Lidové noviny, 30.7.2010

Níže podepsaný trochu mírně kajícně přiznává, že poslední více než tři týdny strávil do značné míry odstřihnut od domácího politického dění mimo většiny výdobytků moderní středoevropské civilizace. Povědomí o novinkách v drahé vlasti se smrsklo na kusé informace od přátel v podobě SMS "tak mame vladu", "ten silenec xy asi fakt bude ministrem" apod. Návrat z dovolené domů tak byl vrchovatě naplněn očekáváními.

První zjištění - máme vládu (mimo jiné, ale prý hlavně) rozpočtové odpovědnosti, která čeká na parlamentní důvěru. Druhé - okurková sezona je evidentně vyplněna intenzivním bojem stranických špiček o to, kdo bude pasován na nejsilnějšího reformního tahouna, ale jaksi s ručením omezeným - je potřeba dát si pozor, aby se to nepřepísklo, kdyby si to voliči najednou zase rozmysleli. Člověk nikdy neví, že?

Dle očekávání ze všech nejlépe využívá svých brilantních mediálních schopností a strategického uvažování zastupující šéf TOP 09 a znovuzrozený ministr financí Miroslav Kalousek. Vládní úsporná opatření tak dokonce stihl prezentovat na své vlastní stranické tiskovce, aniž by počkal, až se tak stane na linii vlády či aspoň v kulisách ministerstva. Ale budiž, to je nakonec jedno, celá tiskovka působila dojmem, že nikdo přesně neví, proč se vlastně koná.


Nejde o žádné škrtání

Zajímavější je to, co z úst našeho momentálně suverénně nejschopnějšího politika zaznělo nikoliv explicitně, ale přesto naprosto jasně. Součástí tzv. nulté etapy (etapizaci, která bude nyní zřejmě oficiálně používána, tedy novinářům vnutil Kalousek - jako Václav Klaus či Miloš Zeman v nejlepších letech) jsou "parametrická aktivní opatření", která bez nutné vazby na legislativní proces mají v druhé polovině roku snížit výdaje v návaznosti na odhadované výpadky příjmů ve výši 28 miliard. Bohulibým cílem je udržet schválený rozpočtový deficit ve výši 5,3 procenta a zabránit jeho limitnímu přiblížení se šestiprocentní hranici.

Technicky - a to je klíčová záležitost - nejde o škrtání prostředků, ale jejich "vázání" v jednotlivých kapitolách, tedy jakési ad hoc přiškrcení státního penězovodu. Jejich použití by bylo možné pouze v případě sice zákonem naplánovaného, ale nyní nepravděpodobného vývoje na straně rozpočtových příjmů. Omezovat výdaje tedy budou jednotlivé resorty pouze v případě, že vývoj bude odlišný od toho, který anticipoval schválený zákon o státním rozpočtu. Jasně, Kalousek umí tyhle věci podat jako u nás málokdo.

Co se ale za touto obtížně průstřelnou logikou skrývá? Nic menšího, než že jednotlivá ministerstva mohou ušetřit 2,5 procenta mzdových prostředků (obrana méně, zemědělství více), a až když vše půjde lépe, než to teď vypadá, budou si moci sáhnout i na plánovaný zbytek (což asi nenastane). Tomu lze rozumět i tak, že lze ušetřit dané prostředky, aniž by se chod státu zastavil (byť kolegové z VV říkají něco jiného), že i v situaci, kdy se schodek pohybuje v trojciferných hodnotách, existují rezervy minimálně o řád nižší, tedy desítky miliard, které jsou zbytné a lze je reálně ušetřit.

Takhle tedy má vypadat avizovaná rozpočtová zodpovědnost? Schodek 5,8 procenta je nepřijatelný, ale 5,3 procenta už je o. k.? 163miliardová sekyra už celkem jde a za dobré hospodaření si můžete sáhnout i na to, co by šlo bez větších potíží ušetřit. Brutální budeme až příští rok, kdy to srazíme - tedy v případě, že bude růst - na 4,6 procenta. To teprve budeme borci.


Fiskální zodpovědnost vypadá jinak

Pohled do historie či na aktuálně hyperpředlužené Středomoří přitom říká, že i v radikálně horší situaci lze provádět mnohem razantnější opatření, aniž by došlo k podvázání základních funkcí státu. Ne že bychom tam měli hledat své vzory. Dnešní česká realita ale vypadá bohužel pořád spíš tak, že při dlouhodobém uvažování bychom si měli přát, aby ještě pár let bylo globální ekonomice hodně špatně - dojde-li k obnově růstu, nikdy se z problémů nevyhrabeme. Absurdní? Určitě. Stejně jako fakt, že vládní koalici vyzývá k urychlenému přijetí potřebných opatření Bohuslav Sobotka.

Fiskálně zodpovědná politika totiž vypadá úplně jinak. Musí začít u toho, jaká má být míra přerozdělování bez ohledu na to, jaký bude hospodářský růst. O tom v koaliční smlouvě není ani slovo, resp. žádné konkrétní číslo. Je třeba si plně uvědomit, že prapříčinou všeho jsou přílišné a špatně strukturované veřejné výdaje a hypertrofované náklady na fungování českého státu. Ty druhé lze snižovat prakticky okamžitě a úspory mohou a měly by být o řád vyšší.

Pokud nebude nastartován zřetelný proces vedoucí náš veřejný sektor tímto směrem, nikam dál než k parametrickým změnám se v geologicky dohledné době nedostaneme. Další volby jsou totiž už v říjnu a pak... další a další. Možná právě to stojí v pozadí současné kvazireformní přetahované. Máme ještě chuť dávat jim další čas?