Národní galerie v Praze: konkurz na ředitele zrušen, jak dál? (část 2.)
Jana Dědečková

     Původně jsem měla v úmyslu napsat na téma Národní galerie v Praze už jen dvě krátké glosy o požadavcích, které měli na jejího generálního ředitele aktivisté kolem petice Čas na změnu I. a II. a o tom, jaká by měla být jeho profesní charakteristika z hlediska veřejné správy. Mezi oběma představami je totiž propastný rozdíl způsobený tím, že před bezmála sedmdesáti lety byly v předchůdkyni dnešní Národní galerie sloučeny dvě značně odlišné instituce. Jejich násilné spojení, které pokračuje dosud, pak vede ke groteskním pokusům, jejichž nejnovějším příkladem bylo ministrem Riedlbauchem vypsané výběrové řízení. O tyto glosy nechci nikoho ošidit, ale poněkud nečekaně k nim musím nejprve doplnit historický rámec. Stalo se totiž něco, co mne po čtyřech měsících, kdy se zabývám touto kauzou, velmi překvapilo a co nechci přejít bez povšimnutí.

     Když začalo být po 6. srpnu 2010 jasné, že ministr kultury Jiří Besser zruší probíhající výběrové řízení na generálního ředitele Národní galerie, mezi českými historiky umění, kritiky, památkáři i novináři, zdá se, opadl těžko pochopitelný strach. Evidentně se netýkal zdaleka jenom pracovníků Národní galerie, kde bych ho ještě jakžtakž chápala, ale také zaměstnanců úplně jiných institucí a nejen pražských. Náhle mi začaly chodit e-maily, upozorňující mne například na to, že prof. Bartlová byla zapojena do přípravy celé legrace kolem výběrového řízení prokazatelně už v březnu 2009, na to, že jsem neprávem zcela ignorovala důležitou roli manželů Machalických v celé záležitosti, či na to, že Jiří Fajt zjevně usiloval nejpozději od května 2008 o to, zaujmout jednou Knížákovo místo. Vesměs jde o doložitelné informace od kvalifikovaných odborníků a jsem za ně vděčná, protože mi umožňují mnohem podrobněji rekonstruovat průběh celého tohoto neúspěšného tažení skupinky někdejších vedoucích sbírek a kurátorů Národní galerie z druhé poloviny 90. let za pomstou. Dnes jsou zajímavé spíše jako varování před pokusem o reprízu nedávno ukončené komedie, která mohla Národní galerii přivodit těžké existenční potíže.

     Bývala bych tyto informace uvítala raději koncem dubna či v květnu tohoto roku. Tehdy totiž mohly podstatně zkrátit dobu napjatého očekávání a urychlit zrušení tohoto zmanipulovaného výběrového řízení, ale tenkrát se ke mně nedostaly. Svědčí to o jediném: mnoho lidí v oboru vědělo, že se jedná o předem dohodnutý komplot. Věděli také alespoň zhruba, kdo za ním stojí. Někteří z mých současných dopisovatelů možná trochu škodolibě sledovali ty své naivní kolegy, kteří nevědomky účastí ve výběrové komisi nebo mezi kandidáty vytvářeli kouřovou clonu a dodávali zdánlivou legitimitu celému procesu. Všechny zasvěcené však spojovala zejména obava o vlastní profesní budoucnost. Jako laikovi mi připadá až neuvěřitelné, kolik strachu dokázala mezi nespornými odborníky vyvolat relativně malá parta, jejíž činnost dnes již lze podrobně popsat. Dokud to vypadalo, že má reálnou šanci prosadit svůj pohled na věc, i ti, kteří znali pozadí tohoto výběrového řízení a nesouhlasili s jeho předjednaným výsledkem, vesměs mlčeli. Teprve když celá věc praskla, vrátila se jim náhle paměť a znalost relevantních okolností celé kauzy. To je varovný symptom, který svědčí o tom, že česká odborná obec není imunní vůči případné recidivě podobných snah. Proto je na místě podat podrobnější analýzu přípravy tohoto pokusu a ukázat, jakými mechanismy pracovali jeho strůjci ve snaze vzbudit dojem, že reprezentují celou českou odbornou veřejnost.


Jak vytvořit obraz nepřítele?

    
     Minimálně dva a čtvrt roku, formálně nejpozději od 9. a veřejně od 17. dubna 2008 usilovali signatáři výzvy Čas na změnu o to, přimět některého ze střídajících se ministrů kultury, aby odvolal Milana Knížáka z čela Národní galerie v Praze. Musím poznamenat, že jejich neúspěch je pozitivní zprávou o stavu správy věcí veřejných v České republice. Znamená totiž, že se lze na základě racionální argumentace účinně postavit malým, ale o to hlučnějším nátlakovým skupinkám, které často pracují s demagogickou a někdy i zcela vylhanou argumentací. Takové zjištění poskytuje důvod k mírnému optimismu.

