Politická mytologie a španělská inkvizice
Tomáš Haas

Něco o politice a mediální manipulaci - tentokrát nikoliv ze současnosti

Politická mytologie vzniká jinak než ta klasická. Na rozdíl od ní vzniká z uměle vytvářených dezinformací, jejichž přímý užitek je obvykle velmi dočasný, přesto se politický mythus mnohdy zafixuje tak, že trvá po staletí a tisíciletí. Příkladem je legenda španělské inkvizice, která se stala symbolem náboženské intolerance a fanatismu.


Inkvizice vznikla původně jako Římská instituce pro boj s "kacířstvím", ale měla i jiný účel. Papež Řehoř IX vytvořil Římskou inkvizici r. 1231 proto, aby vnesl řád a právní postup do boje s "nepřáteli církve" v době, kdy náboženský fanatismus dosáhl svého vrcholu a nebylo nijak vzácným jevem, že fanatické davy na náměstích středověkých měst upalovaly na hranicích obviněné "kacíře" bez jakéhokoliv vyšetřování či soudu. Kromě vlastního Římského inkvizičního soudu byla papežská kontrola inkvizice spíše formální, během celého období své existence byla inkvizice pod různě účinnou kontrolou lokálních církevních i světských autorit, králů, knížat, biskupů a soudů. Po tom, co byl obviněný inkvizicí odsouzen a prohlášen za kacíře, byl většinou předáván k výkonu trestu královským institucím a i ty se vzájemně lišily tvrdostí svých trestů. Světské autority se v různých zemích s institutem inkvizice vyrovnávaly různě, od téměř úplného podřízení se autoritě církve, až po aktivní odpor. V druhé polovině 13. století, kdy Římská inkvizice vyvrcholila, byla ztráta papežské kontroly nad institucí inkvizice téměř úplná.


Španělská inkvizice vznikla r.1478 jako pokus nově spojeného Španělska, po svatbě Ferdinanda V. Aragonského a Isabelly Castilské, konvertovat Židy a Maury, a nábožensky sjednotit nové spojené království. Konverze probíhaly pod nátlakem, a pod hrozbou exilu těch, kdo konverzi odmítali. Tyto masové konverze nebyly v soudobé Evropě unikátní svým charakterem, ale rozsahem, a tím, že kontrastovaly s praxí muslimskými Maury kontrolovaných částí Španělska, kde menšiny, židovská i křesťanská, byly obecně tolerovány. S množstvím pod nátlakem a hrozbami nově pokřtěných "conversos" rostlo i množství těch, kteří svou konverzi brali jen jako záchranu před exilem, a potají zůstávali u své staré víry. Papež Sixtus IV. podlehl politickému nátlaku Ferdinanda a Isabelly, a podmíněně autorizoval vznik nezávislé španělské inkvizice, "pokud jí bude zapotřebí".
Tím se vzdal jakékoliv kontroly nad inkvizicí ve Španělsku, a ta zůstala pod faktickou královskou kontrolou. Jediným zbytkem papežské kontroly nad institucí zůstalo formální jmenování Velkého inkvizitora navrženého králem.


Roku 1480 došlo k tureckému útoku na jihoitalské Otranto, a k masakru v němž bylo zabito 12,000 lidí, a mnoho dalších prodáno do otroctví. Turci pozabíjeli všechny místní katolické kněží a mnichy, včetně arcibiskupa, který byl mučen a nakonec přeříznut pilou na dvě půlky (krutost a netolerance nebyla výsadou Evropy, ani křesťanství). Královna Isabella poslala do Otranta španělskou flotilu, ale bylo jasné, že Turci jsou schopni takových přepadů ve všech středomořských pobřežních městech. Rychle vznikla a šířila se fáma, že silná Maurská (muslimská) a židovská menšina ve Španělsku, (kde například Granada byla muslimská až do r. 1492), je Tureckou pátou kolonou, a otevře brány Španělských měst Turkům. 17 září 1480 Ferdinad a Isabella jmenovali první španělské inkvizitory, dva dominikánské mnichy, a dva úředníky s působností v Seville. Skutečným organizátorem, a "nejslavnějším" organizátorem Španělské inkvizice byl Tomás Torquemada (narozený ve Valladolid r. 1420, zemřel v Avile, r. 1498). Královská vláda se pokoušela zavést inkvizici ve španělských državách, ale španělské Nizozemí dokázalo tlaku odolat, a v roce 1510 byly Madridskou vládou dosazení inkvizitoři, se souhlasem papeže Lea X., vyhnáni ze španělskem kontrolované Neapole.


