Soud jako chytrá horákyně
Zdeněk Jemelík

Když jsem 30.srpna 2010 vydal článek Soud jako sfinga, netušil jsem, že část jeho obsahu ztratí aktuálnost  hned nazítří. Uvedl jsem v něm, že Ústavní soud ČR mlčí jako sfinga o ústavní stížnosti Johna Boka z 22. července 2010 proti postupu Parlamentu ČR při volbě veřejného ochránce práv. Ale plénum soudu o ní rozhodlo  dne 31. srpna 2010 na neveřejném zasedání, bez ohledu na ústavní zásadu veřejnosti jednání. Nedal stěžovateli možnost vyjádřit se k stanoviskům Parlamentu, na která se v usnesení odvolává. Ze zákona měl na neveřejné projednání právo. Ústavní práva lze upřesnit a omezit podústavními předpisy, domnívám se však, že s ohledem na citlivost věci bylo nedbání zásady veřejnosti jednání a krácení procesních práv stěžovatele nevhodné, zvlášť když jde o rozhodnutí, proti němuž opravný prostředek není možný.

Právní zástupce stěžovatele obdržel usnesení Ústavního soudu ČR dne 2. září, ale to již měla informaci média. John Bok se o rozhodnutí dověděl téhož dne těsně před vystoupením v Impulsech Václava Moravce, v nichž se ctihodný supermoderátor snažil manipulovat jej k vyjádření k jeho obsahu, který stěžovatel znal jen z povrchní telefonické informace od advokáta. Usnesení obdržel stěžovatel až následující den. Je to takový hezký český (zlo)zvyk: příjemce soudního rozhodnutí se o něm dozvěděl nejdříve z médií.

Ústavní stížnost je uveřejněna na internetových stránkách spolku Šalamoun na adrese http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2010090402, usnesení Ústavního soudu ČR na http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2010090401.

Spouštěcím mechanismem podání ústavní stížnosti bylo připuštění kandidatury předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivy Brožové, která by se dle názoru stěžovatele (a nejen jeho) v případě zvolení nemohla ujmout funkce, protože ústava a zákony vylučují  souběh funkce soudce a veřejného ochránce práv. Vedlejším důvodem byla nerovnost postavení kandidátů, z nichž jen kandidátky Eva Dundáčková a Anna Šabatová si samy vyjednaly představení v některých poslaneckých klubech, zatímco John Bok na základě zkušenosti z volby veřejného ochránce práv v r. 2006 očekával, že vedení Poslanecké sněmovny ČR bude představování kandidátů v klubech organizovat stejně jako tehdy. O setkání s kluby tak přišel.

Tu část ústavní stížnosti, která se týká  jednání Senátu, Ústavní soud ČR odmítl jako podanou zjevně neoprávněnou osobou. Děním v Senátu nebyla dle jeho názoru dotčena subjektivní základní práva a svobody stěžovatele, neboť nebyl účastníkem řízení a práva jiných osob nebyl oprávněn hájit. Proti tomu nelze nic namítat až na skutečnost, že důsledky právně problematických okolností senátní části volby zásadním způsobem zasáhly do části sněmovní, které se stěžovatel zúčastnil, čili zprostředkovaně se jeho práv dotkly.

Naproti tomu část, týkající se dění v Poslanecké sněmovně, Ústavní soud ČR odmítl jako zjevně neopodstatněnou, protože okolnostmi sněmovní části volby nebylo stěžovateli upřeno právo být volen. Ochrany proti porušení ústavního práva na  přístup k voleným a jiným veřejným funkcím by se podle mínění soudců stěžovatel mohl domáhat pouze v případě, že by tvrdil, že by se v důsledku diskriminace ve smyslu ustanovení čl.3 Listiny základních práv a svobod nemohl o veřejnou funkci ucházet nebo by mu bylo bráněno ji vykonávat. Stěžovatel si ale na diskriminaci nestěžuje, ani ji neprokazuje.

