Národní galerie: notoričtí petenti uprostřed léta
Jana Dědečková

    Za nezájmu médií se více než stovka osobností v České republice (109 i s iniciátory) připojila pod dopis ministru Jiřímu Besserovi. (ZDE) Signatáři v něm žádají, aby ministr kultury pokračoval ve výběrovém řízení na generálního ředitele Národní galerie v Praze, které zahájil a nedokončil jeho předchůdce Václav Riedlbauch. Aniž by tito petenti zmínili jméno Jiřího Fajta, formou této zvláštní petice ultimativně požadují, aby ho ministr kultury jmenoval generálním ředitelem Národní galerie v Praze na základě konkurzu, na jehož bizarní rysy jsem v minulosti opakovaně poukázala. (ZDE) Na první pohled to vypadá, jako by tato výzva měla podporu odborníků na práci muzeí a galerií, ale skutečnost je jiná.

     Naprostá většina, tj. 68 podepsaných, se totiž rekrutuje z řad výkonných umělců. K dopisu připojilo svůj podpis pouze třináct historiků umění. Zbytek, necelých třicet signatářů, představují výtvarní kritici, kurátoři nebo sběratelé současného umění. Mezi třinácti historiky umění (podobně jako mezi zastoupenými umělci) potom převažují ti, kteří působí nebo působili na VŠUP v Praze, např. Jiří Šetlík, Pavel Liška, Martina Pachmanová, Hana Rousová, Jan Rous. Jeden z podepsaných historiků umění, Milan Kreuzzieger, nedávno definitivně prohrál s Národní galerií v Praze pracovněprávní spor. Právě v kruhu kolem VŠUP a její správní rady se přitom zrodil pokus zmanipulovat toto výběrové řízení ve prospěch předem vybraného kandidáta.

     Výmluvné je, že se ze všech signatářů pouze tři profesionálně zabývali starým uměním, jehož ochrana a prezentace představuje těžiště činnosti Národní galerie v Praze. Z profesních kolegů Jiřího Fajta, totiž medievalistů, je pod dopisem podepsána jako jediná Milena Bartlová, členka výběrové komise. Mezi signatáři naopak chybějí nejen odborní pracovníci Národní galerie v Praze, jejichž většinově negativní postoj k Jiřímu Fajtovi je všeobecně známý, ale poněkud překvapivě také jeho spolupracovníci z Ústavu pro dějiny umění Univerzity Karlovy v Praze. Výjimku tvoří pouze Marie Klimešová, která se však starým uměním nezabývá a specializuje se na umění po roce 1960. Dopis nepodpořili ani kolegové Jiřího Fajta z Ústavu dějin umění Akademie věd ČR či historici starého umění z dalších odborných pracovišť. O čem to svědčí?

     Nechci přehlížet skutečnost, že tento dopis je symptomem skutečného problému. Výčet signatářů však svědčí o tom, že tento problém nepředstavuje ani Milan Knížák, k němuž snad všichni spolupodepsaní pod peticí cítí upřímnou a nefalšovanou averzi, ani Národní galerie jako historická instituce. Statistický rozbor profesí a odborných zájmů signatářů ukazuje, že jádro pudla tkví výhradně v otázce akvizice a prezentace současného umění. To je kompetence více než stovky ze sto devíti podepsaných. Mezi členy české akademické obce, kteří se zabývají uměním do roku 1950, stav Národní galerie v Praze naopak žádné pohoršení nevzbuzuje. Proto jejich jména pod peticí takřka bez výjimky chybějí. Přeložen do srozumitelné řeči totiž onen dopis říká: „Pane ministře, zařiďte, ať Národní galerie nakupuje více současného umění a ať do jeho výběru máme my, níže podepsaní, co mluvit,“ respektive v případě výkonných umělců a soukromých galeristů: „Pane ministře, zařiďte, ať Národní galerie nakupuje naše díla v hojném počtu a za vysoké ceny.“