Hlavním úkolem inkvizice se stalo vyhledávání a odhalování potencionálních "zrádců", skrytých nekatolíků, a počínala si sice tvrdě, ale v rámci soudobé Evropy se její počínání nejeví jako výjimečně kruté, naopak, jsou dokumentovány případy, kdy se obvinění nebo odsouzení ze světských zločinů, držení v královských věznicích, úmyslně přiznávali k přestupkům v pravomoci inkvizičních soudů (obvykle rouhání), aby byli předání inkvizici, v jejíchž věznicích bylo s vězni většinou zacházeno lépe než v královských věznicích a na královských galejích. Trest mohl být (po doznání a projevu účinné lítosti) relativně daleko lehčí, a mnohdy bylo od trestu upuštěno úplně.


Inkviziční tribunál neměl jurisdikci nad nekatolíky, to znamená, že ti kteří se hlásili k islámu nebo židovskému náboženství nemohli nikdy být jeho přímými oběťmi. Protestanti, tedy nekatolíci, rovněž podléhali civilní justici, a nemohli být souzeni inkvizicí. Ti všichni podléhali civilním soudům, a hlavně královským výnosům o exilu. Stejně jako všude jinde v Evropě, včetně Čech, existoval i v katolickém Španělsku silný antisemitismus, a persekuce a vyhánění židů (u nás bylo královských nebo císařských ediktů o vystěhování židů vydáno několik), byla běžným jevem soudobé společnosti. Ve Španělsku se totéž týkalo i muslimských Maurů, ale od ostatní Evropy se Španělsko lišilo opět jen množstvím postižených, nikoliv tím, že by s židy a muslimy bylo zacházeno hůře než v jiných zemích. Španělská inkvizice se týkala hlavně těch "conversos", kteří, ač se stali nominálně katolíky, potají zůstali věrní svému původnímu náboženství, a byli proto obviněni z kacířství, které bylo hlavním zločinem v jurisdikci inkvizice.


Inkviziční tribunál se od sekulárního, královského soudu lišil tím, že obžalovaný měl právo na právního zástupce, který mu byl přidělen i tehdy, kdy na něj sám obžalovaný neměl dost finančních prostředků(!), proces měl přesně stanovené procedury, za falešná svědectví hrozily přísné tresty, včetně trestu smrti, a i mučení, které v té době bylo normálním, respektovaným a všeobecně užívaným nástrojem vyšetřování, podléhalo přísným kontrolám a předpisům. Před zahájením formálního vyšetřování obžalovaný dostal 30 až 40 dní, během kterých měl o svém údajném provinění rozjímat, mohl buď odvolat, přiznat svou vinu a kát se, nebo připravit svou obhajobu. Vyšetřování měli vždy být přítomni dva neinkviziční kněží kteří měli dbát na dodržování vyšetřovacích postupů. Pokud bylo přistoupeno k mučení (obecně uznávaná vyšetřovací metoda soudobé justice), nesmělo trvat déle než patnáct minut, lékař, na jehož pokyn muselo být mučení zastaveno, musel být přítomen, a obviněný nesměl být mučen více než jednou během celého svého vyšetřování. U sekulárních soudů podobná pravidla téměř neexistovala, a mučení bylo obvykle limitováno jen vůlí (nebo zlovůlí) vyšetřovatelů. Přesto se někdy stávalo, že její vlastní pravidla vyšetřování nebyla dodržována, a Španělská inkvizice byla v neustálém konfliktu s papeži, kteří jí vyčítali přílišnou tvrdost.


Nemá cenu si nalhávat, že by snad inkviziční soud byl akceptovatelný dnešními standardy, ale na svou dobu byl daleko před soudy sekulárními.


I počtem inkvizicí k nejvyšším trestům odsouzených, obvykle smrti upálením, bylo daleko méně, než legendy naznačují. Je dokumentováno, že za 350 let existence španělské inkvizice stálo před inkvizičním tribunálem asi 50 až 60 tisíc osob, a z toho k nejvyšším trestům bylo odsouzeno asi 3000 až 5000 obviněných. Je rovněž pravdou, že častým motivem persekuce byl antisemitismus, a pravdou je i to, že inkvizice byla typickým projevem soudobé intolerance a fanatismu.


