MF Dnes 24. 8. 2010

O tom, že evropští politici moc ekonomických znalostí nepobrali a o tržní ekonomice mají méně než matné povědomí, toho víme za dobu krize už poměrně dost.

Poslední výroky šéfa ministrů eurozóny a premiéra Lucemburska Jeana Clauda Junckera však ukazují, že i takový náš starý dobrý poslanec Jandák může z určitého úhlu pohledu vypadat jako intelektuální obelisk o velikosti Adama Smithe s J. M. Keynesem dohromady.

Žel s názorem, že Německo je příliš konkurenceschopné a mělo by svým inženýrům a technikům zpřerážet ruce a nohy, není tento přední evropský politik výjimkou. To však neznamená, že by tyto nehoráznosti měly procházet veřejnou debatou bez odezvy.

Bezpochyby není chyba Německa, že se staralo včas o svou konkurenceschopnost a na počátku desetiletí podstoupilo reformy, které byly svého času kritizovány jako nedostatečné, ale nakonec ke kýženému cíli vedly. Zatímco většina zemí Evropy, zejména těch s latinskými kořeny, setrvala v přesvědčení, že svět se siestou je prostě nesmrtelný.

Ano, je skutečnost, že reálné mzdy v Německu na rozdíl od lucemburských či francouzských poklesly a německé firmy se prosazují na evropských trzích jako nikdy dříve i díky tomu. Jenže je třeba si uvědomit, že tyto úspěchy nejsou dosahovány v soutěži s francouzskými či italskými firmami, které již dávno nejsou konkurenceschopné, ale s Korejci, Tchajwanci, Indy či Brazilci.

Myšlenka, že hospodářský růst v Evropě lze nastartovat tím, že Německo podnikne kroky, které povedou k růstu mezd, je možná z politického hlediska atraktivní, z pohledu ekonomického je však obludná. Dnes ještě zdaleka neskončila recese vyvolaná nafouknutou úvěrovou bublinou v předchozích dvou desetiletích. V období levných peněz a prudkého růstu spotřeby úplně všeho podnikatelé investovali snadno a velkoryse. Jenže trh dával pro jejich rozhodování špatné informace a následná krize vedla k tomu, že spousta investic byla znehodnocena.

Tyto ztráty nyní musí podnikatelé nějakým způsobem uhradit, vydělat si na ně. Představa, že se lze tomuto procesu vyhnout tím, že vlády nadělají dluhy a natisknou peníze, je zcela falešná a pokusy o takové řešení krizí vždy v historii skončily ještě větší katastrofou.

Německá vláda i firmy se vzhledem ke své historické zkušenosti chovají v tomto směru zcela správně. Lucemburčany ani příslušníky jiných národů, kteří nejsou ochotni přijmout realitu, nikdo nemůže přinutit k tomu, aby Němce následovali. Pak těžko mohou s Německem sdílet stejnou měnu. Německo sice může být ještě nějaký čas ochotno platit siestu ve Středomoří, ale určitě nebude chtít být s těmito zeměmi vytlačeno na obchodní periferii vyspělého světa.

My máme jedinou možnost a tou je následovat Německo na jeho cestě k trvalému zvyšování konkurenceschopnosti, byť soutěž ve světě bude tvrdší, než si je většina z nás dnes ochotna připustit. A proti názorům, jako je ten Junckerův, se proto musíme jednoznačně postavit.