     První otázka zní, zda se Národní galerie vůbec má nákupy a vystavováním současného umění zabývat. Druhá je také nasnadě: přineslo by jmenování Jiřího Fajta signatářům této výzvy to, co si od něj slibují? Na první otázku jednoznačnou odpověď neznám, i když se přikláním spíše k názoru, že nikoliv. U druhé otázky jsem přesvědčena, že by byli rychle a trpce zklamáni a že by to nebyla vina Jiřího Fajta. Každý generální ředitel Národní galerie v Praze, ať už se bude jmenovat jakkoliv, totiž při současném uspořádání věcí bude muset dělit jeden balík peněz mezi akvizice starého a současného umění. I kdyby vyčlenil výrazně větší částky než dnes na nákup současné tvorby a ohrozil tak plnění hlavního úkolu centrální státní umělecké sbírky, tj. ochranu národního kulturního dědictví, stejně nikdy nebude disponovat takovými prostředky, aby uspokojil signatáře tohoto dopisu a jejich kolegy a přátele. Pokud toto uspořádání zůstane v platnosti, stane se proto dříve či později každý ředitel Národní galerie nepřítelem „přátel z Palachova náměstí,“ protože důvodem jejich aktivit není stav a prezentace jejích sbírek, ale zájem na tom, aby z její činnosti profitovali. Není to chyba ředitele, ale neorganického směšování funkcí dvou typů institucí pod hlavičkou Národní galerie.

     Přání signatářů je do jisté míry legitimní, ale je špatně adresováno. Rozumné systémové řešení je jen jediné: nikoliv galerie, ale stát (zastoupený v tomto případě ministerstvem kultury) musí oba balíky peněz důsledně oddělit a částku, kterou se rozhodne každoročně věnovat na nákup a prezentaci současného českého umění, svěřit komisi či jinému orgánu, v němž budou mít umělci, kritici a galeristé většinové zastoupení. Jejich reprezentace nechť potom rozhoduje o způsobu vynaložení těchto prostředků a nese za ně odpovědnost. Je nesmyslné zatěžovat tímto úkolem instituci, jejímž základním úkolem je ochrana národního kulturního dědictví prošlého sítem času, jeho vědecké zpracování a zpřístupňování veřejnosti. Skutečnost, že současný ředitel Národní galerie byl kdysi výkonným umělcem, dnes zastírá podstatu problému, ale nemylme se: ať na jeho místo usedne kdokoliv, stane se za nezměněných poměrů rychle stejným terčem kritiky, jakým je dnes Milan Knížák. Nahradit ekonomicky úspěšného manažera člověkem, jehož hospodaření Besserův předchůdce v rozhovoru se členy výběrové komise označil podle mých informací eufemismem „poněkud velkorysé,“  je pak cesta z deště pod okap.


Co mají společného Jiří Pernes a Jiří Fajt?


      Oba jmenované prosazoval do čelných funkcí děkan Filozofické fakulty UK v Praze Michal Stehlík, ale podobností by se našlo víc. V případech obou výběrových řízení velice rychle vyplynuly na povrch takové okolnosti z profesní minulosti vybraných uchazečů, které zásadním způsobem zpochybnily jejich způsobilost k řízení centrálních státních institucí. Je víc než úsměvné, jestliže autoři dopisu hovoří o „zcela neznámých a veřejnosti neprůhledných důvodech,“ které předchozího ministra kultury vedly k tomu, že nejmenoval nového ředitele Národní galerie. Že by signatáři dopisu neuměli číst, či byli slepí a hluší? Doslova každý, kdo se o tuto problematiku zajímá, totiž už dnes ví, že Jiří Fajt byl v letech 1995-1998 zplnomocněným zástupcem generálního ředitele Národní galerie v Praze, která se v tomto období vinou ekonomicky nekompetentního rozhodování dostala do zásadních hospodářských problémů, a že měl tehdy na jejím řízení významný podíl.

     Nejprve už zveřejněná fakta: výsledkem hospodaření Národní galerie v době, kdy funkci zástupce jejího generálního ředitele vykonával Jiří Fajt, bylo mimo jiné rozhodnutí ministerstva financí, že má Národní galerie vrátit do státního rozpočtu neoprávněně užitých 43,7 milionu Kč a zaplatit penále dalších 24,6 mil. Kč. Roční provozní náklady Národní galerie se přitom v té době pohybovaly okolo 250 mil. Kč, takže 68 mil. Kč, které musela kvůli chybám svého tehdejšího managementu uhradit, představovalo více než čtvrtinu jejího ročního rozpočtu. Tento dluh, i když by časem snížen, splácela Národní galerie až do roku 2005. Nebyla to však jen pochybení hospodářského charakteru. V roce 1999 byl Jiří Fajt podepsán pod projektem na tunel pro pěší skrz protipovodňovou hráz, chránící areál Na Františku, v němž je bohužel dosud instalována sbírka českého gotického umění. Projekt se naštěstí neuskutečnil, ale v případě jeho realizace by tato sbírka byla při záplavách v roce 2002 zničena. Proti instalaci sbírky českého gotického umění v Anežském klášteře, kterou v druhé polovině 90. let prosadil Jiří Fajt, ale o níž se uvažovalo už o celá desetiletí dříve, protestovali u někdejšího ředitele Národní galerie Jiřího Kotalíka v obavě z povodní odborníci starší generace, tehdy úspěšně. Vzhledem k tomu, že ničivé záplavy v roce 1997 ukázaly nebezpečí záplav jako reálné, byl podpis pod podobným projektem v roce 1999 už jednoznačně prokazatelnou odbornou chybou, která jen shodou okolností neměla fatální následky.

