Přesnější parafráze známého přísloví by spíše měla znít „soudkyně soudci vlčicí“, neboť píši o evropské raritě: o kárném řízení proti místopředsedovi Nejvyššího soudu ČR Pavlu Kučerovi, v němž je žalobkyní jeho nadřízená, vzdoropředsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová, nacházející se nyní jako kandidátka na úřad veřejného ochránce práv v postavení střetu zájmů.

Žalobkyně zahájila útok na pana kárně obviněného návrhem na zahájení kárného řízení z 18.února 2008. K prvnímu ústnímu jednání došlo až 23. června 2010 po dořešení zdlouhavého sporu o místní příslušnost soudu, v němž nakonec proti přání kárné žalobkyně definitivně uspěl Pavel Kučera, obávající se možné podjatosti olomouckého vrchního soudu. Částečně k průtahům přispěli i různí soudci, kteří se pro podjatost sami vylučovali z řízení, a tím je zdržovali. Původně se jednání mělo konat již v  květnu, ale muselo být odročeno kvůli naléhavé rodinné záležitosti pana kárně obviněného.

Řízení vede kárný senát Vrchního soudu v Praze, protože návrh na zahájení kárného řízení byl podán před novelizací předpisů o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, takže Nejvyšší správní soud ČR není příslušný.

Původ trapného případu souvisí s paranoidním příběhem o zasahování „justiční mafie“ do kauzy obviněných Jiřího Čunka a Petra Hurty, vytvořeným bulvárem za vydatného přispění exprokurátorky Marie Benešové, a opírajícím se o „práskání“ ostravské krajské státní zástupkyně Zlatuše Andělové. Pavel Kučera v něm hraje úlohu „ďábla našeptávače“, který je z neznámého důvodu považován za hlavního viníka zásahu státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka do řízení proti obviněným, s jeho následným zastavením jihlavským státním zástupcem Arifem Salichovem.

Na počátku tažení proti místopředsedovi Nejvyššího soudu ČR byla stížnost na jeho chování, doručená exministrovi Jiřímu Pospíšilovi, který nevyužil vlastní  kárné pravomoci a zbaběle postoupil věc k vyřízení předsedkyni Nejvyššího soudu ČR. Nic horšího Pavlu Kučerovi udělat nemohl. V době, kdy Iva Brožová vzdorovala prezidentovi republiky, jenž ji odvolal z funkce, Pavel Kučera stál na jeho straně. Podezření, že návrh na kárné řízení je aspoň zčásti účtem za podporu hlavy státu, nelze prokázat, ale je důvodné a nelze je ani vyvrátit.

Žalobní návrh vychází z právního názoru, že se Pavel Kučera dopustil porušení etických pravidel chování soudce, když se v rozhovorech v úzkém kruhu přátel či dobrých známých, uskutečněných v různých restauracích, bavil o věci, které byly plné noviny: o trestním stíhání tehdejšího vicepremiéra Jiřího Čunka, a projevoval při tom různé představy o tom, jak by mělo řízení probíhat. Nemohu a ani nechci předjímat výsledek kárného řízení, nicméně upozorňuji, že bude důležitý jako právní názor na právo soudců navazovat soukromá přátelství mezi sebou nebo s příslušníky příbuzných profesí, jako jsou státní zástupci či advokáti, a zda má stát právo vyvozovat důsledky z rozhovorů, vedených mimo pracoviště, v úzkém kruhu blízkých osob, pokud nemají povahu přímého navádění k nezákonnému jednání.

Zajímavé je zasazení kárného řízení do souvislostí s jinými procesy. Obsahem kárného návrhu je souběžné s řízením na ochranu osobnosti skupiny žalobců proti odvolané nejvyšší státní zástupkyni Marii Benešové u Krajského soudu v Praze, jehož se Pavel Kučera účastní jako jeden z žalobců. Stav projednávání je po druhém nepravomocném rozsudku samosoudce Vojtěcha Cepla ml. pro žalobce nepříznivý a bulvár zřejmě ani jiný výklad urážlivého chování paní žalované nepřijme, i kdyby odvolací soud Ceplův rozsudek opět zrušil.

