Před několika dny pozastavilo Rusko dodávky plynu svému západnímu sousedovi Bělorusku. Na první pohled by se tento krok Moskvy mohl zdát přinejmenším překvapivý, mluvíme zde totiž o státech představujících tradiční spojence, navíc s velmi úzkými vzájemnými vztahy.

Obě země například tvoří takzvaný Svaz Ruska a Běloruska neboli konfederaci se společně organizovaným vojenským, politickým a ekonomickým prostorem.

Nicméně možná právě tato blízkost a nutnost "vyjasnění" si mocenských pozic v rámci rusko-běloruského prostoru byly důvodem nedávného vyostření situace.

Problematických otázek, které se vznášejí mezi Moskvou a Minskem, je hned několik. Prvním komplikovaným bodem současných rusko-běloruských vztahů je vytvoření celního svazu obou států společně s Kazachstánem, který by měl začít fungovat od 1. července tohoto roku. Vzhledem k tomu, že běloruský prezident Alexander Lukašenko nechce v této otázce akceptovat ruské podmínky, není jistě náhodou, že ruská společnost Gazprom zastavila dodávky plynu právě krátce před začátkem této spolupráce.

Sporné momenty

Dalším sporným momentem mezi oběma zeměmi může být také skutečnost, že kyrgyzský prezident Kurmanbek Bakijev, který po krvavých nepokojích opustil Kyrgyzstán, našel útočiště právě v Minsku, což může Rusko, které naopak podporuje novou kyrgyzskou vládu, jednoznačně považovat za negativní signál. Prezident Lukašenko navíc dosud neuznal samostatnost Abcházie a Jižní Osetie, separatistických oblastí Gruzie, jejichž samostatnost prosazuje právě Ruská federace.

Bělorusko se nadto zapojilo do projektu Evropské unie "Východní partnerství", zatímco Moskva se rozhodla stát mimo.

Výše zmíněná fakta pak nahrávají domněnkám, že zatímco Alexander Lukašenko se Moskvě snaží co nejjasněji ukázat, že je jejím rovnocenným partnerem, Kreml využívá veškerých prostředků, aby běloruský stát přesvědčil o opaku. Utáhnutí kohoutků běloruského plynu tak může být jednou ze zkoušek, zda se Lukašenko podvolí a bude pro Moskvu akceptovatelný jako prezident i po nových volbách. Ty se uskuteční za necelý rok a ruské vedení tak má dostatek času na to, aby se rozhodlo, zda ve volbách postaví svého proruského kandidáta, nebo podpoří Alexandra Lukašenka.