Námitka, že jedna z dalších kandidátek, soudkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová, byla nevolitelná, se dle mínění Ústavního soudu ČR obsahu subjektivního práva stěžovatele na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím netýká.

Ústavní soud ČR tak zjevně nepřistoupil na úvahu stěžovatele, že právo být volen má být vykládáno jako právo být volen ve férovém řízení, probíhajícím v souladu s ústavou  a  zákony. John Bok považoval své subjektivní právo být volen za ohrožené právě tím, že volba probíhala za neregulérních podmínek.

Právo občanů, aby jejich představitelé byli voleni právně nezpochybnitelným způsobem, soud nezohlednil. Stěžovatelem přece nebyl lid České republiky, ale donkichotský občanský aktivista, hájící základní práva ani ne tak svá, jako ostatních účastníků volby a zejména občanů. Po formální stránce proti přístupu Ústavního soudu ČR nelze nic namítat. Podle mého názoru laika ale právě hledisko veřejného zájmu mělo být základním při posuzování argumentů ústavní stížnosti.

Pouhá možnost, že jeden z kandidátů by se v případě zvolení nemohl ujmout funkce, neznamená dle mínění Ústavního soudu ČR žádnou diskriminaci nebo nerovnost ostatních. V tomto směru s míněním Ústavního soudu ČR jako laik nesouhlasím. Zvolením nevolitelné osoby by totiž byl zmařen účel celého volebního aktu, čili účast ostatních kandidátů na volbě by pozbyla smysl. Volba by musela být anulována a opakována. Vlastně by tak bylo oprávněným účastníkům zabráněno ve zvolení.

Ústavní soud ČR dále odmítl přijmout úvahy o zkreslujícím vlivu účasti nevolitelné kandidátky na výsledky hlasování jako pouhé spekulace, ničím nepodložené. Dle mého názoru bylo poškozeno právo oprávněných účastníků, protože část hlasů, které mohli dostat, odčerpala nevolitelná konkurentka.

V odstavcích č.15 a 23 se Ústavní soud ČR vypořádal se skutečností, že vedení Senátu i Poslanecké sněmovny bylo upozorněno na pochybnosti o volitelnosti Ivy Brožové. V odstavci 23 při vypočítávání skutkových zjištění zamlčel důležitou okolnost, totiž že byla k disposici právní analýza legislativního odboru Kanceláře Poslanecké sněmovny, podle které byla kandidátka nevolitelná. Zveřejnění stanoviska mělo rozhodující vliv na rozhodnutí části poslanců nehlasovat pro žádného z kandidátů, jež ve výsledku vedlo k nezdaru pokusu o zvolení veřejného ochránce práv.

Závěry Ústavního soudu ČR jsou formálně nezvratné. Ve smyslu uvedené argumentace o ně ale lze opřít výtku všem uchazečům, jejichž naděje na zvolení byly účastí nevolitelné Ivy Brožové přímo nebo nepřímo zmařeny, že sami nenapadli průběh voleb ústavní stížností nebo jinak.

Od podání ústavní stížnosti jsem s napětím očekával, jak se Ústavní soud ČR vypořádá s klíčovou částí problému, tedy konfliktem právních názorů stěžovatele a kandidátky Ivy Brožové na její volitelnost. Teď již to je zřejmé: soud se zachoval jako chytrá horákyně, na rozdíl od ní však nikoli ve prospěch uspokojení obecného smyslu pro spravedlnost. Jednoduše otázku obešel tím, že prohlásil za nevhodné, aby se zabýval těmi stěžovatelovými detailními námitkami, které souvisejí s interpretací podústavního práva. Ve vztahu k jiným orgánům nemůže vystupovat v postavení jakési superrevizní či kontrolní instance a není povolán vykládat podústavní právní normy.

