Likvidace českého teplárenství
Dušan Šrámek

Revue Politika 9/2010

Kvůli nesmyslnému a populistickému rozhodnutí současného Nečasova kabinetu neprolomovat tzv. územní ekologické limity (ÚEL) čeká Českou republiku v krátkém čase závažný problém. Horní Jiřetín bude sice zachráněn, ale tisíce firem a téměř milion domácností, které jsou dnes závislé na dodávkách hnědého uhlí v systému centrálního zásobování teplem (CZT), budou muset za dodávané teplo platit až několikanásobně víc. Z odborné studie „Rizika a dopady vynucené přestavby velkých teplárenských zdrojů z důvodů nedostatku hnědého uhlí v příštím desetiletí", kterou zpracovala společnost Invicta Bohemica, je zjevné, že při pokračování současné úrovně těžby pouze uvnitř ÚEL, tedy bez jejich posunu do II. etapy lomu ČSA a Bílina, dojde k vyuhlení těžitelných zásob mnohem dříve, než se původně předpokládalo.

Rozpad teplárenské soustavy

V roce 2025 bude zbývat již jen zlomek v limitech vytěžitelných zásob na několik málo let, které však již budou využívány výhradně vlastníky dolů, to znamená Sokolovskou uhelnou, Mosteckou uhelnou společností a ČEZ (prostřednictvím Severočeských dolů), pro jejich vlastní výrobu elektřiny a tepla. Teplárenství bude prakticky bez hnědouhelného paliva. Mnoha teplárnám končí kontrakty na hnědé uhlí do konce roku 2015, většině ostatních převážně do roku 2020 bez reálné možnosti uzavření nových.

První cenový šok se dá očekávat v roce 2013, kdy končí část kontraktů, ten se však ještě zřejmě podaří zvládnout. Horší situace nastane o tři roky později, kdy se s nedostatkem disponibilních zásob hnědého uhlí už nebudou teplárenské společnosti schopny vyrovnat. Česká republika navíc nedisponuje takovými zásobami alternativních paliv, které by výpadek v těžbě hnědého uhlí nahradily. Ze studie vyplývá, že plošná náhrada hnědého uhlí biomasou ani zemním plynem až na několik málo výjimek fakticky není možná. Politické rozhodnutí ohledně limitů tak bude znamenat faktickou likvidaci teplárenského sektoru se všemi dalšími dopady na hospodářský vývoj, zaměstnanost a destabilizaci postižených regionů i průmyslu. V případě rozpadu tepláren a jejich soustav centralizovaného zásobování teplem to přinese i přímé dopady na zhoršení životního prostředí.

Zemní plyn

Jednou z variant, jak teplárenskou síť zachovat, by byl přechod jednotlivých zařízení na zemní plyn. Z praktického hlediska je však tato varianta nereálná. I když v řadě případů existují v blízkosti teplárenského zdroje středotlaké plynovody, jejich kapacita je na předpokládané budoucí objemy potřebného zemního plynu nedostatečná. V některých případech je v blízkosti vysokotlaký rozvod, ale je řada zdrojů, od kterých se plynovod nachází desítky kilometrů daleko. Kvůli přivedení ke zdroji, což znamená například přechody přes komunikace, železnice, soukromé pozemky a další infrastrukturu, není v krátkodobém časovém horizontu tato možnost reálná. Krom toho lze náklady s přivedením plynu jen obtížně kvantifikovat - jednalo by se o problémy s vlastníky pozemků, jejich oceněním, záborem půdy a podobně. Náhrada hnědého uhlí zemním plynem je nemyslitelná i z důvodů kapacitních. Při vyhodnocení alternativy 100% náhrady hnědého uhlí zemním plynem je patrné, že objem přes pět miliard kubických metrů ročně zcela překračuje možnosti současných take or pay kontraktů na zemní plyn platných pro ČR. I alternativa 50% náhrady hnědého uhlí naráží na všechny výše uvedené problémy spojené s faktickou nedostupností zemního plynu z důvodů neexistence/omezené kapacity plynovodů a prostorových omezení uvnitř tepláren.