    Kromě toho je všeobecně známo, že dosud unikl na veřejnost jen zlomek materiálů, které dokumentují někdejší činnost Jiřího Fajta v Národní galerii. Milan Knížák se v rozhovoru pro aktualne.cz (ZDE) 11. června 2010 zmínil o 1200 stranách dokumentů. Mohl přehánět, ale možná ani nemusel. Dosud se lze jen dohadovat, jaké dokumenty měl na mysli. Možností je v tomto ohledu nepřeberně. Může se jednat například o detailní zmapování svérázného manažerského rozhodnutí z roku 1996, že Národní galerie nebude platit daň z příjmu právnických osob, nebo třeba o dokumenty, zachycující rozhodování grémia generálního ředitele Národní galerie v době, kdy hrozilo, že pro soustavné neplacení faktur bude této instituci odpojen elektrický proud. Obě historky jsou známé a doklady k nim se s největší pravděpodobností dochovaly v Archivu Národní galerie. Podle mých informací má ministerstvo kultury k dispozici podrobnou dokumentaci Fajtova působení v Národní galerii v letech 1995-1998. Zkušenost z posledních měsíců ukazuje, že by v případě Fajtova jmenování bylo jen otázkou času, kdy budou přinejmenším ty zajímavější dokumenty zveřejněny.

     V poslední době navíc Jiří Fajt popudil českou akademickou obec tím, že se v novinách a časopisech soustavně nechával titulovat „profesor,“ ačkoliv ve smyslu platného českého vysokoškolského zákona profesorem není. Své odborné pověsti nepomohl ani tím, že se nechal např. Markem Gregorem v týdeníku Reflex spojovat s odborným zhodnocením tzv. kutnohorské iluminace, ačkoliv na ni jako první upozornila a identifikovala ji Milada Studničková z Ústavu dějin umění AV ČR. Většina jeho kolegů považovala způsob, jímž se Jiří Fajt posledních několik měsíců prezentoval ve sdělovacích prostředcích, přinejmenším za nevkusný. Je tedy zřejmé, že jmenováním Jiřího Fajta ředitelem Národní galerie by kterýkoliv ministr kultury vyvolal aféru, proti níž byla kauza Pernes pouhou procházkou růžovým sadem.


Hrozí mezinárodní ostuda! Opravdu?


     Ještě před několika týdny operovali oponenti Milana Knížáka argumentem, že ukončení výběrového řízení na generálního ředitele Národní galerie bez výsledku hrozí České republice mezinárodní ostudou. Používání tohoto argumentu paradoxně ukončila až 11. června 2010 nesmiřitelná Knížákova odpůrkyně Noemi Smolíková rozhovorem, který dala Kavárně  iDNES.cz (ZDE) Zesměšnila se přitom takovým způsobem, jaký není k vidění každý den.  Hnána osobní averzí totiž prohlásila: „Pan Knížák rád hovoří o tom, že je členem mezinárodního sdružení ředitelů muzeí a že kontakty tudíž má, ale mohu vás ujistit, že ve sdružení, jehož členy kupříkladu jsou ředitelé pařížského Louvru, Musea Ludwig v Kolíně nad Rýnem či Musea of Modern Art v New York on prostě není. Dvakrát jsem osobně kontrolovala kartotéku tohoto sdružení a kromě toho mi Knížákovo nečlenství potvrdil i nynější prezident tohoto sdružení Manuel Borja-Villel, ředitel madridského Musea Reina Sofia.“ Autor rozhovoru Josef Chuchma se nenamáhal ověřit si fakta, a tak k její smůle přetiskl toto tvrzení doslova.

