Slavobrána nebo gilotina
Martin Stín

Názory veřejnosti jsou z velké části složeny z mýtů, na jejichž vytváření se významně podílejí sdělovací prostředky. Měly by poskytovat vyvážené a nestranné zpravodajství a předkládat názory, opírající se o přezkoumatelné skutečnosti, což bohužel činí, jen když se spletou. Příkladem by měla jít veřejnoprávní média, na prvním místě Česká televize. Ale i ona se velmi často chová jednostranně, účelově. Vyrábí buď pořady typu „gilotina“, jejichž účelem je „setnutí“ bezbranné oběti, nebo naopak typu „slavobrána“, které mají z jejího chráněnce udělat hrdinu a miláčka veřejnosti. Stěžuje si na ni kdekdo –umělci, politici,novináři,obyčejní občané.

Příkladem „gilotiny“ byla reportáž o sporu Cyrila Svobody o dědictví, kterou uvedla ČT1 v pondělí 14. června 2010 v pořadu Reportéři ČT. Nezajímá mě  podstata sporu a není ani mým cílem zkoumat mravnostní stránku počínání. Chápu také postoj Cyrila Svobody, který si nepřál rozebírat v médiích pravomocný rozsudek. Chci pouze ukázat na skutečnost, že celý pořad od úvodního komentáře a prvních záběrů kamery až do konce byl veden záměrem ukázat bývalého předsedu lidovců jako odpudivého hamižníka. Nezaznělo v něm ani slovo pochybností, ani jedna myšlenka, jež by mohla zmírnit tvrdost odsudku. Nikdo ale není jednobarevný a soudní rozhodnutí mívají slabá místa, o jejichž správnosti lze pochybovat.

Jednostranné vyznění reportáže nenastalo proto, že by nebyl nikdo, kdo by za televizní oběť ztratil slovo, ale autoři prostě potlačili vše, co by znevažující účinek reportáže mohlo oslabit. Případem prochází jako svědkyně bezúhonná, právnicky vzdělaná žena, v současné době provozující advokátní praxi, která měla štěstí nebo smůlu, že mluvila se zůstavitelkou několik minut před tím, než podepsala druhou závěť, a upozorňuje na to, že důkazní situace není tak jednoznačná, jak rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 a Reportéři. Soud ji označil za nevěrohodnou svědkyni, což je s ohledem na její postavení advokátky dosti zvláštní. Poznamenávám, že soudy občas věří komukoliv, pokud se jim jeho výpověď „hodí do mozaiky“. Tak jsem nedávno nahlédl do procesu, v němž soud uznal za věrohodnou svědkyni prostitutku-narkomanku, která podle poznatků ze spisu měla být souzena přinejmenším pro napomáhání při páchání trestného činu omezování osobní svobody a možná i dalších, ale nebyla ani obviněna. Na pozadí tohoto nikoli ojedinělého poznatku nabyla „nestrannost“ soudu, jenž upřel věrohodnost svědkyni-advokátce, velmi podezřelý pach.

Redakce o výše zmíněné advokátce ví a při natáčení jejího svědectví ji připravila zhruba o dvě hodiny jejího volného času a soukromí. Na obrazovku se ale nedostal ani její stín, ani ozvěna jejího hlasu. Zjevně bylo nutné „setnout“ Cyrila Svobodu hodně hladkým ostřím, aby nevzniklo ani zrnko pochybnosti o tom, že je darebák.  

Slavobránu pro změnu stavěla Česká televize v pořadu 168 hodin v neděli 20.června 2010, a to soudci Vojtěchu Ceplovi ml., který se proslavil způsobem, jakým vede spor na ochranu osobnosti skupiny žalobců proti advokátce Marii Benešové, která žalobcům „přišpendlila“ nálepku „justiční mafie“. Ve srovnání s výše uvedeným pořadem byla tato reportáž přece jen poněkud vyváženější. Proti zcela nekompetentnímu úvodu Nory Fridrichové v úvodu a čtyřem účinkujícím, přednášejícím své laudatio na pana soudce, stáli dva „ceploskeptici“: jeden z obhájců a představitel spolku Šalamoun, který směl pronést celé dvě věty, vytržené z kontextu asi dvacetiminutového rozhovoru. Pořad měl vyznět, a vzhledem k menšímu prostoru, vyhrazenému pro kritiku, určitě vyzněl jako vyjádření názoru, že soudce Cepl je představitelem nového stylu vedení soudního jednání, otevřeného a srozumitelného veřejnosti. Dostalo se mu pochvaly za to, že vpouští do soudní síně novináře, připouští pořizování kamerových záznamů, píše čtivé a laikovi srozumitelné rozsudky, přednáší obsáhlé odůvodnění rozsudku v soudní síni a také mimo soudní síň poskytuje ochotně vysvětlení. Pochvala je skutečně částečně opodstatněná.

V každém případě jeho vstřícnost k veřejnosti je sympatičtější než chování soudců, kteří ani netuší, že pořizování zvukových  a obrazových záznamů při soudním jednání je součástí naplnění ústavního práva občanů na veřejnost procesu, a že v zákonu o soudech a soudcích je dokonce paragraf, umožňující pořizování zvukového záznamu již po splnění oznamovací povinnosti, takže není třeba žádat soudce o svolení.

