Vystoupením v Hydeparku ČT 24 dne 18.srpna 2010 Jiří Pospíšil zaslouženě nasbíral další body divácké popularity. Na otázky diváků odpovídal pohotově a v podstatě rozumně. Redakční průvodní slovo mu nahrálo na smeč uvedením přehledu všech údajných prohřešků jeho předchůdkyně, které s přehnanou rázností řešil okamžitě po návratu na ministerstvo. Nahrávku sice zachytil, ale zpracoval ji poměrně střízlivě. Neodpustil si však poznámku, že Danielu Kovářovou do funkce nenavrhl a s jejím jmenováním nesouhlasil. Zřejmě jí neodpustil, že za těchto okolností měla odvahu jmenování přijmout.

Ačkoli Jiří Pospíšil útočil na Danielu Kovářovou poměrně střídmě, připomínám,  že zadupávání předchůdce do země jako nástroj posilování dojmu vlastní skvělosti je pro mne nepřijatelným chováním, zvláště když zadupávané straně, v tomto případě nejvíce exministryni Daniele Kovářové, není dána možnost, aby se bránila stejným způsobem a ve stejném rozsahu.

Obsahově se vystoupení Jiřího Pospíšila částečně překrývalo s rozhovorem pro Český rozhlas 6 ze dne 12. srpna (http://www.rozhlas.cz/cro6/stop/_zprava/770407). V obou pořadech vysvětlil veřejnosti, že spojuje reformu justice s generační obměnou. Nepřímo vyjádřil nespokojenost s úrovní soudcovského sboru, ovlivněnou jeho rozsáhlou obměnou po pádu totality, při které nebylo možné přísně přihlížet ke kvalitě lidí, kteří přicházeli na náhle vyprázdněné soudy. Připustil, že jsme se v personálním obsazení soudů dosud nevypořádali s dědictvím 40 let totality. Podmínkou zvýšení výkonnosti justice je podle jeho názoru nahrazení soudců, kteří vystudovali za totality, lidmi bez této zátěže.

Nevím, na základě jakých průzkumů dospěl k tak výrazně negativnímu hodnocení starších soudců, nicméně aspoň na první poslech zní jeho vývody logicky. Podotýkám však, že vedle skutečně skvělých mladých soudců lze v soudních síních potkat také jejich starší kolegy, kteří právě proto, že prošli praxí soudů normalizačního režimu, jsou velmi precisní a soudí skutečně dobře: tehdejší režim si zakládal na přísném dodržování procesních pravidel, takže lidé s touto praxí jsou po této stránce dobře „vycvičeni“. U jiných soudců s kořeny v normalizaci lze ovšem pozorovat necitlivost k základním právům podle Listiny a u některých i sklon k špatnému chování vůči stranám řízení. Smutné je, že v této souvislosti musel pan ministr vzkázat mladým právníkům, že v nejbližších letech budou mít jen nepatrnou naději, že by se mohli stát soudci, protože neúprosný tlak ekonomiky si vynutí snižování stavů z dnešního nadbytku soudců na úroveň okolních evropských států. Prakticky tím negoval výše uvedené úvahy o nutnosti generační obměny, protože příliv mladé krve zůstane z úsporných důvodů přiškrcen a ke zkvalitnění skladby soudcovského sboru v nejbližších letech proto nedojde. Je na místě uvažovat o umožnění odchodu starších soudců do předčasného důchodu za zvýhodněných podmínek, aby se při rychlejším poklesu celkového stavu současně uvolnila místa pro mladé uchazeče.

Bylo by zajímavé, kdyby se pan ministr pustil do podobných úvah také ve vztahu ke státním zástupcům. Zde je dle mého soudu situace podstatně horší než v případě soudnictví, protože velká část vedoucích míst je stále obsazena bývalými prokurátory protiprávního režimu. Snad i proto si státní zastupitelství zachovává nevlídnou až nepřátelskou a uzavřenou tvář vůči stranám řízení, k nimž se velmi často chová arogantně. Kvalita sboru státních zástupců má přímý vliv na výkonnost státního zastupitelství jako celku a na výskyt případů selhání.  Obměna sboru státních zástupců mi za těchto okolností připadá velmi potřebná. Naopak také vzhledem k personální situaci ve státním zastupitelství bych v jeho reformě nešel cestou upevňování nezávislosti, ale podřízením přípravného řízení dohledu soudu.

Na přetřes přišla také otázka odvolání Renaty Vesecké, která se stala evergreenem všech debat o záležitostech resortu spravedlnosti z poslední doby. Pan ministr vysvětlil, že podle jeho subjektivního názoru je výměna nejvyššího státního zástupce nezbytná, protože reformu státního zastupitelství lze provést pouze s lidmi, kteří požívají důvěru veřejnosti. A systémová opatření ve státním zastupitelství považuje za nezbytná.  Jeho ctižádostí je dostat výkonnost českého státního zastupitelství na úroveň obvyklou v západní Evropě. V těchto jeho názorech ho podpořila prezidentka Unie státních zástupců Lenka Bradáčová ve vstupu z prostranství před pražskou Právnickou fakultou. Její přítomnost  v Praze v pozdních večerních hodinách právě v době, kdy šéf resortu debatuje v Hydeparku, působí dojmem šikovné režie, stejně jako příjemné vystoupení Kajínkovy obhájkyně Kláry Slámové, lobbující za posílení postavení poškozených v trestním řízení.  

Důvodem odvolání zřejmě nebude skandál kolem zásahu státních zástupců do kauzy Jiřího Čunka. Posléze Jiří Pospíšil zdůraznil, že nejvyššího státního zástupce odvolává vláda a na postupu se musí domluvit s předsedou vlády. Když došlo na odhad časového průběhu odvolání, uvedl, že v těchto dnech se dohodnou s předsedou vlády, kdy se sejdou k projednání této záležitosti. V tomto směru se vyjádřil přesně tak, jako v rozhlase dne 12.srpna. Z toho plyne, že v uplynulém týdnu nenastal v této záležitosti žádný posun. Ovšem nemá smysl projevovat netrpělivost, protože odvolání Renaty Vesecké lze sice na jedné schůzi vlády projednat a na další provést, zato najít vhodného nástupce či nástupkyni je nesmírně obtížný úkol.

Zaujala mě ministrova myšlenka, vyslovená v improvizované odpovědi na vystoupení posluchače, že neznalost zákona by měla být hodnocena jako kárné provinění soudce. S tímto názorem se plně ztotožňuji, ale současně konstatuji jeho rozpor s právním názorem většiny kárných žalobců, kteří projevy takového selhání soudců považují za součást jejich rozhodovacích úkonů, za které nemohou být kárně trestáni. Prosazení ministrova názoru by ale působilo příznivě na úroveň soudních jednání, protože by snad konečně vymizeli soudci, kteří např. netuší nic o existenci §6 odst.3 zák. č. 6/2002 Sb. a hloupě brání veřejnosti v pořizování zvukových záznamů, nebo se cítí oprávněni k zadržení podání stran vyšším soudním instancím. Uplatnění jeho myšlenky v kárné praxi by bylo pohromou pro špatné soudce a státní zástupce a nesporně by mělo velký vliv na zkvalitnění výkonů soudnictví a státního zastupitelství.