Ani hypotetické vyřešení infrastruktury a dodávek zemního plynu by ovšem nepřineslo konec všech problémů. Přechod na zemní plyn v nejjednodušší variantě prosté výměny hnědouhelných kotlů za plynové je sice cenově nejpřijatelnější, je však v rozporu se zákonem o hospodaření s energií. Na zdroj se totiž bude pohlížet jako na nový, a bude vyžadována vyšší účinnost celého cyklu výroby elektrické energie i tepla. Tuto účinnost nelze ve většině případů dosáhnout se stávajícími technologiemi. Znamenalo by to tedy následné investice do dalších částí technologie, které původní zdánlivou výhodnost přestavby zcela změní. Pokud budou ceny výstupů reflektovat nárůst nákladů výroby, znamenalo by to v případě přestavby na zemní plyn v letech 2011-2012 nárůst ceny tepla na úroveň 1100-1200 Kč/GJ bez DPH. Jednalo by se tedy o ceny až třikrát vyšší, než jaké jsou pro odběratele dnes. Vzhledem k potřebným investicím by cena z tepláren přesahovala cenu, za kterou jsou schopny vyrábět teplo malé domovní kotelny na plyn (pohybuje se kolem 600-650 Kč/GJ); mají tu výhodu, že se na ně nevztahují tak přísná ekologická kritéria a kontroly jako na velké teplárny. Domovní kotelny nebudou muset kupovat povolenky na CO2 a platit ekologickou daň. Ani tím by se ovšem nevyřešil nedostatek odpovídající plynárenských sítí.

Vzhledem k připravovanému návrhu směrnice o průmyslových emisích a v souladu se sjednocením evropských směrnic v oblasti životního prostředí dojde od 1. 1. 2016 k podstatnému zpřísnění emisních limitů u všech znečišťujících látek ovzduší, včetně spalovacích procesů s využitím všech druhů paliv. Při spalování zemního plynu bude zpřísnění emisních limitů v případě oxidů dusíku dvojnásobné a u tuhých znečišťujících látek desetinásobné. S ohledem na fakt, že výroba a rozvod tepelné energie se uskutečňují ve veřejném zájmu a stát pro toto podnikání udělil subjektům licenci pro existující zařízení na dobu pětadvaceti let, mohlo by jakékoli rozhodnutí státu znemožňující podnikání za daných podmínek vyvolat vlnu arbitráží s cílem získat náhrady za zmařené investice.

Biomasa

Vedle faktické neexistence odpovídajících technologií je otázka zdrojů paliva nejkritičtějším místem celé koncepce. Pro teplárenství přichází v současné době v úvahu pouze dřevní štěpka a doplňkově peletky. Na základě posouzení lesnatosti u nás byla maximální možná reálná produkce využitelné dřevní štěpky vyhodnocena na úrovni cca 1,5-1,6 milionu t/ročně, a to i včetně zahrnutí příhraničních území sousedních států (sic!). Ani jeden ze třiceti analyzovaných subjektů, které studie společnosti Invicta Bohemica uvádí, není schopen zajistit více než 15 % potřebné biomasy (při přestavbě zdroje), aby zároveň respektoval svozovou vzdálenosti do osmdesáti kilometrů. Potřeba biomasy při komplexní substituci za celou skupinu doposud analyzovaných společností při výhřevnosti 10,8 MJ/kg-1 a 40 % vlhkosti představuje cca 18 milionů tun ročně, což je více jak jedenáctinásobek skutečně dostupného množství.

Zanedbatelné není ani celé administrativní řízení, kterým by musely teplárenské technologie při přechodu na biomasu projít. Na počátku procesu je řada časově neodhadnutelných povinných úkonů, jako je EIA, IPPC, stavební povolení ap. Vynucené investice do přestavby na biomasu představují v absolutních hodnotách ještě vyšší sumy než investice do přestavby na zemní plyn.

Stejně tak jako v případě zemního plynu by i substituce hnědého uhlí za biomasu přinesla významné nežádoucí ekologické dopady. Biomasa má totiž při stejném tepelném obsahu 7-12krát větší objem než uhlí. Problémem při nahrazení hnědého uhlí by tak byl drastický nárůst objemu kamionové přepravy. Při spotřebě biomasy cca 200 000 tun ročně, což je u největších zdrojů kolem 11 % náhrady hnědého uhlí, představuje dopravní zatížení 27 velkoprostorových nákladních souprav denně, to je 9 750 souprav ročně, tedy 19 500 přejezdů ročně, přičemž v průměru každý činí zhruba čtyřicet kilometrů.

