Ke zjištění těch, kdo stojí za vylepením hanlivých plakátů v den pohřbu Milana Paumera, není třeba skvělých analytických schopností Sherlocka Holmese, ani dohledání usvědčujících třešňových peciček…

Je spíše divné, že se tím doposud ještě nikdo nechlubí, vždyť žádný postih tady nehrozí.

Patřím k těm, kteří chovají  ve velké  úctě  protinacistický a  protikomunistický odboj, pochopitelně také  činnost skupiny bratří Mašínů i když, popravdě,  jsou mi osobně přece jenom mnohem  bližší ty nezapomenutelné činy sebeobětování Janů Palacha, Zajíce.

Jisté je však jedno - hodnotit  odboj bratří Mašínů, Milana Paumera a dalších prizmatem dnešních dní, nepovažuji za nic jiného, než hloupý, obrovský  nesmysl.

Nebyli to přece tihle odbojáři, kdo po Únoru 48 rozpoutal v zemi policejní teror, kdo začal tak bezohledně lámat charaktery lidí, zastrašovat veřejnost, zavírat, vraždit - nedovoloval těm poníženým a okradeným, alespoň svobodně odejít ze země - hranice na Západ proměnil v lidskou střelnici. Cítím neskonalou úctu ke  všem, kteří dokázali vzdorovat.

Hned na několika internetových stránkách teď probíhají nejrůznější ankety hodnotící ten zřídkavý odboj  padesátých let. Několikrát se v souvislosti s M. Paumerem a spol., opakuje nabízená odpověď - Měli bojovat, ale neměli přitom zabíjet! Komické…

Způsob, jakým se skupina bratří Mašínů nakonec probojovala na Západ hraničil se zázrakem. To, že tihle přeživší bojovníci, se nespokojili jen s útěkem a v boji proti komunismu dále cílevědomě pokračovali, jen dokazuje jejich statečnost odhodlanost a oddanost věci!

Čest památce Milana Paumera!