Co lze deset let po pádu IPB o této události prohlásit?

Banka v době svého pádu nebyla v dobrém stavu. Kvality jejího managementu byly všelijaké, ať už hovoříme o profesní nebo morální stránce. Stigma ulpělo i na jejích zaměstnancích, kteří se ničeho špatného nedopustili. Je to smutné, ale nic s tím již nenaděláme.

Bylo dramatické uvalení nucené správy, faktické vyvlastnění a bleskový prodej tím nejlepším, co se dalo za daných okolností dělat? Anebo šlo o loupež za bílého dne? Jak se ukázalo v roce 2008, bleskurychlá znárodnění bank následovaná okamžitými prodeji silnějším nebyla žádnou specialitou Zemanovy vlády. Za jistých okolností je zkrátka třeba jednat okamžitě a bez skrupulí.

Nicméně dodnes se nepodařilo vyvrátit silné podezření, že kdosi mocný tehdy využil slabosti IPB a prakticky zdarma ji věnoval ČSOB, respektive belgické bankovní skupině KBC. Sled okolností byl natolik výmluvný, že málokdo uvěří naprosté čistotě a bezkorupčnosti této operace.

Tedy stručně: byla IPB špatně řízená a zralá na krach? Bezpochyby ano. Bylo možné její převzetí zařídit lépe? Opět bezpochyby ano.

Střih, další scéna. Nemohu si odpustit jednu osobní příhodu z oné doby. Šel jsem tehdy na poštu zaplatit jakousi složenku. Vedle, u okénka Poštovní banky (tehdy součást IPB, nyní ČSOB) stála atraktivní blondýna, zřejmě něčí nákladná milenka. Dožadovala se vydání velmi značné peněžní částky, ne, ani dodržování diskrétní zóny nedokázalo odfiltrovat pronikavý tón jejího hlasu. Zanedlouho na pomoc přispěchal její sponzor. Nejdříve zvučným basem seřval blondýnu („kolikrát jsem ti říkal, aby sis dávala peníze do nějaké slušné banky, ku**a!!“) a pak se pustil do nešťastné pokladní.

Tento příběh nakonec skončil happyendem. Možná ne pro pokladní, která skutečně požadovanou hotovost postrádala a ke zhroucení měla skoro stejně blízko jako IPB, ale pro vkladatele. Jejich účty totiž v plné výši zaručil stát. Run na IPB byl tehdy odvrácen, lidé se rozešli v klidu.

V oné době jsme vedli s kolegou makroekonomickým analytikem Milanem Neubauerem akademické úvahy na téma, jak by případnou bankovní krizi řešila tehdy celkem čerstvě vzniklá Evropská centrální banka. Diskusi jsme tehdy považovali za čistě akademickou, jelikož západoevropské banky působily dojmem kompaktní ocelové bezpečnosti. Jak by u všech všudy mohly krachovat banky v civilizovaných státech jako Francie, Belgie, Nizozemí nebo dokonce Německo! Ve státech, kde se nekrade za bílého dne a kde funguje risk management!!

Inu, odpověď již známe. Evropské vlády se zachovaly v zásadě podobně jako ta Zemanova: nalily peníze a zvýšily své garance za bankovní vklady. Hlavní rozdíl byl ve skutečnosti, že Zemanova vláda byla relativně málo zadlužená a za IPB se mohla klidně zaručit bez ohrožení své vlastní platební schopnosti. Některé nynější evropské vlády, například Španělsko, jsou v prekérnější situaci. A jelikož značná část španělského bankovnictví svým stavem připomíná IPB před krachem, jsou v sázce i španělské veřejné finance.

A pak se řekne – čistě akademická diskuse. Španělské státní dluhopisy začínají svým chováním nebezpečně připomínat řecké někdy začátkem roku 2010. Mimochodem, už jsem vám říkal, abyste si své peníze dávali do nějakých slušných cenných papírů, u sta hromů?!