     Noemi Smolíková by bývala udělala lépe, kdyby místo osobní kontroly kartotéky nahlédla do programu zmíněného sdružení, kterému se neoficiálně říká Bizot Group. Zjistila by totiž, že se jen o čtrnáct dní dříve uskutečnilo v Praze na pozvání Milana Knížáka výroční setkání evropské sekce Bizot Group, kterého se zúčastnil mimo jiné také pan Manuel J. Borja-Villel, na kterého se výslovně odvolávala. Vedle něho  byli ve dnech 27.-30. května 2010 v Praze Knížákovými hosty namátkou rovněž Henri Loyrette, generální ředitel Musée du Louvre, Neil MacGregor, ředitel British Musea v Londýně, Michail Piotrovskij, ředitel petrohradské Ermitáže, Wim Pijbes, generální ředitel Rijksmusea v Amsterodamu, sir Nicholas Serota, ředitel Tate Gallery v Londýně, Christoph Becker, ředitel Kunsthausu v Curychu, Bernhard Mendes Bürgi, ředitel Kunstmusea v Basileji, a řada dalších. Zasedání Bizot Group v Praze se uskutečnilo měsíc a půl po nepodařeném výběrovém řízení na generálního ředitele Národní galerie.

     Výroční setkání evropské sekce Bizot Group představuje mimořádně prestižní záležitost pro každou pořádající galerii či muzeum umění. Je nemyslitelné, aby se uskutečnilo na pozvání instituce, o níž by v rámci Bizot Group panovaly jakékoliv pochybnosti o tom, zda řádně a na mezinárodní úrovni plní svou funkci. Ředitelé většiny významných evropských národních galerií a muzeí umění tak svou účastní dali jasně najevo, že Národní galerie v Praze funguje podle mezinárodních standardů a že vůči ní ani vůči jejímu současnému řediteli nemají žádné výhrady. Nevím, zda se Noemi Smolíková za svou nehoráznou pomluvu Milanu Knížákovi omluvila, ale otřepala se po té ostudě rychle. Uplynulo jen šest týdnů a Noemi Smolíková, podobně jako její sestra Marta Smolíková, nechybí mezi signatáři protiknížákovského dopisu novému českému ministrovi kultury.

     Po totální blamáži Noemi Smolíkové přestali Fajtovi příznivci mluvit a psát o riziku mezinárodní ostudy. V dopise místo toho hovoří o „znevážení práce členů mezinárodní odborné komise.“ Přesnější formulace by ovšem zněla: znevážení usilovné zákulisní práce pěti českých členů mezinárodní odborné komise. Proč? Zahraničními členy zmíněné komise byli Klaus Albrecht Schröder, ředitel vídeňské Albertiny, Peter Klaus Schuster, bývalý generální ředitel Státních muzeí v Berlíně a Národní galerie v Berlíně, Gunnar Kvaran, ředitel muzea Astrup Fearnley v Oslo, a Lorand Hegyi, generální ředitel Muzea moderního umění v Saint-Etienne. Jak se nyní ukazuje, nikdo z nich Jiřího Fajta neuvedl na prvním místě jako vhodného kandidáta na post generálního ředitele Národní galerie v Praze. V této souvislosti dlužím omluvu Peteru Klausi Schusterovi, o němž jsem se původně domnívala, že jednal ve shodě se čtyřmi předem dohodnutými českými členy komise. Teprve poté, co bývalý ministr kultury zprostil členy výběrové komise mlčenlivosti, vyšlo najevo, že Klaus Peter Schuster do oné pětice, která se pokusila Jiřího Fajta prosadit, ve skutečnosti nepatřil. Tato záležitost zasluhuje objasnění.

