Lidové noviny, 24.06.2010

Dnešní tanečky kolem budoucnosti společné evropské měny nabízejí prostor k nejrůznějším úvahám a reminiscencím. Jedna z nich nás může zavést do počátku sedmdesátých let minulého století, kdy se po dvou desetiletích dynamického růstu vyspělé země dostaly do velkých hospodářských problémů. Viníkem "ztracené dekády" byla tzv. ropná krize z let 1973 a 1974. Tehdy cena základní suroviny stoupla během několika málo měsíců ze tří na skoro dvanáct dolarů za barel, což vedlo k hlubokému poklesu ekonomické aktivity, vzestupu nezaměstnanosti a inflace, k vyšším deficitům státních rozpočtů. Vše jak z učebnice.

Skutečné příčiny hospodářských potíží však byly úplně jiné, než to při povrchním pohledu vypadá. Ropný šok nebyl v žádném případě hlavní příčinou stagnace celého desetiletí. Sehrál úplně jinou roli. Zaprvé jeho přímé negativní projevy pomohly zakrýt minulé, po desetiletí kumulované chyby a omyly hospodářské politiky - vše se svedlo na drahou ropu. Zadruhé, a zde se dostáváme k paralele s dnešní situací kolem eura, posloužil jako odůvodnění pro opatření, která by byla nutná, i kdyby nikdy žádná ropná krize nenastala. V zásadě to bylo jako se slavným Palackého Rakouskem, které kdyby neexistovalo, museli bychom si jej vytvořit. A jaká je tedy souvislost s dnešními úvahami o budoucnosti eura? Jeho kořeny, tak jak jej známe, spadají právě do desetiletí eurosklerózy sedmdesátých let, kdy byla na straně stoupenců prohlubování integrace silná poptávka po nových impulzech. Následující dvě desetiletí byla vlastně obdobím přípravy celého extrémně náročného - politicky, ekonomicky i technicky - procesu.

Návrat zpět možný, ale nákladný

Jedna generace euroelit investovala obrovský kapitál do přípravy společné měny, druhá pak do její realizace. Maastrichtská smlouva znamenala v tomto směru rozběh k překročení jakéhosi integračního Rubikonu, kdy návrat zpět je sice možný, ale mimořádně nákladný. Spuštění eura s sebou neslo obrovská rizika - byla to další snaha nakopnout integrační proces, která nemusela vyjít; nikdy předtím však nebyl neúspěch tak obtížně maskovatelný a tak drahý jako v případě společné měny.

Dnešní plány na dvojkolejné euro, supereuro atd. nejsou ničím jiným než přípravou na možná nevyhnutelné přiznání, že celý projekt eura ztroskotal, resp. že integrace ve své dosavadní podobě narazila na strop momentálních možností. Nejde o nic, co by spadlo z nebe - od počátku bylo zřejmé, že časem bude nutné nějak institucionalizovat situaci, kdy Velká Británie a spol. stojí mimo eurozónu. Fascinující na dnešním stavu je jiná věc - že tato úniková cesta nebyla připravena v době, kdy se celý projekt rozjížděl. Přesněji řečeno že jednotliví adepti členství v eurozóně nevěděli, jakým způsobem lze vycouvat a jaké náklady s tím budou spojené. Slýchali jsme, že euro je odsouzeno k úspěchu, že je to natolik ambiciózní konstrukt, že prostě nemůže ztroskotat. Každá přistupující země asi měla svého Cyrila Svobodu.

Dnes vůbec není jisté, že euro "nominálně" přestane existovat; je to dokonce krajně nepravděpodobné. Každopádně je však již teď zřejmé, že některá jeho východiska a z nich vycházející parametry se ukázaly jako chybné, resp. jejich další udržení jako příliš drahé.

Chybí vůle k řešení

Euro může existovat, jen pokud z pohledu členů eurozóny výnosy dlouhodobě převyšují náklady. A právě jejich poměr nyní hrozil dramatickou proměnou. První skutečná bouře v podobě hospodářské recese ukázala, na jak vratkých a nestabilních základech společná měna stojí. Stejně jako před téměř čtyřmi desetiletími, kdy ropná krize odhalila slabá místa poválečné hospodářské politiky.

Dojde-li k zásadní rekonstrukci pilířů společné měny, hlavním poselstvím nebudou přísnější kritéria rozpočtového hospodaření pro jednotlivé členy inovovaného klubu, ale přiznání mnohem významnějšího faktu - totiž že pravdu měli ti, kteří poukazovali na absenci společné evropské myšlenky, ducha Evropy, prostoru, kde si, řečeno s Ernestem Renanem, něco společného pamatujeme a na něco spolu zapomínáme.

I dnešní situace je určitě technicky řešitelná - chybí však politická vůle. Dlouhodobá neochota evropských vůdců umožnit občanům, aby se vyjádřili ke klíčovým otázkám evropské budoucnosti, se tak s eurem vrací jako bumerang a ukazuje, že nic jako evropský občan na úrovni všech zemí eurozóny/EU neexistuje. Nejsou-li zprávy o diferenciaci eurozóny pouhým blufováním, pak zřejmě nadešel čas, kdy ti, kteří v Evropské unii reálně rozhodují, již necítí potřebu si přízeň a souhlas ostatních kupovat. V pozadí všeho je příprava rozpočtového rámce, který vystřídá ten dnešní, platný do roku 2013. Podle všeho se již bude sestavovat na základě zcela jiných pravidel. A o ta nyní jde.

Euro může existovat, jen pokud z pohledu členů eurozóny výnosy dlouhodobě převyšují náklady. A právě jejich poměr nyní hrozil dramatickou proměnou. První skutečná bouře v podobě hospodářské recese ukázala, na jak vratkých a nestabilních základech společná měna stojí.