Čím dál víc jsem přesvědčen, že být informován je pojem, o němž je třeba přemýšlet a který je třeba nějak vysvětlit, protože informace je druh velmi nebezpečného zboží. Je to zvláštní třaskavina a asi bychom měli všichni, než otevřeme noviny či zapneme televizi nebo rádio, projít důkladným „pyrotechnickým“ školením. Především jim příliš nevěřit, protože jde většinou o drby.

Slovo má šanci otrávit ducha i srdce a mám pocit, že média celého světa této velké a nebezpečné šance využívají, a to většinou k velmi malým, parciálním, až individuálním cílům.

Informace, které jsou velmi často vytrhávány z kontextu, zjednodušovány a stříhány na nízkou, až primitivní míru, aby mohly být obecně pochopeny, jsou velmi nebezpečné právě tímto zjednodušováním, které nutně vede ke zkreslení. A tak média vytvářejí třetí svět, zcela fiktivní. Dnes je módní říkat virtuální. Bohužel virtualitu tohoto světa si přestáváme uvědomovat. I když často rádi a hlasitě ohrnujeme nos nad lascívností médií, stejně se nám, i proti naší vůli, zadírají pod kůži, ukládají do mozků a jemně, ale trvale otravují srdce.

Životy prezentované v médiích jsou vždy nějak výjimečné a fascinující a my jim mnohdy dáváme přednost. Vciťujeme se do těchto, často velmi nesmyslných, vykonstruovaných a tedy virtuálních, životních příběhů natolik, že přestáváme žít svůj vlastní. V tom okamžiku se jediným opravdovým životem stává onen třetí svět, ona virtuální realita médií a život nás ostatních se stává fikcí. My už nejsme opravdoví. Proto mě velmi štve, že se ještě najdou lidí, kteří tyto informace pokládají za pravdivé, protože to bylo v telvizi, radiu nebo novinách.

Je opravdu třeba nějaké velké katastrofy, jako je např. povodeň či zemětřesení, aby se objevili skuteční lidé, které jsme dosud pokládali za zcela virtuální?