Národní galerie v Praze: konkurz na ředitele zrušen, jak dál?
Jana Dědečková

     Od února probíhající výběrové řízení na generálního ředitele Národní galerie v Praze skončilo. Současný ministr kultury navíc při jeho zrušení slíbil, že bude při vypsání nového konkurzu na tuto pozici postupovat uvážlivěji a systematičtěji, než jeho předchůdce. Zdálo by se tedy, že lze na poněkud trapné okolnosti, které provázely pokus o dosazení předem vybraného zástupce skupiny výtvarníků a teoretiků kolem pražské VŠUP do čela Národní galerie, s klidem zapomenout. Nemyslím si, že by to bylo moudré.

Soudím naopak, že se musíme poučit z chyb, jichž se předchozí ministr kultury Václav Riedlbauch při této příležitosti dopustil, pokud nechceme, aby se opakovaly. Proto chci výsledky právě ukončeného výběrového řízení shrnout. Zároveň se pokusím odpovědět na dvě otázky: koho by si přáli v čele Národní galerie aktivisté kolem petic Čas na změnu I. a II., a koho by při této příležitosti mělo hledat ministerstvo kultury. Vzhledem k rozsahu látky musím svůj článek rozdělit na tři části. První z nich si můžete přečíst už dnes.

I. Střípky z retrospektivy

     Ve čtvrtek 12. srpna 2010 ministr kultury Jiří Besser zrušil výběrové řízení na generálního ředitele Národní galerie v Praze, vypsané 25. února letošního roku. Jiné rozumné vyústění tato fraška ani nenabízela. Celé řízení bylo totiž na zasedání výběrové komise 14. dubna 2010 zmanipulováno, což prakticky vzápětí vyšlo veřejně najevo. Od druhé poloviny dubna Besserův předchůdce Václav Riedlbauch marně řešil otázku, jak se z celé záležitosti vyvléci. Situaci mu nijak neulehčilo ani to, že Jiří Fajt, v jehož prospěch se několik členů komise pokusilo výběrové řízení usměrnit, už měl za sebou poměrně pestrou minulost ve funkci statutárního zástupce generálního ředitele Národní galerie v Praze v letech 1995-1999 a podrobnosti o této etapě jeho působení začaly postupně vyplouvat na povrch (Historie celé záležitosti na Virtually ZDE).

     Nový ministr kultury učinil krátce po svém nástupu jediné, co s celou záležitostí prakticky udělat mohl. Samo jeho rozhodnutí sice překvapivé nebylo, ale příjemným překvapením je elegance a koncepčnost kroků, které nastínil. Nespokojil se s mlhavými přísliby, ale na rozdíl od svého předchůdce vydal přesný harmonogram následných kroků, které – doufejme – povedou s účinností od 1. září 2011 k úspěšné výměně na pozici generálního ředitele Národní galerie v Praze. Plán zapojit do výběru v mnohem širší míře odbornou veřejnost a výběrové řízení učinit transparentním slibuje, že se tentokrát celá záležitost obejde bez vleklého skandálu a nový ředitel se bude moci opřít o většinový konsensus českých historiků umění, muzejníků i výtvarných umělců. Uplynulý půlrok tahanic kolem Národní galerie by však v žádném případě neměl být zapomenut.

     Už 6. srpna 2010 ministr Besser v tiskové zprávě otevřeně zpochybnil závěry komise. Upozornil tehdy na slabiny zvoleného způsobu hlasování a dodal, že „dosavadní výsledek řízení“ je „mírně řečeno nejasný,“ čímž jen oficiálně potvrdil to, co bylo nejpozději od konce dubna letošního roku veřejným tajemstvím. Od toho data se mi však nečekaně začali ozývat čtenáři, kteří byli evidentně do příprav celé záležitosti zasvěceni již někdy v únoru či březnu letošního roku, ale dosud neměli v úmyslu se o své poznatky podělit. Dokud si nebyli jisti výsledkem, obávali se nepochybně o své pracovní pozice a nechtěli riskovat, že vybočí z mainstreamu. Vzhledem k současné ekonomické situaci v české veřejné sféře a ke stále se zhoršujícím možnostem uplatnění v podobných oborech jejich postoj chápu a respektuji. Z tohoto vývoje ovšem soudím, že se možná  zanedlouho dozvíme i další podrobnosti; zatím nabízím jen dva dílčí postřehy, které doplňují dosavadní obraz.

