Ombudsmanské trapasy na pokračování
Martin Stín

V tisku a na internetu ještě stále doznívají ohlasy trapasu s nezvolením veřejného ochránce práv či spíše s nezdařeným pokusem předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivy Brožové obejít zákon za účelem získání křesla ombudsmana a tím zažehnání nebezpečí, že několik posledních let před odchodem do důchodu bude jen řadovou soudkyní.

Veřejnost nevěnovala pozornost tiskové zprávě z 16. července 2010 Jitky Seitlové, zástupkyně veřejného ochránce práv a jedné z neúspěšných uchazeček o zvolení ombudsmanem, o výsledku šetření nečinnosti České obchodní inspekce ve vztahu ke stížnostem zákazníků autobazarů kvůli prodeji ojetých aut s přetočenými tachometry. Vzal jsem ji na vědomí s údivem: netušil jsem, že by se ombudsman zabýval také záležitostmi tohoto druhu. Přetáčení tachometrů je darebáctví, které provází obchod s ojetými auty od samého začátku. Klamání zákazníků, ať již se jej dopouštějí bazary vědomě či nevědomě, je nekalá obchodní praktika, určitě důvod k občanskoprávnímu vymáhání náhrady škody, někdy možná také k trestnímu oznámení. Jde ale skutečně o takové krácení občanských práv, aby se jím měl zabývat právě ombudsman? A potřebujeme skutečně tuto instituci na ochranu občanů v takových případech?  Když nic jiného, v tomto případě ombudsman zasáhl do oboru působnosti ministerstva průmyslu a obchodu, které je nadřízeným orgánem nečinné České obchodní inspekce a mělo jednat z úřední povinnosti. 

V této souvislosti jsem si vybavil představování čtveřice kandidátů v Poslanecké sněmovně 9. července 2010. Iva Brožová je věnovala hlavně veřejné ochraně vlastního práva na zvolení. Eva Dundáčková, které aktivní pomoc obětem různého bezpráví skutečně nelze upřít, předložila jen mlhavou představu o svých záměrech. Anna Šabatová projevila úmysl zachovat institut veřejného ochránce práv v podobě, která se ustálila pod vedením zesnulého veřejného ochránce práv Otakara Motejla, a odmítla potřebu rozšířit jeho pravomoc. Zvolena by zjevně byla zárukou, že se bude věnovat bezzubým šetřením podobné naléhavosti jako jsou přetáčené tachometry a nebude nikomu vadit. John Bok by pojal výkon funkce veřejného ochránce práv podstatně radikálněji, možná by překračoval hranice své pravomoci a usiloval by o jejich legislativní posunutí směrem k ochraně proti bezpráví v trestním řízení, ale určitě by rázně zasahoval všude, kde krácení  práv lidi skutečně bolí.

Na veřejnosti zazněl také hlas na ochranu Ivy Brožové v článku soudce Nejvyššího soudu ČR Pavla Vrchy, který vytkl zaměstnancům Ústavního soudu ČR Tomáši Langáškovi a Janu Komárkovi, že právě z tohoto místa se vyjádřili nepříznivě o její volitelnosti těsně před volbou veřejného ochránce práv. S jejich názory věcně nepolemizoval, takže jeho postoj k právnímu názoru nadřízené na její volitelnost byl neurčitý. Prohlásil, že v citlivém předvolebním období by byla „přijatelnější určitá forma uvážlivosti a střídmosti“. Jakkoli se ztotožňuji s názory pánů Langáška a Komárka, v nichž jsem našel dodatečné potvrzení správnosti argumentace prvních vystoupení Johna Boka proti kandidatuře Ivy Brožové, musím přitakat Pavlu Vrchovi, že i pro mne byly jejich články překvapením.

Daleko více napětí se skrývá v pokračující polemice Johna Boka se státními orgány a vzdoropředsedkyní Nejvyššího soudu o její nevolitelnosti a o pohrdání  zákonodárných sborů právem při aktu volby veřejného ochránce práv. John Bok si je vědom, že tato země nepatří lidu, ale politickým stranám, a vrcholná místa ve státní správě slouží především k uspokojení ctižádosti a obstarání různých výhod pro zasloužilé straníky, takže sám je v podstatě nevolitelný, nicméně trvá na nepřípustnosti ohýbání práva, jehož jsme byli svědky při volbě veřejného ochránce práv jak ze strany Ivy Brožové, tak od vedení obou komor Parlamentu i od představitelů moci výkonné, tedy právě se střídajících ministrů spravedlnosti. I když spolek Šalamoun část související korespondence  průběžně poskytuje médiím, veřejnost se o tom nic nedoví, protože o Šalamounu se prostě nemluví a nepíše, a to nejen v této souvislosti.

