Václav Občanský a Václav Politický. Tak lze popsat ve zkratce přínos prvních českých prezidentů - Václava Havla a Václava Klause.

Václav Havel svojí studií „Moc bezmocných“ zaujal nesmrtelné místo mezi budovateli občanské společnosti. Sám však v závěru konstatuje, že se občané tímto způsobem dávají dohromady pouze k naplnění krátkodobých a dílčích cílů.

Václav Klaus se naopak zasloužil o založení a vybudování naší nejsilnější a největší strany po Sametové revoluci. Poté, co se rozpadlo naivní nadšení Občanského fóra (OF) a navazujícího Občanského hnutí (OH), bylo potřeba vybudovat stranu na pevných ideových základech s dlouhodobou perspektivou řešení politických témat. Výsledkem je osmnáctiletá historie Občanské demokratické strany (ODS).

Václav Havel naproti tomu stál politicky vždycky “vedle”. Zatímco vyjadřoval pochopení pro aktivity občanské společnosti, v politice byl pokračovatelem nechvalně známé linie české “nepolitické politiky”. Jeho politická podpora byla vždy synonymem “polibku smrti”, ať to platilo pro Stranu zelených, mladého “nadějného” politika Stanislava Grose nebo nepolitického Jana Švejnara.

Václav Klaus naopak jakoby vůbec nevnímal funkci občanských sdružení a občanské společnosti vůbec. Stal se autorem názvu NGOismus s jeho peiorativním přídechem. Ono to do jisté míry platí, že řada hnutí se snaží nepatřičným způsobem atakovat politický mandát, ale na druhé straně – bez aktivistů by často nevzniklo velké politické téma.

Ať se bude naše dvacetiletá demokracie ubírat jakýmkoliv směrem, vždy budou jako její otcové citováni dva Václavové: Václav Havel jako propagátor občanské společnosti a Václav Klaus jako propagátor významu politických stran. Oba dva byli vždy ve většině pohledů protichůdní, každému z nich něčeho přebývá a něčeho se nedostává. Poučení se nám však dostává od obou a je dobře, že je tady máme. Na adresu občanské a politické společnosti toho totiž stále nebylo řečeno dost!