Generál Ananasová tvář
Pavel Kopecký

Pozorný divák sdělovacích prostředků mohl navzdory letní prázdninové atmosféře postřehnout nejen zprávy o budování české vlády, ale i zajímavé zprávy ze zahraničí. K těm pozoruhodným náleží nepodmíněné odsouzení dlouholetého panamského diktátora Manuela Noriegy ve Francii. Vydal ho tam jeho bývalý spojenec, Spojené státy, poté, co si v Novém světě odseděl trest za obchodování omamnými jedy.

Na mezzoamerického politika si spatra vzpomene asi nemnoho Čechů a Moravanů, leč za minulého režimu náležel mezi hojně připomínané iberoamerické postavy. Zmiňované kvůli prapodivné legitimitě vlastní autority, leč rovněž kvůli silné antiwashingtonské rétorice. Dnešní, evropský rozsudek odnětí svobody odkazuje na zapomínanou atmosféru bipolarity, při níž mnohdy nijak nezáleželo na mravním profilu a jiných kvalitách místních loutek supervelmoci, nýbrž na ochotě bezohledně razit zájmy svého chlebodárce.

Manuel Antonio Noriega patří k ukázkovým mocichtivcům své doby a regionu. Narodil se ve třicátých letech minulého věku v okrajové chudinské čtvrti stejnojmenné metropole státu Panama. Byl opuštěným synem prostitutky, takže když jej „gringos“ – díky jejichž podpoře roku 1903 vznikla samostatná průplavní země – shledávali „parchantem, ale naším“, nestáli daleko od pravdy.

Od neštovic v sirotčinci zjizvená „Ananasová tvář“ patřila, jak se ukázalo, nadanému, však chudému studentu, jemuž zasvítilo štěstí v podobě mecenášství vlivné dámy zařídivší mu posluchačství na peruánské vojenské akademii, kde přičichl k praktikám severoamerických výzvědných služeb. Přes patrné zločinecké sklony stoupala jeho hvězda výš a výš, neboť odborníci Ústřední zpravodajské služby v něm rozpoznali talent k prosazování studenoválečnické geopolitiky USA. Prodělává speciální školení, zajímá se o psychologickou válku a v polovině sedmdesátých let šéfuje panamské rezidentuře americké CIA.

Chová se zcela bezohledně, teatrálně, jenže také nevypočitatelně. Slouží hegemonu kontinentu, nicméně zbraně poskytuje také jeho (a do jisté míry tedy i svým) nepřátelům. Dobře vychází s Kubánci, pročež Fidel Castro ukládá své peníze v panamském peněžním ústavu. S potěšením tak činí mnozí další, včetně narkobaronů z medellínského kartelu, neboť vědí, že neexistuje lepší „pračka peněz“. Svou přízeň „drogovému diktátorovi“ projevuje leckdo. Mexiko mu uděluje řád Aztéckého orla, Paříž jej dekoruje Čestnou legií, Noriega vlastní ohromné majetky ve Francii, Španělsku, Židovském státě či Japonsku.

Pozice protežovaného, nebo alespoň trpěného muže slynoucího krvelačností, jenž ve vlasti dosazoval a vyhazoval prezidenty jak figurky na šachovnici, slábne v závěru osmdesátých let. Sílí opozice a Bílému domu už na zkorumpovaném vojákovi dvakrát nezáleží. Dostává nabídku fešáckého odchodu, klidného dožití na vybraném místě, což „americkým imperialistům“ prudce odmítá.
 
Logickým důsledkem takové neústupnosti je přímá invaze z prosince 1989, akce Správná věc. Pokyn k ní dává George Bush senior, druhdy ředitel americké civilní rozvědky. Poražený nenáviděný generál se ukrývá v prostorách nunciatury, odkud vychází s Biblí v ruce, aby byl odsouzen na čtyřicet let. Končí se tím jedna z kapitol moderních dějin, které jsou u nás dosud interpretovány s podivuhodnou jednostranností.

Uložit

Uložit