     Podle jednoho z čtenářů Virtually se cílevědomý pokus o dosazení Jiřího Fajta do čela Národní galerie zrodil někdy v průběhu února letošního roku a stály za ním dvě různé skupiny: jednak původní členové iniciativy Čas pro změnu kolem Lenky Lindaurové a Jiřího Davida, jednak někdejší vedoucí jednotlivých sbírek Národní galerie, kteří v letech 2000-2002 dobrovolně z Národní galerie odešli ani ne tak proto, že by jim hrozilo odvolání, ale především kvůli tomu, že jim nebyla po chuti Knížákova racionalizace chodu galerie, spojená s okleštěním jejich ekonomických pravomocí. V době, kdy za sebou v Národní galerii práskli dveřmi, se domnívali, že Milan Knížák v Národní galerii může vydržet jen velmi krátce. Předpokládali, že bude nejpozději při nejbližší změně politické garnitury odvolán a oni se vrátí a stav z let 1995-1998 obnoví. Vedle samotného Jiřího Fajta a Jiřího Gregora, dnes proděkana FF UK v Praze, byl prý v této věci aktivní také Filip Suchomel, do roku 2002 šéf Sbírky orientálního umění Národní galerie v Praze a v současnosti prorektor VŠUP.

     Místem, kde se obě skupiny propojily, pak prý byla byla správní rada a vedení VŠUP. Vzhledem k jednoznačnému a prokazatelnému angažmá rektora VŠUP Pavla Lišky v této záležitosti (viz Lidové noviny 13. března 2010: Po Knížákovi bude nutné zemětřesení  – ZDE) vykazuje tato verze celého příběhu vysokou míru pravděpodobnosti. Liškův klíčový výrok na adresu současných šéfů jednotlivých sbírek Národní galerie, nejen odborně nepodložený, ale z úst rektora veřejné vysoké školy také společensky naprosto nepřijatelný: „To můžete dělat jen s dobrými lidmi. To znamená prakticky všechny vedoucí vyházet a přivést tam nové odborníky...,“  se v tomto kontextu stává pochopitelným. Podobné vyjádření je ovšem naprosto nehorázné a v civilizovaném světě by rychle vedlo k odchodu toho, kdo je vyslovil, z jakékoliv veřejné funkce.  Dvojnásob to platí ve chvíli, kdy je podobným výrokem napadena instituce, jejíž mezinárodní renomé a vědecká produktivita jsou všeobecně známé a snadno doložitelné. Zajímalo by mne, zda se Pavel Liška za toto své nehorázné vyjádření už Národní galerii v Praze a jejím odborným pracovníkům omluvil.

     Jiný čtenář se pozastavil nad mírou mé naivity ohledně členky výběrové komise Mileny Bartlové. Upozornil mne na její mimořádně zajímavý článek Národní galerie se nachází na rozcestí i bez Milana Knížáka, publikovaný v příloze Kavárna deníku MF DNES už 12. února letošního roku, který původně bohužel unikl mé pozornosti (ZDE). Jméno Jiřího Fajta v něm sice nefiguruje, ale v jeho textu najdeme zajímavou pasáž: „Nikdo se asi nebude vzápětí pouštět do rozkladu Národní galerie na několik samostatných muzeí. Mělo by být však možné – na základě pečlivého poznání francouzského a německého modelu, které jsou tomu našemu patrně nejbližší – transformovat Národní galerii ve vnitřně diferencovaný celek, kde jednotlivé části budou fungovat podle svých specifických předpokladů a vrchní ředitel se bude starat o kontakty s politiky a podnikateli, v odborných a řídících otázkách ovšem ponechá svým spolu-ředitelům potřebně velkou míru autonomie.“  Tato představa se víc než nápadně podobá konceptu, s nímž šel do výběrového řízení právě a jedině Jiří Fajt. Navíc je to fakticky popis stavu Národní galerie z let 1995-1998, který byl hlavní příčinou jejího tehdejšího ekonomického kolapsu, což si patrně Bartlová letos na jaře neuvědomila. Fajtovi protikandidáti se spíše klonili k tomu názoru, že je třeba důsledně ekonomicky i organizačně oddělit Národní galerii jako muzeum umění od sbírky, která by systematicky shromažďovala současné umění.