     Když ke mně začaly 15. dubna 2010 proudit první zprávy o průběhu výběrového řízení, připadaly mi některé z nich natolik fantastické, že jsem je odmítla brát v úvahu a zveřejňovat. Mimo jiné jsem se tehdy dozvěděla, že prý zahraniční členové komise nepochopili hlasovací systém a po vyhlášení výsledku žádali přepočítání hlasů. Musím se přiznat, že něco takového jsem považovala za příliš neuvěřitelné i v českých poměrech. Věděla jsem, že pět volitelů uvedlo na prvním místě Jiřího Fajta, čtyři volitelé Marka Pokorného a tři Víta Vlnase. Věděla jsem, že poměr hlasování 10:2 ve prospěch Jiřího Fajta, který cílenou indiskrecí prošel 15. dubna 2010 ve čtvrt na čtyři odpoledne prostřednictvím Markéty Horešovské do servisu ČTK, v žádném případě nevyjadřuje výsledek hlasování. Znala jsem čtyři jména volitelů Jiřího Fajta, u nichž se mé informace shodovaly. Odborníci, kteří stáli mimo výběrové řízení a s nimiž jsem získané informace konzultovala, však shodně vylučovali, že by pro Jiřího Fajta mohl hlasovat kdokoliv, kdo s ním v minulosti blíže spolupracoval. Mé první informátorky se jednomyslně shodly na tom, že nepadá v úvahu, aby pro Jiřího Fajta hlasovala Milena Bartlová. Odůvodňovaly to tím, že v roce 1997 odešla Bartlová ze Sbírky starého umění Národní galerie v Praze pro nesouhlas se stylem řízení svého tehdejšího šéfa Jiřího Fajta a ve strachu z následků jeho tehdejšího rozhodování. Neměla jsem důvod jim nevěřit.

      V reakci na rozhodnutí Václava Riedlbaucha nejmenovat nového generálního ředitele Národní galerie a poté, co byla zproštěna mlčenlivosti, napsala Milena Bartlová 4. června 2010 pro artalk článek Konkurz na šéfa NG pohledem člena výběrové komise. (ZDE) Teprve tehdy jsem uvěřila, že první informace o tomto výběrovém řízení, které jsem získala, byly správné v plném rozsahu. Bartlová se sice pokusila dodat svému popisu hlasovacího systému zdání vědeckosti, ale nedokázala zastřít skutečnost, že tento systém je jako stvořený pro manipulaci. Co v daném kontextu například znamenají slova „při sčítání hlasů se eliminují krajní hodnoty“? Pokud někdo skutečně škrtne nejvyšší a nejnižší bodové ohodnocení, přičemž někteří volitelé tuto skutečnost znají předem a jiní nikoliv, je to systém zcela ideální pro podvod. Pokud by o tomto postupu naopak byli předem informováni všichni volitelé, pak by škrtání krajních hodnot postrádalo jakýkoliv smysl. Vzhledem k popsanému systému také začínám rozumět tomu, proč zahraniční účastníci mohli být výsledkem zaskočeni a žádat přepočítání hlasů. Nazvat to, co Milena Bartlová popsala, transparentním způsobem výběrového řízení může jen osoba naprosto postrádající kritický úsudek. Ke cti Mileny Bartlové nutno dodat, že ona sama tento způsob hlasování označila za komplikovaný a výrazu „transparentní“ se naopak vyhnula.

     Na druhou stranu veřejný postoj Mileny Bartlové včetně jejího podpisu pod staronovým dopisem ministrovi kultury evidentně znamená, že hlasovala pro Jiřího Fajta a s výsledkem zmanipulovaného konkurzu byla zjevně srozuměna. Údajně měla změna názoru prof. Bartlové na manažerské schopnosti Jiřího Fajta původ v zájmu osoby jí blízké, ale protože podobné zprávy nelze ani potvrdit, ani vyvrátit, ponechám úvahy o její motivaci stranou. Její hlas pro Jiřího Fajta však automaticky znamená, že skutečně všichni zahraniční členové výběrové komise hlasovali pro Marka Pokorného. Obávám se, že tímto zjištěním poněkud zklamu Jana Skřivánka, který mým prvním článkem na Virtually nedávno argumentoval na artalku jako důkazem, že tato jednohlasnost zahraničních členů komise nepadá v úvahu. Omyl byl na mé straně a novináři, kteří upozorňovali, že všichni zahraniční členové komise hlasovali pro Pokorného, měli pravdu.

     Jeden z důvodů, proč se zahraniční členové komise nepřiklonili k volbě Jiřího Fajta, může spočívat i v tom, co uvedl jiný člen výběrové komise, Václav Pavlíček. Podle jeho mínění, citovaného v letním dvojčísle časopisu Art & Antiques  Janem Skřivánkem, Jiří Fajt ve svém projektu „prokázal neznalost právního prostředí, manažerskou nepřipravenost i některé další chyby.“ Současně to znamená, že nikdo ze zahraničních členů komise nebude ani překvapen, ani pohoršen, pokud se Jiří Fajt nestane novým ředitelem Národní galerie. Neuspěl ostatně, pokud vím, ani v několika výběrových řízeních v Berlíně. Pro nynější situaci je příznačný komentář jednoho jeho berlínského kolegy, jímž glosoval výsledek jednoho z tamních výběrových řízení: „Doktor Fajt by měl patrně větší šanci na úspěch, kdyby psal méně žádostí o doporučující dopisy a více odborných studií.“  Zdá se však, že se i v Čechách Jiří Fajt řídil a řídí podobnou strategií, jakou volil v Německu.