Kumulovaný nárůst poptávky po biomase mnohonásobně převyšující produkci rovněž dramaticky zvedne její cenu, protože varianta úplné náhrady hnědého uhlí biomasou vychází ze studie jako ekonomicky nenávratná a pro naprostou většinu zdrojů jako likvidační. Oproti variantě substituce zemním plynem jsou předpokládané investice výrazně vyšší. V případě přestavby zdrojů na biomasu se nové ceny tepla dostávají v některých případech až na úroveň 2000 Kč/GJ, což je likvidační jak pro teplárny, tak pro jejich odběratele. Na výši investic se rovněž projeví již zmíněná evropská směrnice. Významné zpřísnění se u biomasy projeví více než desetinásobně v případě oxidu siřičitého a tuhých znečišťujících látek, více než dvojnásobně v případě oxidů dusíku.

Cenový šok

U naprosté většiny studií sledovaných subjektů vyvolá útlum těžby hnědého uhlí faktor cenového šoku, který by vznikl jak při přestavbě zdroje na zemní plyn, tak při přestavbě na biomasu. Skokový nárůst cen za vytápění bude znamenat faktickou likvidaci zákazníků tepláren, a to jak v průmyslu, tak v sektoru domácností. Postupné odpojování většiny subjektů spojené s dalším enormním růstem ceny by způsobilo následný rozpad teplárenské soustavy. Pouze v případě několika málo středně velkých zdrojů by byla přestavba či úprava hnědouhelných kotlů na zemní plyn cenově přijatelná a způsobila by cenový růst tepla, který by mohl být trhem ještě akceptován. To znamená, že ceny by nepřekročily úroveň cca 700 Kč/GJ v roce 2012.

Ve studii je podrobně analyzován fakt, že menší městské zdroje mají větší podíl dodávky bytovému sektoru, u velkých tepláren je tomu naopak; převažují zpravidla technologické odběry. Teplárny i závodní energetiky jsou však historicky navázány na oba segmenty a ztráta jednoho z nich by okamžitě vyvolala neřešitelné existenční problémy.

Uvažovaná přestavba hnědouhelných zdrojů na biomasu, případně zemní plyn by vyvolala po realizaci investice cenový šok, který by se projevil skokově zhruba trojnásobným zvýšením ceny tepla pro konečné odběratele. V teplárenství existuje dlouhodobě hraniční cena tepla, při které se ještě vyplatí zákazníkovi setrvat u stávajícího dodavatele a není výhodné budovat vlastní zdroje. Tato cena je v současnosti pro obyvatelstvo kolem cca 580 Kč/GJ na sekundární síti, u průmyslových odběratelů, kde je vyšší měrná spotřeba, je to výrazně méně, ale o to by byly podniky zasaženy růstem ceny citelněji. I přes fakt, že ceny tepla právě z hnědouhelných zdrojů se dnes pohybují výrazně pod touto hranicí (cca 350 až 450 Kč/GJ), by měla vynucená přestavba zdrojů za následek více jak dvojnásobek současné hraniční substituční ceny. To by vyvolalo okamžité reakce u obou klíčových skupin zákazníků.

Nejde ale jenom o teplo. Teplárny dnes vyrábějí rovněž elektrický proud. Vyrobená elektřina by pravděpodobně byla také v cenách neakceptovatelných trhem. Při výrobě elektřiny by tak došlo k zásadním výpadkům pro bilanci výroby ČR.

Dopady na průmysl

Drtivá většina průmyslových odběratelů technologického tepla je vystavena ve svém sektoru globální konkurenci, a zejména v energeticky náročnějších oborech je cena za energie zásadním faktorem konkurenceschopnosti. Skokový růst cen energií by proto okamžitě znamenal faktickou ztrátu konkurenceschopnosti tisíců firem. Řešením by pro odběratele bylo pouze buďto okamžité ukončení výroby a přesun výroby do zahraničí, případně drastické omezování a utlumování výrob náročných na cenu energií. V mnoha případech by však takovýmto vývojem došlo nejprve k ekonomickým problémům společností, neschopnosti hradit závazky vůči dodavateli energií a následně k bankrotům odběratelů.

Významná ztráta odběratelů v průmyslu vyvolá okamžitou cenovou spirálu, neboť většina fixních nákladů zůstane nezměněna, což se významně projeví v ceně každého dodávaného GJ. Extrémně lze situaci hodnotit tak, že „poslední žijící odběratel" zaplatí ve své ceně veškeré náklady výrobce. Následně pak dojde k rozpadu soustavy CZT. Postižený region bude ohrožen komplexně, ztráta prosperity firem povede k nárůstu nezaměstnanosti se všemi dalšími dominovými efekty do sektoru služeb a celé terciární sféry.