     Nejzábavnější na celé věci je, že kdyby na místě Milana Knížáka seděl bezbarvý byrokrat, který by dělal přesně totéž, signatáři výzvy Čas na změnu by s největší pravděpodobností nepodnikali žádné proklamativní akce podobného typu. Ani po více než dvou letech totiž nedokázali najít jediný skutečně závažný a nevylhaný argument, kterým by své hlasitě vyslovované přání po změně v čele Národní galerie podpořili. Znamená to snad, že Národní galerie v Praze funguje bezchybně a že by lépe fungovat nemohla? To určitě ne; v posledních letech evidentně stagnuje a potřebuje nový impulz a zásadní změny. Už velmi dlouho však není spojena s žádnými skandály nebo zásadními manažerskými selháními, jimiž by se dal odůvodnit tlak na okamžitou změnu v jejím čele. Čeká ji však několik strategických rozhodnutí zásadního významu, a právě z toho důvodu by měl výběr jejího nového ředitele proběhnout s velkým rozmyslem a na základě většinového konsensu odborné veřejnosti.

     Aktérům Času na změnu I. a II. šlo především o rituální a potupné sesazení Milana Knížáka a je velmi dobře, že právě tohoto typu triumfu se nedočkali. Lze snadno a přesvědčivě doložit, že o chodu Národní galerie, o jejích skutečných problémech a dilematech nic nevědí a vědět ani nechtějí. Minimálně jednou Milanu Knížákovi ostatně omylem vyčetli – když se jim nepovedlo najít nic jiného – opravdu závažné manažerské pochybení, které ovšem ve skutečnosti zapříčinil jejich vlastní favorit Jiří Fajt. Tato okolnost snad lépe než cokoliv jiného ukazuje, že nedokázali odhalit skutečně slabé stránky dnešního chodu Národní galerie. Nutno dodat, že to pro ně nebylo žádnou překážkou: co nezjistili, to si vymysleli. Jedna otázka však zůstává: odkud se vzala jejich bytostná averze vůči Milanu Knížákovi? Neprávem se totiž zapomnělo, že Knížáka při jeho nástupu do funkce ředitele Národní galerie mnozí z pozdějších signatářů nejrůznějších výzev a petic vehementně podporovali.


Zločin Milana Knížáka, rektora Akademie


     Obávám se, že u kořene zklamání ze skutečného manažerského přístupu Milana Knížáka byl trapný omyl. Ti, kteří jeho příchod do Národní galerie vítali ze všech nejvíce – na prvním místě Jiří Fajt – se totiž domnívali, že Knížák jako aktivní umělec bude mít zájem především na současném umění a jeho prezentaci a že kromě sbírky moderního a současného umění nechá v podstatě vše při starém. Byli patrně také přesvědčeni, že nebude příliš zasahovat do operativního a finančního řízení instituce a ponechá jim i nadále volnou ruku, jak to činil Martin Zlatohlávek. Jako zábavný paradox dnes působí fakt, že Jiří Fajt prosazoval příchod Milana Knížáka do Národní galerie i přesto, že dotyčný formálně nezvítězil v ministrem vyhlášeném výběrovém řízení. Skutečná ekonomická situace Národní galerie však byla v letech 1999-2000 mnohem horší, než se tehdejší Knížákovi příznivci domnívali. Bezpodmínečně vyžadovala radikální řešení, kterého se nový generální ředitel nezříkal. Pokud chtěl Knížák ve funkci vydržet, ani nemohl jednat jinak.

     Národní galerie tehdy měla několik desítek korunových i devizových účtů, k nimž měli dispoziční práva šéfové jednotlivých sbírek. Výnosy z nájmu (mimo jiné od televizní stanice Prima TV, tehdy Premiéra TV, která užívala část Veletržního paláce) šly právě na účty sbírek a decentralizace celé instituce se pomalu začínala blížit úplnému rozkladu. Národní galerie byla v rozpočtovém deficitu, neplnila své finanční závazky a nedodržovala ani účetní standardy, závazné pro příspěvkové organizace. Zplnomocněným zástupcem generálního ředitele Martina Zlatohlávka byl v době tohoto hospodaření Jiří Fajt. Není divu, že se Milan Knížák po nástupu do Národní galerie začal zajímat především o hospodaření.