     Odvolávat se na nespecifikovaný „francouzský a německý model“  je u centrální státních nebo zemských uměleckých sbírek poměrně obtížné, protože nic takového jako obecný princip v této oblasti ani ve Francii, ani v Německu neexistuje. Praxe srovnatelných tamních institucí se totiž liší případ od případu a většinou závisí na lokální tradici; navíc je systém řízení veřejných uměleckých muzeí v Německu a ve Francii značně odlišný. U jednoho jediného zahraničního příkladu však byla Milena Bartlová podstatně konkrétnější: „Nenecháme-li debatu o Národní galerii líně povalovat na mělčině schopností většiny české žurnalistiky a v bažině bulváru, má kulturní veřejnost, hlavní cílová skupina NG, šanci na zlepšení. Šanci, že se i v Praze dočkáme tak soustavného, promyšleného, a někdy dokonce odvážného výstavního programu, jaký dokáže realizovat třeba SNG v Bratislavě.“  To je hodně bizarní příklad, neboť v okolních státech bychom jen velmi obtížně hledali horší vzor pro centrální státní uměleckou sbírku, než jaký představuje Slovenská národní galerie v Bratislavě.

    V zájmu spravedlnosti musím dodat, že to v žádném případě není vina jejího vedení, neboť už po desetiletí trpí SNG chronickým nedostatkem financí či nevhodně řešenou a technicky špatně provedenou budovou. Bratislavská SNG se navíc opírá o nesrovnatelně kratší tradici a ke všemu byla v roce 1994 těžce poškozena nekvalifikovaným politickým rozhodnutím, které ji připravilo o část nejstarších a nejcennějších sbírkových předmětů. Stačí se ovšem jenom zajet podívat do Bratislavy na její stálé expozice, nebo si projít katalogy výstav, pokud vůbec byly vydány, abychom viděli, že jde o srovnávání nesrovnatelného. Kvalitou a rozsahem stálých expozic, počtem a kvalitou publikací ani ambiciózními výstavními projekty nemůže bratislavská SNG z historických příčin Národní galerii v Praze konkurovat. Pokud bychom v České republice hledali srovnatelnou instituci, pak by bylo na místě podívat se nejspíše na Moravskou galerii v Brně, která by ovšem z takového srovnání vyšla nepochybně podstatně lépe. Proč tedy Milena Bartlová zvolila z odborného hlediska  tak absurdní a neudržitelný příklad?

     Po 3. červnu 2010, kdy se Milena Bartlová s nezvyklou otevřeností vyjádřila k výběrovému řízení,  jsem začala pátrat po tom, proč tak radikálně změnila svůj názor na manažerské schopnosti Jiřího Fajta. V roce 1996 k nim totiž byla natolik skeptická, že právě pro nesouhlas s jeho stylem řízení Národní galerii opustila. Přesto se prý, jak jsem se dozvěděla až nyní, profesorka Bartlová pokusila lobbovat ve prospěch kandidatury Jiřího Fajta nejen ve výběrové komisi, ale také na zasedání výboru Uměleckohistorické společnosti, přičemž zůstala v této věci osamocena. Vysvětlení této názorové změny je, zdá se, ryze osobní. Podle mých informací z jiného zdroje si prý profesorka Bartlová výměnou za podporu Jiřího Fajta vymínila důležitou pozici v Národní galerii v Praze pro jednoho svého kolegu, který v současnosti působí v bratislavské SNG. Obvykle takovým zprávám nepřikládám žádnou váhu. Dodatečně jsem však zjistila, že Milena Bartlová v koncepčním článku už v polovině února letošního roku jako jediný zahraniční příklad pro řízení Národní galerie v Praze uvedla právě Slovenskou národní galerii v Bratislavě. Může to pochopitelně být pouze náhoda, ale je velmi těžké uvěřit v takovou shodu okolností.

     Odkaz na SNG v článku přirozeně není žádným důkazem, představuje nanejvýš zajímavou indicii. V této souvislosti se ovšem jeví o poznání pravděpodobnějším, že při přípravě výběrového řízení v únoru letošního roku mohla být předmětem předběžných domluv o personálních změnách po plánovaném nahrazení Milana Knížáka Jiřím Fajtem také pozice některého z Bartlovou zmiňovaných „spolu-ředitelů“ s velkou autonomií. Její obsazení jedním z dosavadních kurátorů SNG by pak bylo nasnadě. Takovému řešení, z odborného hlediska značně překvapivému, přitom mohl dodat legitimitu zásadní programový článek Mileny Bartlové, členky výběrové komise, publikovaný navíc na stránkách vlivné MF DNES.