Naproti tomu již usnesení Arifa Salichova o zastavení trestního stíhání obsahuje kritiku postupu severomoravských orgánů činných v trestním řízení, a stejně vyzněla jeho tisková konference a různá další mediální vystoupení jeho i krajského státního zástupce Petra Coufala. Také oba ministři spravedlnosti, do jejichž funkčního období zasáhly ohlasy manipulace s trestním stíháním Jiřího Čunka, postup NSZ přímo nebo nepřímo obhajovali a stavěli se za nejvyšší státní zástupkyni Renatu Veseckou, po jejímž odvolání již déle než tři roky volá veřejnost. Nejvyšší soud ČR na základě stížnosti paní ministryně Daniely Kovářové shledal, že v počáteční fázi vyšetřování byl postupem státního zastupitelství porušen zákon v neprospěch obviněných. Posléze policejní vyšetřování, vyvolané podnětem spolku Šalamoun, probíhající pod dozorem a dohledem západočeských státních zastupitelství, zatím dospělo k závěru, že odnětím a přikázáním kauzy Jiřího Čunka a Petra Hurty nebyl spáchán trestný čin. Pavel Kučera tak byl svou představenou pohnán před kárný soud vlastně za to, že snad nabádal státní zástupce, aby napravili špatné skutky severomoravských státních zástupců a provedli zásah, který byl z právního hlediska a z hlediska spravedlnosti v naprostém pořádku. I když si osobně myslím, že odnětí a přikázání kauzy Jiřího Čunka a Petra Hurty usnesením státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka z 4. června 2007 bylo protiprávní a mělo by být hodnoceno jako zneužívání pravomoci veřejného činitele, ve vztahu k oficiálnímu pohledu na jeho zásah považuji kárné stíhání Pavla Kučery za absurdní. A bez ohledu na to, zda bylo Potoczkovo usnesení zákonné či nikoli, v celé pohádce o „justiční mafii“ a Pavlovi Kučerovi jako „ďáblovi našeptávači“ nenacházím vysvětlení pro přenos jeho „nemravných“ myšlenek do hlavy autora inkriminovaného rozhodnutí. Nejvýraznějším účinkem pronásledování Pavla Kučery je tak odvedení pozornosti od snahy státních zástupců Stanislava Potoczka, Renaty Vesecké, Karla Černovského, Arifa Salichova a Petra Coufala o záchranu Jiřího Čunka a Petra Hurty před soudním projednáním jejich věci, nebo možná naopak od Radima Obsta, Jany Staňkové, Radka Bartoše, Zlatuše Andělové, Ivo Ištvána, Igora Stříže, kteří se různou měrou podíleli na „ubližování“ obviněným.  Pokud jedna strana jednala správně, druhá se dopustila nepravostí. Postižen byl pouze Ivo Ištván a s ním se solidarizující Igor Stříž, zprostředkovaně Adam Bašný.  

Řízení se dotýká profesní a lidské cti kárně obviněného. Je soudcem 40 let, z toho od r.1993 místopředsedou Nejvyššího soudu ČR, a až dosud procházel profesní dráhou bez jakýchkoli výhrad.  V letošním roce dosáhl věku 70 let, takže musí na konci roku odejít do důchodu. Sotva si lze představit méně příjemný závěr kariéry.

Není mým úmyslem uvažovat o důvodnosti kárného návrhu a o hodnotě navržených důkazů, tím méně předjímat výsledek. Chci pouze komentovat chování účinkujících v divadle, které se odehrálo u Vrchního soudu v Praze dne 23. června 2010.

Překvapením byla sama kárná žalobkyně. Nejvyšší představitelka soustavy obecných soudů působila dojmem, že neví, jak se chovat, protože nikdy nebyla přítomna při trestním řízení, podle jehož pravidel se vede také řízení kárné. Při výslechu kárně obviněného se projevovala zcela amatérsky, takže se domohla i napomenutí předsedou senátu a protestu obhájce. Třešničkou na dortu ale byl její odchod od soudu: přistoupila k Pavlovi Kučerovi, stojícímu na chodbě v hloučku známých, a podala mu ruku na rozloučenou s přátelským, až něžným úsměvem a dokonce i s jistým ženským půvabem, jako by mezi nimi panovala pohoda a vzájemná náklonnost.