I při maximálním odhadu pěti tisíc obětí však nepodává toto číslo v porovnání s počtem obětí náboženské intolerance a persekuce v jiných zemích katolické i protestantské Evropy (Židů ve všech Evropských zemích, hugenotů ve Francii, protestantů v katolických zemích, katolíků v zemích protestantských, a "čarodějnic" nejenom, ale zejména v protestantské Anglii a Německu - jenom počet pro "čarodějnictví" upálených osob, většinou žen, se v Anglii odhaduje až na 30 000 a v Německu až na 150 000) obrázek větší krutosti a fanatismu, než bylo soudobou normou.


Přesto se symbolem doby, její netolerance, fanatismu a krutosti, stala právě Španělská inkvizice. Její "černá legenda" vznikla až téměř 100 let po jejím založení, v době protestantské porážky, po vítězství Karla V. v bitvě u Mühlbergu. V roce 1567 začalo to, co by dnes bylo nazváno "propagandistická kampaň", vydáním protikatolického pamfletu "A Discovery and playne Declaration of sundry and subtill practices of the Holy Inquisition of Spain", podepsaného mužem jménem Montanus, který se v něm představuje jako španělský protestant a oběť inkvizice. Během jednoho roku byl pamflet přeložen z původní španělštiny do angličtiny, němčiny, francouzštiny a holandštiny, a byl napodobován množstvím dalších podobných tiskovin. Stal se bestselerem v protestantské Evropě a měl jen jeden problém, nebyl pravdivý. Dodnes nebyl historický výzkum schopen ověřit existenci muže jménem Montanus, a jeho popis inkvizičních tribunálů, procesních praktik a mučíren prokazatelně neodpovídá skutečnosti, a prozrazuje autorovu neznalost, nebo vědomou lež.


Celkově se dá říci, že Španělsko v době Inkvizice nebylo více netolerantní než jiné země soudobé Evropy, a metody Inkvizice nebyly o nic krutější než metody jiných soudobých institucí náboženské a sekulární justice, naopak, přes obecně akceptovaný mythus, byly často progresivnější. Španělská inkvizice sama byla daleko více mocenským nástrojem královské a státní politiky, než produktem církevního fanatismu, i když i tento prvek je v ní bezesporu přítomen.


Navzdory tomu se legenda tajemných fanatických mnichů v černých kapucích mučících své oběti, a masově upalujících kacíře a nepřátele církve, stala, díky jednomu z prvních a nejúspěšnějších příkladů mediální manipulace, strašákem protestantské Evropy, a v mnoha protestantských zemích byla často omluvou a zdůvodněním vlastní krutosti v zacházení s příslušníky náboženských menšin. Později byla převzata ateisty a kritiky katolické církve a, jako argument proti náboženství obecně a Římsko katolické církvi zvlášť, přežívá a je citována jako historický fakt dodnes, a bude zřejmě žít ještě velmi dlouhou dobu, možná navždy.

Manipulace veřejným míněním

Manipulace veřejným míněním je prastará metoda, užívaná už v primitivních společnostech. Její princip je stále stejný, slouží k upevnění moci vládnoucí vrstvy.. Používané prostředky se jen postupně přizpůsobují zvětšujícímu se počtu lidí. Jestliže kmenovému náčelníku stačil jeden šaman, ve středověku už to musela být kazatelna, později obecní bubeníci a dnes tedy máme elektornická média s globálním dosahem.Je vcelku lhostejné, zda se lidé bojí plamenů pekelných, prasečí chřipky nebo globálního oteplování. Důležité je , aby se báli a byli tak snáze ovladatelní. A jak je vidět, funguje to docela dobře.

Ano, pane Haasi, jak výstižně

Ano, pane Haasi, jak výstižně píšete, mediální manipulace dokáže strašně moc. Příkladem je tento článek. Jistě se nedá pochybovat o základní myšlence, žekrvavá úloha španělské inkvizice byla zveličena. Ale vy to posouváte úplně na druhou stranu, výroky o tom, že "Hlavním úkolem inkvizice se stalo vyhledávání a odhalování potencionálních "zrádců", skrytých nekatolíků, a počínala si sice tvrdě, ale v rámci soudobé Evropy se její počínání nejeví jako výjimečně kruté"nebo "Nemá cenu si nalhávat, že by snad inkviziční soud byl akceptovatelný dnešními standardy, ale na svou dobu byl daleko před soudy sekulárními."