     Poučné je, jak tuto situaci popsal 22. května 2008 na svém blogu na serveru aktualne.cz  Jiří  Fajt sám (v textu O Knížákových mystifikacích, galerii a „dluzích“ZDE): „Nikdy jsem neměl v úmyslu NG rozbít, naopak za celou dobu svého působení jsem se snažil spolu s generálním ředitelem Martinem Zlatohlávkem a dalšími kolegy nalézt co nejefektivnější způsob řízení této instituce. Tím nadále neměl být centralistický model, který si lze představit jako pyramidu s diktátorem na vrcholu, jehož souhlasu všechno podléhá. Ještě před příchodem Knížáka do NG byla zahájena léta diskutovaná a připravovaná reorganizace, jejímž základním smyslem byl přesun pravomocí i zodpovědností od generálního ředitele směrem ke sbírkám, potažmo kurátorům, tedy tam, kde spočívá těžiště odborné činnosti každé sbírkové instituce. S tím souviselo pochopitelně i částečně delimitované hospodaření s finančními zdroji. Za vzor nám tehdy posloužila administrativně a dislokací sbírek podobně strukturovaná muzea jako Staatliche Kunstsammlungen v Drážďanech, Staatliche Museen - Preusißcher Kulturbesitz v Berlíně nebo Bayerische Staatsgemäldesammlungen v Mnichově. Nezastupitelnou úlohou generálního ředitele NG mělo přitom být především zastupování a reprezentace galerie, koordinace přípravy strategicko-koncepčních materiálů a vytváření jednotného mediálního obrazu instituce.“ Zlí jazykové tvrdí, že v roce 1999 Fajt o vnitřním uspořádání citovaných německých institucí a o pravidlech, která v nich platí, nevěděl zhola nic. To samozřejmě nemusí být pravda, ale faktem zůstává, že Národní galerie měla před Knížákovým příchodem s berlínskými Staatliche Museen společného asi tolik, jako velorex s mercedesem vyšší třídy.

     Vzhledem k zmanipulovanému výběrovému řízení na generálního ředitele Národní galerie, které teprve 12. srpna t. r. ukončil ministr kultury Jiří Besser, připomínám evidentní vztah citovaného Fajtova textu z května 2008 k ideální představě o žádoucím uspořádání Národní galerie v Praze, jak ji prezentovala 12. února 2010 v příloze Kavárna na stránkách MF DNES  Milena Bartlová (ZDE): Mělo by být možné – na základě pečlivého poznání francouzského a německého modelu, které jsou tomu našemu patrně nejbližší – transformovat Národní galerii ve vnitřně diferencovaný celek, kde jednotlivé části budou fungovat podle svých specifických předpokladů a vrchní ředitel se bude starat o kontakty s politiky a podnikateli, v odborných a řídících otázkách ovšem ponechá svým spolu-ředitelům potřebně velkou míru autonomie.“  Je to příklad až dojemně vzácné názorové shody mezi jedním z kandidátů a členkou výběrové komise; Bartlová jen rozšířila možné inspirační zdroje o „francouzský model.“ Jak toto organizační uspořádání Národní galerie obstálo v praxi?

     Závěrečný účet za Fajtem zmiňovanou „léta diskutovanou a připravovanou reorganizaci“ vystavilo Národní galerii Ministerstvo financí ČR protokolem č. 172/76 308/1998 ze dne 9. března 1999, revidovaným na základě připomínek Národní galerie dodatkem ze dne 14. května 1999. Po vypořádání připomínek konstatovalo celkové účetní nedostatky v rozsahu 615.563.430,- Kč a navrhlo odvod neoprávněně užitých 43.693.331,- Kč zpět do státního rozpočtu. Za neoprávněné užití těchto prostředků zároveň vyměřilo penále ve výši 24.564.464,- Kč. Podtrženo a sečteno: v květnu 1999 byla Národní galerie v důsledku špatného účetnictví a nedodržování předepsaných standardů včetně nedodržování pravidel pro nakládání se státními dotacemi povinna zaplatit zpět do státního rozpočtu přes 68 milionů Kč. Tato částka přesahovala čtvrtinu jejího tehdejšího ročního rozpočtu. Kromě této na poměry Národní galerie astronomické sumy přesahoval také běžný rozpočtový deficit galerie v době Knížákova příchodu částku pěti milionů Kč.