Hlavním číslem představení byla vystoupení státních zástupců, kteří jsou svědky na straně žaloby. Je to především severomoravská krajská státní zástupkyně Zlatuše Andělová, která je hlavním a vlastně jediným přímým zdrojem poznatků pro žalobu o průběhu „utajovaných schůzek justiční mafie“. Zúčastnila se dobrovolně všech třech a navíc se setkala s Pavlem Kučerou ve Špindlerově Mlýně. Kamarádský vztah k němu popírá. Tehdy na schůzkách nic podezřelého nespatřovala. Její pracovní vztah ke kauze Jiřího Čunka a Petra Hurty je dán tím, že je vedoucí dohledového státního zastupitelství. Vypovídala o těchto věcech již v r. 2008 v řízení na ochranu osobnosti sedmi žalobců proti žvanivé advokátce Marii Benešové jako hlavní svědkyně obhajoby a štědře rozdávala informace novinářům. Sama přiznává, že na „odlehčeném společenském setkání“ (dle jejích slov) s některými žalobci v Jihlavě začala řeč o kauze Jiřího Čunka jako první, a to „z legrace“. Ovšem žalobci ji u krajského soudu usvědčovali, že tehdy, tedy dávno před ukončením vyšetřování, se vyjádřila neslušně o Jiřím Čunkovi a projevila názor, že bude obžalován, a to z důvodů, které s obviněním vůbec nesouvisely. Je podezřelá, že právě od ní získal reportér ČT 1 Dalibor Bártek podklady pro slavnou televizní „kachnu“ o „utajovaných schůzkách justiční mafie“.

Další „ozdobou představení“ byli její podřízený Jan Tatárek a její náměstek Josef Malina. Jim se měla svěřit s poznatky z návštěvy Pavla Kučery a exministra Pavla Němce, kterou měla označit již tehdy za nestandardní. „Čtvrtým do mariáše“ byl bývalý olomoucký vrchní státní zástupce Ivo Ištván, který jako jediný z čtveřice nedostal na výlet do Prahy služební volno a žádal tedy o náhradu ušlé mzdy. Hodnotím to jako pokračující šikanu za neochotu ztotožnit se s protiprávním zásahem do kauzy Jiřího Čunka a Petra Hurty. U soudu by se patrně měl vyjádřit k tvrzení Zlatuše Andělové, že se u něho zastavila cestou z Ostravy na schůzku s „mafiány“ v Brně a při  návratu ho měla informovat o obsahu jednání.  Stejně jako Zlatuše Andělová i on vypovídal jako svědek obhajoby v řízení na ochranu osobnosti skupiny žalobců proti advokátce Marii Benešové.

Žádný ze svědků nakonec nevypovídal. Svorně se vymlouvali, že nejsou zbaveni mlčenlivosti a předstírali, že vlastně ani pořádně nevědí, čeho se řízení týká. Předseda senátu jim marně vysvětloval, že otázky se nebudou týkat přímo žádného trestního řízení, a zejména žádného řízení, v němž byli přímo činní, a nabízel jim, že budou mít možnost odmítnout případně odpověď na otázku, pro kterou by museli být zbaveni mlčenlivosti. Tvrdošíjně trvali na svém. Jednání muselo být odročeno, aby si soud mohl sám vyžádat zbavení mlčenlivosti.

Vzhledem k tomu, že o kárném řízení proti Pavlu Kučerovi se během dvou let opakovaně psalo v novinách, že dva ze státních zástupců vypovídali v souběžném řízení u Krajského soudu v Praze, a nakonec  k tomuto ústnímu jednání byli všichni zváni již po druhé, nelze chování tohoto trapného čtyřlístku hodnotit jinak než jako pohrdání soudem. Vlastně si udělali za státní peníze zcela zbytečný výlet do Prahy, o jehož nesmyslnosti věděli dříve, než se na něj vydali.
Chápu, proč se jim nechce vypovídat. Pokud měli podezření, že obsah „utajených“ setkání „mafiánů“ se Zlatuší Andělovou byl nepatřičný, měli o tom sepsat úřední záznam a předložit jej nadřízeným. Tím, že začali mluvit až v souvislosti s mediální kampaní, která vypukla na sklonku r.2007 a rozvinula se zvláště v r.2008, se dopustili služebního prohřešku. 

Na pozadí jejich ostudného vystoupení se jeví chování předsedy senátu jako zvlášť korektní. Vedl si profesionálně v průběhu celého jednání, ale jeho trpělivost se státními zástupci je třeba ocenit jako nadstandardní výkon. Pochopil bych ho, kdyby je pokutoval za pohrdání soudem.   

Jen pro pořádek zmiňuji pana žalovaného, který byl jako divadelní postava nejméně zajímavý. Jeho výslech před soudem byl vystoupením uvážlivého soudce. Se soudem ochotně spolupracoval. Žádný z pokusů paní žalobkyně zatlačit ho otázkami do kouta ho nevyvedl z míry. Odpovídal ochotně, věcně, bez rozpaků a působil zcela věrohodně.

Další dějství se odehraje 10.srpna 2010.