Nepřímo z toho vyplývá, že ústavnost, popř. zákonnost rozhodovacích procesů Parlamentu ČR je nekontrolovatelná (kdo jiný by směl, ne-li Ústavní soud ČR, nad ním již nikdo není) a náprava okamžitých pochybení soudním rozhodnutím není dosažitelná. V souvislosti se „stoosmnáctkovou“ většinou může být toto vědomí pobídkou k výraznějším projevům arogance moci, která se ostatně v tomto případě uplatnila zejména v bezstarostnosti připuštění nevolitelné kandidátky k volbě a v případě vedení Poslanecké sněmovny také k ignorování stížnosti kandidáta na funkci veřejného ochránce práv.

Rozpory v názorech na volitelnost kandidátky Ivy Brožové ovšem vyplývají z rozdílného výkladu „diskriminačních“ (ve smyslu ustanovení čl.3 Listiny) ustanovení Ústavy ČR, a to  čl. 22 odst.1 a čl.82 odst.3, rozvedených do podrobností stěžovatelem citovanými podústavními předpisy. V argumentaci stěžovatele tvoří výhrady k volitelnosti soudkyně Nejvyššího soudu ČR, opírající se o ústavní a podzákonné předpisy, organický, obsahově nedělitelný soubor, který měl být takto posuzován. Ústavní soud ČR se zvoleným postupem vyhnul hodnocení vlivu dvou článků Ústavy ČR na otázku volitelnosti Ivy Brožové.

K věci volitelnosti kandidátky Ivy Brožové se Ústavní soud ČR přímo nevyjádřil. Naděje stěžovatele, že rozhodnutím o ústavní stížnosti bude vyřešen rozpor mezi právním názorem kandidátky Ivy Brožové a odpůrci její volitelnosti, se nenaplnily. Je možné, že paní předsedkyně bude nadále trvat na svém stanovisku s odvoláním na široce interpretovaný zákaz diskriminace dle čl.3 Listiny, obsáhle citovaný v usnesení, a naproti tomu její názoroví odpůrci budou namítat, že v případě dovedení její představy do krajních důsledků by se mohl stát veřejným ochráncem práv kojenec (samozřejmě nadsázka), neboť i on je občan a nesmí být diskriminován v přístupu k veřejným funkcím.

Otázka volitelnosti Ivy Brožové je v této věci klíčová, avšak usnesení Ústavního soudu ČR ukázalo, že její položení cestou této ústavní stížnosti mu umožnilo vyhnout se formalistickým kličkováním jejímu zodpovězení. Nemohu si odpustit poznámku, že ve spojitosti s postupem Ústavního soudu ČR při vzpouře paní předsedkyně Nejvyššího soudu ČR proti rozhodnutí prezidenta republiky o jejím odvolání z funkce a o ustanovení soudce Jaroslava Bureše místopředsedou Nejvyššího soudu ČR vzniká vnějškový dojem, že Iva Brožová má pro soudce Ústavního soudu ČR zvláštní kouzlo, takže jí jsou mimořádně nakloněni.

Usnesení podepsal z titulu své funkce předseda Ústavního soudu ČR Pavel Rychetský, politizující právník, jinak slušný, úctyhodný člověk, známý mimo jiné upřímným výrokem že „právo není o spravedlnosti“.

Rozhodnutí Ústavního soudu ČR má také některé nechtěné účinky. Především znamená, že Anna Šabatová, nejsilnější konkurentka ostatních kandidátů z první volby, a vedle Johna Boka jediná z kandidátů obou voleb, která se prokazatelně zabývala problematikou ochrany základních práv a má tak mravní nárok na zvolení, je pro toto volební období ze soutěže o křeslo veřejného ochránce práv definitivně vyloučena (nedojde-li ovšem ke třetí volbě). Jejím vyřazením se zvyšuje pravděpodobnost obsazení funkce neškodným úředníkem, jenž bude proti porušování základních práv občanů vystupovat v duchu politické korektnosti, v rámci haškovského „mírného pokroku v mezích zákona“, tak, aby nezneklidňoval „věrchušku“.