Iva Brožová obdržela již třikrát výzvu k resignaci, protože v situaci právních pochybností o své volitelnosti nadřadila soukromý zájem na zvolení nad veřejný zájem na zaručení legitimity a regulérnosti volby. Díky její přítomnosti mezi kandidáty při volbě v Poslanecké sněmovně celý akt zkrachoval a volba se musí od začátku opakovat. „Železná lady české justice“ vzdoruje ale stejně jako v době, kdy ji pan prezident odvolal z funkce a k resignaci se zjevně nechystá. Odvolává se na obecné právo občana být volen do veřejných funkcí, dále na zásadu, že ombudsmanem může být každý, kdo je volitelný senátorem a spoléhá se na překlenutí zákonného nesouladu nevolitelnosti soudce s požadavkem na složení slibu veřejného ochránce práv ve lhůtě deseti dnů po zvolení využitím institutu dočasného zproštění výkonu funkce soudce. Každé široké obecné ústavní právo ale může být omezeno speciálními články Ústavy a zákony, a to se stalo právě v tomto případě: z Ústavy i ze zákona o soudech a soudcích a ze zákona o veřejném ochránci práv vyplývá, že soudce se nemůže stát ani senátorem, ani  veřejným ochráncem práv, pokud se funkce soudce nevzdá v tříměsíční resignační lhůtě. Institut dočasného zproštění výkonu funkce nelze v této souvislosti použít. Všechny pokusy ohnout paragrafy jejich sofistikovaným výkladem tak, aby se dala její volitelnost uhájit, mají společnou vadu: neopírají se o žádný judikát Ústavního soudu ČR a jsou v rozporu s dřívějším řešením podobných situací.

Také předseda Senátu hájí připuštění Ivy Brožové k volbě kandidátů senátu obdobnými argumenty. Ač se těší oblibě a úctě Johna Boka i dalších členů Šalamouna, musel si v odpovědi přečíst názor, že jeho vyjádření je důkazem uvědomělosti protiprávního postupu Senátu v této věci.  

Se svou troškou do mlýna přispěchala také zástupkyně veřejného ochránce práv Jitka Seitlová, která rozšířila sortiment argumentů ve prospěch Ivy Brožové o upozornění, že pro soudce Ústavního soudu ČR neplatí tříměsíční resignační lhůta. Protože paní vzdoropředsedkyně je soudkyní nejvyššího obecného soudu, je to námitka asi tak chytrá, jako  připomínka, že řidič, který zavinil havárii jízdou v levém pruhu vozovky, by nemusel být trestán, protože v Anglii se jezdí vlevo.

Zrodila se i úvaha, že by Iva Brožová mohla být postavena před kárný senát s návrhem na odvolání z funkce předsedkyně soudu a v krajním případě i z funkce soudce. Podle zákona o soudech a soudcích „kárným proviněním soudce je zaviněné porušení povinností soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů“. Ohýbání paragrafů za účelem získání osobního prospěchu, jeho nadřazení veřejnému zájmu na nezpochybnitelnosti aktu volby veřejného ochránce práv a nepřímé vyvolání neúspěchu pokusu o zvolení veřejného ochránce práv by mohly naplnit skutkovou podstatu kárného provinění. Na tomto stavu nemůže nic změnit ani pozdější případné potvrzení volitelnosti Ivy Brožové Ústavním soudem ČR, pokud by se k té věci vyjádřil, neboť obecně uznanou jistotu v průběhu maření volby ombudsmana neměla ani ona, ani orgány Parlamentu ČR.

K podání kárné žaloby jsou oprávněni tři úřední činitelé: prezident republiky, ministr spravedlnosti a zástupkyně veřejného ochránce práv. Využití pravomoci panem prezidentem nepředpokládám, protože by mu mnozí podsouvali záměr pomstít se za pokoření, které mu připravila Iva Brožová s pomocí Ústavního soudu ČR, když se úspěšně vzepřela odvolání z funkce. Horký brambor tak zůstává v rukou zbývajícím dvěma, kteří tím jsou vystaveni zkoušce: vyjde najevo, jak vážně berou povinnost soudců ctít právo a veřejný zájem.

Do otázky, zda byla Iva Brožová volitelná, a zda Parlament ČR provedl akt volby veřejného ochránce práv v souladu s právním řádem, může vnést jasno Ústavní soud ČR, jemuž John Bok zaslal ústavní stížnost proti způsobu volby. Jde ovšem o to, zda se jeho soudci raději odpovědi na otázku nevyhnou odmítnutím stížnosti jako zjevně nepřípustné, aby nepohněvali svou chráněnku z doby její vzpoury proti panu prezidentovi. Protože Ústavní soud neměl nikdy dříve příležitost vyjádřit se k pravidlům přecházení soudců do jiných funkcí a opakovaná zapeklitá situace se může kdykoli v budoucnosti opakovat, bylo by na místě takového úkroku bokem litovat. Rozhodnutí ve věci by bylo společensky prospěšné, ať už by dopadlo jakkoli.

___________________________________________________________________________________