     Za této situace s sebou Knížák přivedl ekonomického náměstka Miroslava Tajče a na jeho popud velmi rychle zrušil hospodářskou (nikoliv odbornou!) autonomii sbírek. Počínal si tehdy jako kterýkoliv jiný krizový manažer: centralizoval rozhodování o finančním hospodaření a finanční řízení stabilizoval. Podařilo se mu také vyjednat podstatné snížení částky, kterou Národní galerie musela vrátit do státního rozpočtu, a rozložení jejích splátek na řadu let.  Utužení finanční disciplíny samozřejmě znamenalo značný zásah do tehdejších kompetencí jednotlivých šéfů sbírek a ne všichni se s ním vyrovnali bez odporu. Proto v průběhu roku 2000 odešli Jiří Fajt a Jiří Gregor a z jiných důvodů také bývalý šéf sbírky kresby a grafiky Jiří Machalický, kterého ovšem pro nepříliš přesvědčivé pracovní výsledky z vedoucí pozice odvolal už Martin Zlatohlávek. Koncem roku 2002 je pak následoval Filip Suchomel. Všichni se domnívali, že Knížákovo utažení šroubů nevydrží dlouho a že dojde ke změně na místě generálního ředitele Národní galerie; nepochybně předpokládali, že se v takovém případě téměř automaticky triumfálně vrátí zpět do svých pozic a ke starým praktikám, leč nestalo se tak.

     Někdejší bohém Knížák se osvědčil jako zdatný administrátor, Národní galerie začala fungovat v rámci rozpočtu bez problémů a lidé odpovědní za její katastrofální hospodaření z druhé poloviny 90. let zůstali mimo hru. Naděje, které vkládali do Knížákova příchodu, se nesplnily. Kdyby byli pozornější, nedopustili by se tohoto omylu, neboť už na začátku 90. let Knížák podobným způsobem konsolidoval Akademii výtvarných umění. Nebylo realistické předpokládat, že se v Národní galerii bude chovat jinak. Obraz nezodpovědného bohéma se rozplynul a místo něho tu náhle byl ředitel zvyklý prosadit svou vůli a docílit, že jím spravovaná instituce bude fungovat v souladu se zákonem a s jasnou odpovědností vůči nadřízenému ministerstvu. To byla pro skupinu někdejších vedoucích sbírek těžká rána.

     V té době navíc stál v čele ministerstva Pavel Dostál, jehož mravní integritu ani odbornou kvalifikaci pro tento post nebylo možné zpochybňovat a který byl Knížákovi nakloněn. Ve velkém stylu se tedy pohrobci „zlatých let devadesátých“ rozhodli zkusit Milana Knížáka diskreditovat až po Dostálově smrti. První nesmělé pokusy v tomto směru se sice odehrály už za Dostála, ale tehdy neměly naději na úspěch. Základní problém Knížákových kritiků ovšem spočíval v tom, že se kromě stížností některých aktivních umělců a skutečně diskutabilního přístupu Národní galerie k současnému umění neměli příliš čeho chytit. Prezentace živého umění však je funkcí, která  náleží Národní galerii, v zásadě někdejší Státní sbírce starého umění, jen okrajově. Při jejím plnění totiž Národní galerie nepříliš účinně supluje absenci jiné instituce, specializované na tento účel a spravované zcela odlišným způsobem. To je však systémový problém, který se táhne tu viditelněji, tu méně viditelně, od listopadu roku 1942. Pokud ministerstvo kultury nedokázalo tento stav napravit od vzniku samostatné České republiky, kdy k tomu byla ideální příležitost, až do těchto dnů, těžko z toho vinit současného generálního ředitele Národní galerie. Ale co jiného najít?

(pokračování příště)

Dík za články, které

Dík za články, které přibližují pozadí dějů jdoucích (téměř) mimo (nejen) moji pozornost. A potvrzují taky můj názor na Knížáka, který jsem měl jen málo podložený znalostí faktů, vycházel jsem především z jeho otevřeného jednání a mluvy.
Vždy a všude se najdou podobné partičky zhrzených, kteří všemi způsoby - zejména těmi nemravnými - prosazují své zájmy.
Horší je, že dnešní novináři (a jak uvádí autorka i lidé z oboru) nejsou schopní a ochotní tyto existence odkrývat. Naopak, většina novinářů je nekompetetní a tím nahrává pomluvám a lžím, o nichž mluví autorka. A značná část novinářů je docela obyčejně prodejná. Pak není divu, že veřejnost přijme podrazy jako fakta.

Pouze zdánlivě neatraktivní

Pouze zdánlivě neatraktivní téma. Jsem rád, že jsem si početl a ještě počtu. Škoda, že lidí, jako byl Pavel Dostál, není v politice více. Milan Knížák je výrazná osobnost, nebál se nikdy ostře říkat své názory. Nikdy nenudil.

Peníze v první řadě. Strach o pracovní post. Vytváření skupin k prosazování svých a zase v první řadě, ekonomických zájmů. Jinde to funguje jinak?

___________________________________________________________________________________