V případě existující palivové alternativy u průmyslového odběratele dojde v reakci na takový růst cen energií v některých případech ke snaze o vybudování vlastního energetického zdroje. V řadě případů však tato snaha narazí na neřešitelné problémy s umístěním zdroje, zajištěním dlouhodobé a bezpečné palivové základy i na odborné problémy s řízením a provozem vlastního zdroje. V případě zemního plynu by při výstavbě většího počtu menších zdrojů došlo k zásadnímu zhoršení ovzduší a nadlimitní koncentraci kysličníků dusíku v postižených lokalitách. Dále je z vývoje posledního desetiletí prokázáno, že mnoho subjektů v průmyslu, které na přelomu tisíciletí přešly na vlastní (zpravidla plynové zdroje), se v průběhu let vrátily k CZT jako k celkově výhodnějšímu, efektivnějšímu a pohodlnějšímu způsobu zajištění energií.

Dopady na obyvatelstvo

Ztráta zákazníků tepláren v sektoru průmyslových odběratelů vlivem dramatického nárůstu cen by znamenala rovněž vznik tzv. cenové spirály a další růst cen tepla pro zbývající odběratele, zejména pro bytový sektor. Takový vývoj by vedl k značným sociálním dopadům, neboť část bytového odběru tvoří sociálně slabší obyvatelstvo v panelové výstavbě. Masová neschopnost hradit dodávky tepla k vytápění a ohřevu vody by okamžitě vedla k sociálním nepokojům a následně i ke značným hospodářským problémům tepláren. Už dnes jsou pohledávky za teplo u tepláren v lokalitách s vyšší nezaměstnaností nepřehlédnutelným faktem.

Vzhledem k cenám tepla vysoce převyšujícím hranici substituce by se objevila masová tendence k odpojování ze soustav CZT a přechod na alternativní vytápění. Toto je v některých lokalitách možné díky relativní dostupnosti zemního plynu, avšak plošně zcela nereálné a navíc nesmyslné, neboť koncepce řady měst je postavena výhradně na CZT. Znamenalo by to zásadní zásahy do infrastruktury s obrovskými náklady na přestavbu plus závislost na jediném zahraničním médiu s riziky bezpečnosti dodávek. Alternativa s topnými oleji v lokálních zdrojích je také nerealizovatelná.

Při masivní náhradě CZT by tento krok v lokalitách velkých tepláren znamenal výstavbu stovek domovních, případně blokových sídlištních kotelen. Ta je v krátkodobém i střednědobém horizontu zcela nereálná, jak z důvodů dodavatelských, tak pro mnoho obyvatel ekonomických. Značná část obyvatelstva nebude v bytových družstvech ochotna výstavbu vlastních kotelen spolufinancovat.

Konec CZT

Teplárny v minulých dvaceti letech za přispění vlastních obrovských finančních investic i významných dotací z veřejných rozpočtů výrazně snížily ekologické limity nejrůznějších emisí. Na rozdíl od velkých teplárenských zařízení nejsou doposud lokální výtopny pod takovým ekologickým tlakem. Odpojováním z CZT by došlo k enormnímu nárůstu a koncentraci NOx, což by znamenalo zcela opačný vývoj v kvalitě ovzduší než při zachování současných hnědouhelných zdrojů. V řadě lokalit navíc z důvodů neexistence plynovodů není přestavba v současnosti jednoduše možná.

Problémy s dodávkami hnědého uhlí se projevují už dnes, kdy začíná cena postupně stoupat. Zatím jde spíše o psychologický problém, vyvolaný politickým rozhodnutím neprolomovat EÚL. Během několika málo let se však výše ceny promítne do reálné zásoby použitelného uhlí. A v tom případě, pokud nedojde k přehodnocení daného závazku, dojde ke všem výše popsaným negativním důsledkům. Přitom v návrhu aktualizované Státní energetické koncepce se počítalo s využitím zalimitních zásob hnědého uhlí právě pro teplárenství. Rozhodnutí současného kabinetu jde tedy v tomto směru zpět a proti všem logickým argumentům, s možností negativním způsobem výrazně ovlivnit energetický výhled České republiky.

___________________________________________________________________________________