl být sám trestně stíhán.

Je ovšem otázka, zda k takovému jednání neměl nějaký další důvod, jehož se reportéři v honbě za senzacemi nedopátrali, popř. který při své povrchnosti nepochopili. Ač jsem soustavným kritikem státních zástupců, mám pochybnost o úplnosti uveřejněných informací.

Toto vše měla vědět tisková mluvčí ministerstva, která sice nemohla případ znát po věcné stránce, ale mohla zvrátit jistotu reportérů, pokud by rozuměla příslušné právní problematice. Nevhodné bylo i její  robotické vyjádření, že ministerstvu nepřísluší komentovat činnost státních zástupců. Je to sice pravda, neboť takto jsou zákonem vymezeny vztahy ministerstva a státního zastupitelství, ale rozhodující část veřejnosti to neví a sotva si její výrok vyloží způsobem, jenž bude pro ministerstvo příznivý. Tiskový mluvčí by měl mimo jiné provádět osvětu a věci vysvětlovat srozumitelně. Jitka Zinke by bývala udělala lépe, kdyby reportéry odkázala na mluvčí státního zastupitelství. Když jsem ji poslouchal, vzpomínal jsem v dobrém na Petra Dimuna…
  
Je možné, že „odklonem“ nebylo myšleno „stopnutí“věci, ale její postoupení k přestupkovému řízení. Také v tom případě by došlo k porušení trestního řádu, ale lidsky bych to mohl pochopit: pro důchodce, který si zničil auto, by mohla být vysoká pokuta dostatečným trestem. Lze se ostatně domnívat, že soud by mu uložil podmíněný trest, takže pomstychtivost bulváru by mohla být přestupkovým řízením ukojena dokonce ještě lépe.

Druhým důvodem, jímž je reportáž zajímavá, je názorné předvedení odlišnosti soudní části trestního řízení a přípravného řízení, v němž policie vyšetřuje, státní zástupci dohlížejí na zákonnost jejího postupu a vyhodnocují výsledky vyšetřování. Zatímco u soudu o vážnějších věcech rozhodují senáty, a každý z nás si může sednout do soudní síně a sledovat, co se v ní děje, rozhodování státních zástupců probíhá za zavřenými dveřmi a konají je jednotlivci. Stížnosti proti jejich postupu řeší jejich výše postavení kolegové. Na opakované stížnosti se neodpovídá. V těchto podmínkách může snadno dojít k zneužití moci jak ve smyslu poskytnutí neoprávněné výhody, tak vykonstruováním obvinění, jež se někdy před soudem podaří zvrátit, ale v některých případech může nakonec vést k odsouzení nevinného. Státní zastupitelství „podědilo“ toto silné a jen obtížně kontrolovatelné postavení po předlistopadové prokuratuře, jež je získala počátkem 50.let minulého století v rámci přizpůsobení struktury českých orgánů činných v trestním řízení sovětskému modelu. Až do té doby podléhalo přípravné řízení dohledu soudu, a tak je tomu ve velké části evropských zemí dosud.

Nejen chomutovský okresní státní zástupce, ale také sama nejvyšší státní zástupkyně zcela určitě zvýšila v těchto dnech hladinu adrenalinu divákům ČT24 – středečního vydání Hydeparku. Pořad mi připomínal fotbalový zápas, v němž bosí vesničtí kluci nastoupili proti profesionálům v kopačkách. Bosými kluky byli v tomto případě tazatelé, kteří se snažili Renatu Veseckou tísnit nepříjemnými otázkami. Jejich odpůrkyně nad nimi měla naprostou převahu, a to nejen svými skvělými vyjadřovacími schopnosti, ale zejména věcnou znalostí napadaných případů. Útočníci v naprosté většině měli k disposici pouze zkreslené představy, dopravené do jejich hlav bulvárem, posedlým potřebou vyrábět skandály i tam, kde nejsou. Výjimkou bylo několik málo právníků, převážně brněnských, které ovšem vzrušující kauzy nezajímaly.