Dále výsledek řízení u Ústavního soudu nabízí nový pohled na srovnání kandidátů Pavla Varvařovského a Johna Boka. Oba totiž podali neúspěšnou ústavní stížnost. John Bok je laik, z úspěchu stížnosti by neměl osobní prospěch a hájil veřejný zájem, jímž je nárok občanů, aby jejich představitelé byli voleni právně nezpochybnitelným způsobem. Pavel Varvařovský je bývalý soudce Nejvyššího soudu ČR, uvolněný na deset let pro výkon funkce ústavního soudce. Jako „domácí člověk“ a vzdělanec měl nejlepší předpoklady pro to, aby podal úspěšnou ústavní stížnost. Přestože po odchodu z Ústavního soudu ČR zůstal soudcem Nejvyššího soudu ČR a mohl soudit ještě 14 let, odešel do předčasného důchodu. V r.2004 podal ústavní stížnost, kterou se domáhal zlepšení úrovně důchodů soudců. Z úspěchu by sice těžili i další důchodci, ale jeho osobní prospěch by byl nezanedbatelný.  Ač odborník, volil právní postup, který Ústavní soud ČR shledal nesprávným, a proto jeho ústavní stížnost odmítl. Pavel Varvařovský pak ještě pokračoval k Evropskému soudu pro lidská práva, ale neuspěl ani tam. Na rozdíl od laika Johna Boka lze říci, že neobstál v obtížné zkoušce profesionální zdatnosti. Ani vzdělání a profesní zkušenost a v daném případě osobní známost nejsou pojistkou před ztroskotáním v řízení u Ústavního soudu ČR.

Usnesení Ústavního soudu ČR by mohlo prospět Johnu Bokovi, pokud by si poslanci pozorně přečetli a vzali za své obsáhlé poučení o zákazu diskriminace nedbáním ustanovení čl.  3 odst.1 Listiny, uvedených v bodech 40-43 na straně 8 usnesení. Politické orgány se z tohoto hlediska chovají vůči Johnovi Bokovi diskriminačně již tím, že dávají obecně najevo, že jeho zvolení by byl špatný vtip. Vždyť ani poslanecké kluby nemají zájem projednat s ním jeho představy ještě před vlastním volebním aktem, ač v první volbě přijaly návštěvy kandidátek Evy Dundáčkové a Anny Šabatové. Obávám se, že pravým důvodem chování politiků je vědomí, že „permanentní disident“, závislý jen na svém svědomí, nezkorumpovatelný a zcela nezávislý na politických stranách a jakýchkoli mocenských strukturách, by v konkrétních případech poškozování základních práv občanů byl schopen skutečně dělat úřadům potíže. Protože politická korektnost nedovoluje námitky proti němu takto otevřeně vyslovit, používají se zástupné důvody, zejména formální nevzdělanost a domnělá vulgárnost jeho vyjadřování. Takový postup je ovšem v přímém rozporu s ustanovením čl.3 odst.1 Listiny.

Na okraj podotýkám, že čl.3 odst. Listiny neuvádí mravní nezpůsobilost jako okolnost, jež nesmí být důvodem k bránění přístupu k veřejným funkcím. Bez ohledu na obrovské škody, vyvolávané alkoholismem, naše společnost jej běžně toleruje jako přijatelnou vadu osobnosti. Avšak překročí-li nezřízenost vztahu k alkoholu meze běžného opilectví, stává se dle mého názoru příčinou mravní nezpůsobilosti k výkonu jakékoli veřejné funkce. Ombudsman, vyspávající opilost na lavičce na nádraží, či kradoucí popelníky tam, kde se opil, by byla absurdita, nedůstojná kulturního státu.  

Druhou volbu veřejného ochránce práv, která proběhne v úterý 7.září 2010, usnesení Ústavního soudu ČR v každém případě nepřímo ovlivní, byť nepřímo a zcela jinak, než je zřejmé z gramatického výkladu jeho textu.    

Vyšlo 4.9.2010 na Politikonu a webu spolku Šalamoun

___________________________________________________________________________________