Je zde ale malý háček. Vstřícnost pana soudce k novinářům jde tak daleko, že důstojná soudní síň se mění v tržiště. Někteří novináři se při jednání polohlasně baví, jiní telefonují, jedí, přecházejí a kameramani staví mezi veřejnost a soudce někdy téměř neprůhlednou zeď ze svých oblýskaných zadků. Uvolněné prostředí jim vyhovuje, proto za tuto pokleslost pana soudce kritizovat nebudou.

Ostatně ani novátorství pana soudce není tak výrazné, jak chtěla Nora Fridrichová & spol. veřejnosti namluvit.  Výše zmíněných zaostalých soudců valem ubývá. Odmítání zvukových záznamů je samozřejmě skandálním jevem, ale je již spíše výjimkou a také přístup kamerám bývá odepřen méně často než ještě před nedávnem. Avšak až na jednání u soudce Cepla se ve všech ostatních soudních síních požaduje, aby v nich bylo ticho jako v kostele, což je správné.

Výklady pana soudce mimo soudní síň jsou problematičtější než jeho způsob vedení jednání. Slouží totiž k usměrňování veřejného mínění k nenávistné náladě proti žalobcům, k obhajobě pavlačové prostořekosti Marie Benešové a k přípravě odmítavého postoje veřejnosti vůči odvolacímu soudu, odváží-li se opět zrušit rozsudek miláčka médií a davu. Úkolem soudce je soudit, nikoli podílet se na manipulování veřejným míněním. A zvlášť neetické je matení veřejnosti výkladem nepravomocného rozsudku, protože až do právní moci má pouze hodnotu zašpiněného papíru. Štěkání hlídacích podvraťáků demokracie na této skutečnosti nemůže nic změnit.

V otevřenosti soudce může být ale skryta i past na něho samého. Veřejnost dostává ve zvukových záznamech spolehlivý nástroj pro srovnání rozsudku s děním u soudu. Nemusí to být pro soudce vždy příznivé. Například v tomto případě formulace strany 27 písemného vyhotovení rozsudku je v určitém detailu přímo protichůdná tomu, co pan soudce prohlásil v soudní síni. Protože svůj výklad převážně četl z připraveného podkladu, může to svědčit o nedostatečné péči, věnované vyhotovení písemné formy rozsudku, nebo o snaze oklamat přítomné.  Každý má právo najít si videozáznam z vyhlašování rozsudku, vyžádat si kopii rozsudku a provést srovnání. Poznamenávám, že jsem neprovedl srovnání celého rozsudku se zvukovým záznamem, na zmíněný rozpor jsem přišel téměř náhodou.

Způsob, jakým  soudce  vede jednání v soudní síni není ovšem nejdůležitější stránkou jeho výkonu, ani měřítkem kvality. Tím je stabilita jeho rozhodnutí, jejich odolnost v odvolacím řízení.  Díky zúžení prostoru pro „ceploskeptiky“ se k divákům nemohla dostat informace, že soudce Vojtěch Cepl je znám také zvýšenou četností kauz, které mu odvolací soud odebral, a že za jeho přijetí do stavu soudců Krajského soudu v Praze se kdysi přimlouval stejný Pavel Kučera, kterého se nyní snaží za každou cenu vykreslit jako intrikána, ovlivňujícího státní zástupce. V pořadu nezazněla informace, že vývody rozsudku stojí na nedbání rozhodnutí vyšších soudů a přehodnocování rozhodnutí ministra a státních zástupců, které zákon soudci přímo zakazuje. Pozornosti ušlo zjištění, že argumentace stojí zčásti na důkazech, které nebyly provedeny v soudní síni, ač tomu kromě důkazní nouze na straně paní žalované nic nebránilo.

Oceňuji, že „v prvním kole“ řízení, které skončilo rozsudkem z 5. června 2008, pan soudce zpřístupnil veřejnosti poznatky z trestního spisu obviněných Jiřího Čunka a Petra Hurty, jejichž případ rozbouřil veřejné mínění, které se ani po třech letech dosud zcela neuklidnilo. Díky jeho nestandardnímu chování je možné si udělat aspoň přibližnou představu o  tom, co se stalo 4. června  2007 vydáním usnesení státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka o předání věci obviněných do Jihlavy, popřípadě o důvodnosti, etičnosti a právní čistotě zákroku. Jeho aktivistický přístup ke sporu mezi žalobci a paní žalovanou a jeho podpora mediální štvanice na „mafiány“ má ale další stránku: pozornost veřejnosti byla svedena hlavně k úloze „ďábla našeptávače“ Pavla Kučery, zatímco skutečnosti, že vše, co se stalo, je v odpovědnosti státních zástupců, kteří nejsou místopředsedovi Nejvyššího soudu ČR podřízeni ani zavázání. Takže druhou stránkou účinků Ceplova rozsudku ve spojení s neodpovědností bulváru je skutečnost, že za tři roky od podezřelého rozhodnutí je ještě žádná nezávislá právní autorita nepřezkoumala, nebyla zjišťována případná kárná odpovědnost a policejní vyšetřování bylo svépomocí státních zástupců udušeno.Veřejnost to nevzrušuje, pronásledování „mafiánů“ a „fandění“ dlouholeté předlistopadové prokurátorce Marii Benešové je „výživnější“

Vše, co dle mého názoru v pořadu chybělo, aby byl obraz soudce Cepla plastický a bližší realitě, by se do něj dalo při vhodné úpravě scénáře směstnat, kdyby ovšem cílem bylo podat nestrannou, vyváženou informaci, nikoli jednostranně postavit slavobránu hrdinovi, miláčkovi médií.

___________________________________________________________________________________