Nejdůležitějším prvkem souboje s „bosými kluky“ byla debata o vděčné trvalce - kauze Jiřího Čunka, resp. o sporném zásahu státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka (nikoli Renaty Vesecké) do řízení. Zde paní nejvyšší státní zástupkyně nejlépe využila či spíše zneužila své informační převahy. Hbitě se odvolala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 1.října 2009, o němž s naprostou sebejistotou prohlásila, že soud na základě stížnosti pro porušení zákona paní ministryně Daniely Kovářové přezkoumal postup státního zastupitelství v kauze Jiřího Čunka a potvrdil jeho zákonnost. A dokonce se při tom ani nečervenala. Mezi útočníky nebyl zjevně nikdo, kdo by byl přítomen zasedání Nejvyššího soudu ČR, či kdo by zmíněný rozsudek četl, proto její tvrzení nevyvolalo hněvivou odezvu. Ve skutečnosti Nejvyšší soud ČR rozhodl, že postupem státního zastupitelství byl porušen zákon v neprospěch obviněných Jiřího Čunka a Petra Hurty. Nezabýval se však pohoršení vzbuzujícím rozhodnutím státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka z 4. června 2007, jímž byla věc odebrána z Přerova a předána do Jihlavy, ale dvěma souběžnými usneseními přerovského státního zástupce Radima Obsta z počátku trestního stíhání, jejichž důsledkem bylo formální porušení podmínek výkonu dozorové činnosti státního zastupitelství nad činností PČR. Není pochyb, že paní ministryně Daniela Kovářová tímto zaměřením své stížnosti pro porušení zákona skvěle nahrála obhájcům právní čistoty manipulace s řízením proti Jiřímu Čunkovi a Petrovi Hurtovi a vysloužila si v očích „vymítačů mafie“ přiřazení k ní. Nemá smysl ji za to ale křižovat, protože její počin se zdá být výsledkem dohody politických stran, že se tímto způsobem zabezpečí uklidnění a stabilizace poměrů ve státním zastupitelství, zmítaném od 4.června 2007 „válkou žalobců“. Existenci takové dohody sice nemohu prokázat, ale podezření je silné: Jiří N.Paroubek najednou přestal slibovat Renatě Vesecké odvolání po vítězných volbách a Vojtěch Filip se přestal dožadovat zřízení parlamentní vyšetřovací komise. Je ovšem holou skutečností, že přechodná vláda stejně nemá mandát k rozkolísání státního zastupitelství provedením personálních změn v jeho vedení.

Pohotovost ztratila Renata Vesecká v jediném souvisejícím bodu: když na ni tazatel dorážel otázkami na důvody personálních změn ve vedení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, přenesla sice odpovědnost za odvolání bývalého vrchního státního zástupce Ivo Ištvána na exministra Jiřího Pospíšila ( s přiznáním své iniciativy, ale bez vysvětlení důvodů), ale zapomněla po pravdě uvést, že jeho  náměstek Igor Stříž odešel sám ze solidarity se svým šikanovaným šéfem.

Za zmínku stojí také její přímo zlatá slova o vzdornosti státních zástupců proti vnějším tlakům: podle jejího tvrzení je jejich postavení tak pevné, že nemohou být přinuceni žádným vnějším vlivem, aby dobrovolně konali v rozporu s právem a svým svědomím. Tak to skutečně je. Tím spíše je na místě otázka, proč bylo vydáno usnesení z 4.června 2007, jehož důsledky jsou strašlivé: vláda stejně padla a Jiří Čunek byl připraven o příležitost očistit se před soudem z neprokázaného obvinění. Kvůli tomu utrpěla v očích veřejnosti důvěryhodnost státního zastupitelství, potažmo celé justice, vznikla fáma o existenci „justiční mafie“ jako organizované skupině, usilující o ovlivňování  trestního řízení ze zákulisí, vypukla „válka žalobců“, a do důsledků vzato byla zpochybněna mravní a odborná způsobilost několika státních zástupců zastávat úřad.

Podíl kauzy manipulace  státních zástupců s trestní věcí Jiřího Čunka a Petra Hurty na obsahu pořadu ukazuje, že tento příběh nadále podrývá důvěru veřejnosti v stát. Jeho dořešení  přezkoumáním usnesení NSZ z 4. června 2007 ještě před volbami důvěryhodnou právní autoritou je jediný způsob, jak předejít zneužívání kauzy ve volebním boji.