Oni to vlastně na svou dobu byli dobráci, že? Španělská inkvizice fungoval ještě na konci 18. a začátku 19. století. Tehdy již mučení tak zcela běžné nebylo. Takže první chyba.
Ale hlavně: před inkvizičními soudy narozdíl od světských soudů NIKDY nestáli zločinci, toliko lidé kteří se znelíbili církvi. A je rozdíl, jestli je mučen zločinec nebo nevinný člověk. Takže jakákoliv obhajoba inkvizice v tomto duchu je zcestná. A uvádět, že vlastně ty nevinné chudáky směli mučit pouze čtvrt hodiny...no pane, myslím, že vhodně zvolené čtvrthodinové mučení přesvědčí 99,9% lidí, aby se přiznali k čemukoliv. A stále se bavíme o 100% nevinných.

Milý pane s poněkud italským

Milý pane s poněkud italským přejmenováním!
Vaše tvrzení jsou poplatná osvícenským pověrám a pomluvám, k nimž si přisadili i protestanté a které tak úspěšně rozvíjeli komunisté. Ve skutečnosti se článek podobá pravdě neporovnatelně víc než to, co do nás cpali ve škole - nejen v komunistických zemích.
Jen namátkou: římské křesťanství překlenulo období po pádu Říma, uchovalo část jeho dědictví a další část převzalo prostřednictvím arabské kultury, vytvořilo kláštaery jako ekonomická, technologická, kulturní a vzdělávací centra, založilo univerzity jako centra nejen vzdělanosti, ale zároveň svobodné debaty, o které se mnohým dnešním ústavům téhož jména ani nezdá, položilo základy skutečné moderní vědě, jejíž vznik uvnitř církve byl podmíněn výsledkem středověkých disputací o tzv, dvojí pravdě (proběhla ve Francii a Anglii ve 12. století, souběžná disputace islámu skončila zavržením vědy), španělští teologové formulovali základy mezinárodního práva jako reakci na špatné zacházení konkvistadorů s americkými domorodci, kanonické právo se stalo základem veškerého evropského práva a mnoho dalšího. To vše probíhalo v onom "temném středověku" od pátého století.
Současná historická věda (i ta nekřesťanská) v posledních letech čím dál silněji potvrzuje, že role římské církve při vytváření moderní civilizace je obrovská a nezastupitelná.
Pokud jde o inkvizici, nemáte pravdu vy, ale autor článku.

Takže k té první chybě:

Takže k té první chybě: instut inkvizice funguje (s mnoha reformami, které v průběhu její existence více a více omezovaly její působnost) až dodnes. Španělská inkvisice, která byla na Římu nezávislou institucí, byla (rovněž po mnoha reformách) zrušena výnosem regentky Marie Christiny r. 1834. Tehdy už se ve Španělsku nemučilo. Inkvizice se už otázkou skrytých katolíků dávno nezabývala a mučení už dávno nebylo přijatelnou vyšetřovací methodou. Římská, ta která zůstala pod kontrolou papežů, se vyvíjela jinak. Reformami a "restrukturalizacemi" ovšem rovněž prošla, a přežívá jako několik institucí - kongregací. Např. Kongregace pro doktrinu víry. Samozřejmě je dnes její poslání úplně jiné, jedná se o teologickou instituci, která - a to mi můžete věřit - nikoho nevězní a nemučí, její poslání, úkoly a methody jsou dnes zcela jiné. Dnes je jednou z mnoha Vatikánských kongregací.

Navíc, posuzujeme-li nějaký historický fenomen, nemůžeme jej posuzovat jen dnešními hledisky. Soudobá společnost byla krutá a fanatická a církev samozřejmě reflektovala, stejně jako sekulární soudy a soudy v protestantských zemích, současnou společenskou situaci a "morálku". Mučení tehdy bylo akceptovanou vyšetřovací methodou. U všech tribunálů, církevních i sekulárních. V katolických i protestantských zemích. Inkvizice jej nevynalezla, naopak, její procedury jej na rozdíl od většiny soudobých soudů regulovaly. To není obhajoba mučení. To je fakt a vztahuje se k historickému období, nikoliv k dnešku.