     V žádném výběrovém řízení na podobnou pozici, jakou představuje místo generálního ředitele Národní galerie v Praze, se nelze zcela vyhnout prosazování nejrůznějších osobních zájmů. Přesto je v nejvlastnějším zájmu každého ministra kultury takové snahy v nejvyšší možné míře eliminovat. Do budoucna je důsledně veřejné a transparentní výběrové řízení na generálního ředitele Národní galerie v Praze, řízené na základě přesného zadání, tou nejlepší cestou, jak podobným podezřením  v maximální možné míře zamezit. Zdá se, že Jiří Besser nečekaně obratně vykročil právě tímto směrem.


Příště: II. Koho hledal Čas na změnu?

po Milanovi Knížákovi to bude

po Milanovi Knížákovi to bude muset být jo "kanón", protože pan Knížák nasadil laťku hodně, hodně vysoko. KR.

noo karuzo, pokud myslíte

noo karuzo, pokud myslíte hodně vysoko posazenou laťku panem Knížákem v samolibosti, fanfarónství, ignorantství...atd. tak máte pravdu ... takový "kanón" se bude hledat jenom velmi těžko....

Vážený toole, Milan Knížák je

Vážený toole, Milan Knížák je možná trochu frajer, ale samolibý rozhodně není a ignorant už vůbec....a jsem měl možnost se s nim setkat víceméně pouze okrajově, neprofesně. Vždycky to byl chlap, který ví o "čem je řeč" a navíc za své názory umí bojovat....fest! KR

Knížák je jako každej dobrej

Knížák je jako každej dobrej kumštýř trochu ujetej, ale věděl o co v NG běží a jak to má být - jako její ředitel zatím nejlepší. Pokud mluvíte o ignorantství, milý Toole, pak ho vidím zejména u Vás.

Milsi OK, ačkoli s Vámi

Milsi OK, ačkoli s Vámi nesouhlasím, neberu Vám Vaše přesvědčení o zásluhách MK ve prospěch NG. Vůbec nezpochybňuji kumštýřské dovednosti MK ani jeho odbornost - s tím naopak souhlasím. Ovšem za jeho lidskými kvalitami naopak stojím i nadále. Ignorantství mnou uvedené se týkalo jeho neschopnosti přimout jiný názor než pouze ten svůj, jediný správný.

co to je, neschopnost

co to je, neschopnost přijmout názor někoho jiného?

Ignorance = naprostá

Ignorance = naprostá neznalost, nevědomost, omezenost. Ignorant = osoba s žádnými nebo omezenými znalostmi.
Asi se míjíme .... :-)
Jestli ovšem hodnotíte jeho lidské kvality, pak je to Váš subjektivní pocit, nic jiného. Ledaže byste s ním někdy pracoval, o čemž z výše uvedených důvodů pochybuji, toole.

milsi Vy jeden grafomile!

milsi Vy jeden grafomile! Nahradím tedy Vámi exaktně pojatý význam ignorantství za nedostatečný respekt k názoru druhých nebo chcete-li k častému chybnému vyhodnocení vnímání a cítění druhých lidí. A máte pravdu, jde o můj subjektivní pocit vyvolaný nejenom zkušenostmi mých přátel (některých bývalých studentů AMU), ale také jednoho, mě blízkého člověka, tč. pracovníka NG (ne uklízečky, to opravdu ne:-). A jak jste na tom s osobní zkušeností s MK na tom Vy, milsi?

Co do toho pletete mě, toole?

Co do toho pletete mě, toole? To Vy tvrdíte, že MK je ignorant. A že nějaký pracovník NG nechválí svého šéfa, to je jen známé JPP. Hele, rovnou řekněte, že Knížáka nemusíte a je to OK. Ale plácat, že je to ignorant, když ho osobně neznáte, to je poněkud ... ignorantské.

Hele Milsi necháme toho. Já

Hele Milsi necháme toho. Já vás do ničeho nepletu, ale když tak tvrdošíjně odmítáte můj názor, tak jsem měl pocit, že o něm víte něco víc, než jen co si o něm přečtete v novinách a uslyšíte v TV.

a taky co říkali bývalí

a taky co říkali bývalí studenti...no, ti toho nakecají, toole.

Tesáku, ale teď mě napadá Vy

Tesáku, ale teď mě napadá Vy ho musíte znát určitě. I když se Vaše obory trochu míjejí, tak určitě k sobě zase nemáte tak daleko. Tak co, jaký je? Že mám pravdu?

Toole, Toole.

Toole, Toole.

Copak Vlade?

Copak Vlade?

Uložit

Uložit