A už se to na nás zase valí, z ČT, i odjinud. Čtu články, koukám na reportáže o dnes již slavném místě kousek od Jihlavy. Vidím Berndta Posselta, jak potěšeně pochrochtává a vzkazuje českým politikům, aby podpořili vyšetřování ohavného zločinu z roku 1945, a ještě tam a ještě onde. A mám zase vztek nad celým tím humbukem.

Vztek je v politice špatná kategorie. Ten, kdo se vzteká, si zpravidla uškodí. Ale to je mi teď jedno. Napadá mě jediná věc: ještěže se už začal natáčet film Lidice. Jeho předpokládaná premiéra a mediální kampaň příští rok v červnu by totiž mohla alespoň trochu - ale raději hodně - pootočit atmosféru, ve které se zde v posledních letech diskutuje o 2. světové válce, jejích příčinách a následcích. Někdy se mi totiž zdá, že hlavním problémem nebyl německý teror, vyhlazování české inteligence, plánovaná likvidace celého českého národa, ale poválečné vraždy Němců, spáchané Čechy, zdivočelými šesti lety nacistické okupace. Neomlouvám je. Ale také nesoudím. Nevím, co by kdo z nás, včetně mě dělal a jak by se choval k Němcům po válce, kdyby mu rodinu zlikvidovali v koncentráku nebo sekyrárně. Nasazovat na tu dobu dnešní měřítka je zpozdilost. Když se začne příští rok více mluvit a uvažovat o takovém symbolu, jakým byly Lidice, bude se také snad více mluvit a uvažovat o tom, že to nebyli především Češi, kteří po válce vraždili Němce, ale především a hlavně Němci, kteří za války vraždili Čechy, po statisících.

Ano, to co tady teď píšu, je politicky nekorektní a emotivní. Určitě se zase sejde hromada příspěvků od nejrůznějších chytráků, kteří mi vynadají a vysvětlí mi, jak to vidím špatně, že mluvím jako nějaký komunista či nacionalista, který nechápe evropské smíření. Ale je mi to celkem jedno. Mám totiž už plné zuby tohoto způsobu vyrovnávání s poválečnou minulostí a všech generálů po bitvě, kteří neprožili válku a okupaci, zato dnes bez bázně "nastavují zrcadlo". Komu? A proč? Jde podle mého názoru hlavně o jakýsi "anti-komplex" či intelektuální módu části našich "elit". Má to několik fází. Za prvé si pěkně kolektivně nakydejme špínu na hlavu za své domnělé hříchy, abychom celé Evropě dokázali, jak jsme už demokraticky vyzráli a vyspěli. Za druhé se zbavme tzv. "jiráskovsko-nejedlovského" pojetí dějin (jeho stoupencem je v zásadě každý, kdo chová kritická stanoviska k evropským koncepcím německé politiky). A za třetí přepišme učebnice dějepisu, zbavme se balastu minulosti a vezměme to pěkně zgruntu, od husitů, přes Bílou horu až po vznik Československa - co bylo dřív černé, bude dnes bílé a naopak (někde jsme to stihli od roku 1989 otočit už dvakrát, třeba u E. Beneše - za komunistů exponent buržoazie, po listopadu byl krátce významným demokratickým politikem, aby se pak změnil v zaprodance Rusů). Celá historie poválečného odsunu Němců včetně všech excesů se k těmto flagelantským cvičením výborně hodí.

Přitom celá tahle vlna objevování, odsuzování a tzv. vyšetřování českých poválečných zločinů na Němcích vede ve svém důsledku k jedinému - k nivelizaci příčin a následků války, ke stírání rozdílů mezi agresorem a obětí, ke konstatování, že vlastně hnusné věci páchaly obě strany a tak si nemají co vyčítat. Ale tak to přece není. Při vší úctě k obětem: excesy během divoké fáze odsunu prostě nejsou, nemohou být na stejné úrovni jako násilné zničení demokratického státu a následná mašinérie koncentračních táborů, popravišťa mučíren, celého toho státně teroristického systému, kterým byl německý fašismus. A jestli se to různým našim krasoduchům, kteří se tak rádi vyrovnávají s různými stránkami naší nevábné minulosti, nelíbí, tak ať si uvědomí, že kdyby to tenkrát Němcům vyšlo, oni sami o tom dnes mohli přemýšlet třeba v Patagonii (pokud by patřili k těm štastnějším).