Za druhé: to, že u světských soudů stáli jen zločinci je opět zavlékání našeho dnešního pojetí do minulosti. Kacířství, čarodějnictví, sodomie, nemanželský sex, to vše bylo tehdy zločinem a bylo trestáno - většinou (a v protestantských zemích výhradně) světskými soudy. Opět poukazuji na počet upálených čarodějnic, v Německu se odhaduje na 160 000 upálených žen. Myslíte si, že ty ubožačky byly mučeny a upalovány právem? Že obětí královských a jiných sekulárních soudů byli jen zločinci?

A nakonec, logika Vaší polemiky je přinejmenším podivná. Pokud bych například napsal, že Francouzská revoluce přinesla něco nového a znamenala positivní dodnes trvající změnu v pojetí občanských práv, napadl byste mně jako někoho, kdo obhajuje gilotiny a teror?

Za druhé: můj článek není obhajobou inkvizice ani mučení. Jen poukazuje na to že inkvizice se svými methodami (například používáním mučení jako vyšetřovací methody) nelišila od mnoha jiných soudobých institucí a někdy byla dokonce mírnější - viz počet upálených čarodějnic v nekatolických zemích. Článek je o tom, proč se právě ona stala symbolem doby. Je o mediální manipulaci. Hledat v něm obhajobu mučení je nepochopením textu.

Já jsem ale netvrdil, že

Já jsem ale netvrdil, že všichni, kteří byly souzeni světskými soudy byli zločinci. Tvrdil jsem, že 100% lidí souzených inkvizicí NEBYLI zločinci. A to je naprosto zásadní rozdíl.

Ale máte pravdu, že jsem se v jedné věci vyjádřil nepřesně:
soudy za čarodejnictví apod. byly světskými soudy, nicméně fungovali stejně jako inkvizice jako nástroj církve. A Malleus Maleficarum (nejsem si jistý správností pravopisu) napsal "církevní zaměstnanec". Takže tu část činnosti světských soudů, která se týká čarodějnictví apod. hodnotím negativněji než inkvizici, ale z pohledu toho co a pro koho dělali jsou na jedné lodi - tehdejší římskokatolické církve.
Ale uznávám, že z vědeckého hlediska je to jistě nepřesné, asi jako není totéž SS a Gestapo, byť jsou jeden jako druhý...

"Takže tu část činnosti

"Takže tu část činnosti světských soudů, která se týká čarodějnictví apod. hodnotím negativněji než inkvizici"

Jenže mnohonásobná většina čarosějnic byla upálena v protestantských zemích. A teď babo raď. Prokoho dělali, pro inkvizici? Byli na stejné lodi s inkvizicí a římskokatolickou církví?

Nikoliv. Podléhali podobným předsudkům. a soudili bez zábran. V Německu 150-160 tisíc lidí, v Anglii 30 000. Byli lepší než inkvizice?
Z mého hlediska nebylo rozdílu. Všichni soudili na základě toho, co dnes nazýváme předsudky, všichni podléhali fanatickým předsudkům. Stejně jako drtivá většina soudobé populace.
Nepodléhejme neustále pokušení hodnotit tehdejší praxi s dneškem.
Pro tehdejší populaci nebylo náboženství něčím vzdáleným o čem se dá s odstupem diskutovat jako dnes. Specielně ne pro nevzdělanou a negramotnou většinu. Náboženstvím tehdy lidé žili, věřili až dnes bychom řekli fanaticky. Pro otázku přijímání pod jednou nebo pod obojí válčily desetitsíce mužů, mnoho z nich dobrovolnš. Ti lidé skutečně věřili, že čarodějnictví nebo kacířství je zločin, a soudy, jak světské tak církevní to reflektovaly. Jan Hus byl souzen a upálen jako kacíř, i když ze svého hlediska věřil že kacířem není a dal se raději upálit než by odvolal. A husité pro kacířství upalovali "papežence", stejně tak přesvědčené o své pravdě. Fanatická víra byla tehdy "normou".
Mučení a upalování se z dnešního hlediska nedá "omluvit", dá se ale v kontextu doby pochopit.
Můj článek je o tom, že díky mediální manipulaci se symbolem krutosti tehdejší doby stala jedna instituce, ačkoliv nebyla horší než jiné současné soudy včetně soudů světských.

Oprava: otázkou skrytých

Oprava: otázkou skrytých nekatolíků

Uložit

Uložit