Závěrem


     Notorickým petentům je třeba neustále opakovat, že éra Milana Knížáka v Národní galerii je u konce. Milan Knížák by patrně udělal lépe, kdyby datum svého odchodu stanovil např. na 31. prosince letošního roku, protože by tak vzal podobným peticím vítr z plachet, ale jeho odchod z vedení Národní galerie se tak jako tak neodvratně blíží. Zásadní otázkou v současnosti není, kdo a kdy se stane novým generálním ředitelem Národní galerie, ale co se stane s touto jedinečnou institucí po Knížákově odchodu. Národní galerie totiž nutně vyžaduje nový právní rámec své činnosti, stejně jako novou definici svého poslání. Bude vyžadovat společenský konsenzus a patrně bude účelné, pokud se od ní oddělí instituce, která se bude zabývat výhradně současným uměním. Složení signatářů výše zmíněného dopisu totiž jednoznačně nasvědčuje tomu, že v České republice taková instituce chybí. Chtít, aby ji suplovalo centrální muzeum umění, jehož základním úkolem je ochrana národního kulturního dědictví, tedy především starého umění, je podle všeho nesmyslné.

     Po výběrovém řízení zůstalo několik cenných projektů, které na svých webových stránkách publikovala Uměleckohistorická společnost. (ZDE) K jejich hodnocení se ještě vrátím. Jiří Fajt a Milan Knížák sice své projekty zveřejnit odmítli, ale podle toho, co je o nich veřejně známo, tím nevzniká žádná velká intelektuální škoda. Některé ze zbývajících projektů naopak za podrobný rozbor stojí. Možná by bylo užitečné, kdyby předsedkyně Uměleckohistorické společnosti místo podepisování zbytečných dopisů raději iniciovala veřejnou diskusi o budoucnosti Národní galerie. Taková debata může mít jak virtuální podobu, tak formu skutečného setkání teoretiků a historiků umění, z něhož vyplynou jasná kritéria nového výběrového řízení. Odborná diskuse ostatně může mít několik fází a obě formy kombinovat s tím, že výsledek internetové rozpravy mohou následně shrnout do použitelného tvaru účastníci skutečného semináře či konference. Jejím výstupem může být shoda většiny odborné veřejnosti na věcném záměru zákona, který by řešil problémy Národní galerie a ukončil absenci specializované instituce, zaměřené na shromažďování a prezentaci sbírky současného českého umění. Převedení dobře formulovaného záměru do paragrafovaného znění a jeho prosazení v legislativním procesu je pak už politickým úkolem.

     Takový postup by všem zúčastněným umožnil vyhnout se podobné blamáži, jakou komisi, uchazečům, ale především sám sobě v dubnu tohoto roku připravil Václav Riedlbauch. Jsem pevně přesvědčena, že podobný postup by přivítal i současný ministr kultury. Apel umělců, kritiků, galeristů i historiků umění na politickou reprezentaci by podle mého názoru měl směřovat k tomu, aby investice veřejných prostředků do výtvarného umění získaly náležitý právní rámec. V České republice dosud neexistuje moderní právní norma, která by omezila funkční období ředitelů národních kulturních institucí, upravila způsob jejich volby a odvolávání či stanovila reprezentativní zastoupení odborné veřejnosti v jejich správních radách. V demokratickém a právním státě je těžko akceptovatelný rozsah „správního uvážení,“ který platná legislativa ponechává na ministerstvu kultury. Z tohoto stavu pak pramení také dvacet let trvající spory o žádoucí charakter a odpovědné řízení Národní galerie v Praze. Jak by také nepropukaly zas a znovu, když se ještě dnes Národní galerie řídí zákonem z roku 1949?

Omluva 3.8.2010

Kauza Národní galerie: omluva Milanu Kreuzziegerovi

Související články

Výběrové řízení na generálního ředitele Národní galerie: ryze česká ostuda s lehkým německým nádechem

Jak dosadit ředitele Národní galerie?


Národní galerie a přátelé z Palachova náměstí


Budoucnost Národní galerie nesmí být předmětem zákulisních hrátek!

Přátelé z Palachova náměstí II. - komedie pokračuje

Uložit

Uložit