Národní galerie v Praze: konkurz na ředitele zrušen, jak dál? (3. část)
Jana Dědečková

     Ještě dlouho potrvá, než bude možné objektivně zhodnotit klady a zápory působení Milana Knížáka v Národní galerii. Jsem přesvědčena, že vhodná chvíle nenastane dřív než deset let po jeho odchodu z čela této instituce, protože nejbližší nástupci se vůči němu budou zcela jistě vymezovat. Může se stát, že budou ve svých názorech stejně nestálí jako Lenka Lindaurová, která 30. června 1999 vítala na stránkách MF DNES Knížáka při jeho nástupu do funkce generálního ředitele Národní galerie slovy: "Mnozí, kteří těžce nesou dlouhodobý mrtvolný stav Národní galerie v Praze, se upřímně radují ze jmenování Milana Knížáka do jejího čela. O Knížákovi je známo, že je razantní, odvážný, inteligentní a ambiciózní. Všechny tyto vlastnosti jsou pro představitele každé instituce žádané," jak před rokem v letním dvojčísle  časopisu Art & Antiques připomněl Jan Skřivánek. Proto ani já nechci nyní Knížákovo působení hodnotit s nárokem na nějakou výraznou historickou oprávněnost svého soudu. Nemohu však pominout jeden důležitý rys obou Časů na změnu a aktivistických snah s nimi spojených.

     Protiknížákovské iniciativy vesměs stály na velmi vratké argumentaci. Samozřejmě, že i v letech 2002-2008 bylo v Národní galerii určitě dost skutečných problémů, které by si zasloužily kritiku. O to více udivuje, že si Knížákovi odpůrci s neomylnou intuicí náměsíčníků vybírali až na jeden evidentní případ (akvizice a prezentace současného umění) vždy taková témata, která mohl naopak Milan Knížák úspěšně použít proti nim. Při této příležitosti vznikala také podivná účelová spojenectví, která na platformě tažení proti společnému nepříteli spojovala velmi neobvyklé spolubojovníky.  Asi nejbizarnější zůstává z tohoto hlediska spojení neortodoxního sochaře Jiřího Davida, koncem 80. let jednoho z nejnadějnějších a nejtalentovanějších Tvrdohlavých, s Peterem Kováčem, kdysi obávaným redaktorem předlistopadového Rudého práva. Připomínám, že Kováč byl mimo jiné autorem smutně proslulého článečku „Přinášejí Tvrdohlaví východisko?,“ jehož publikování v Rudém právu 28. prosince 1987 bylo otevřenou výzvou k všeobecnému odsouzení tvorby této skupiny výtvarníků. Dokonce ani takto neuvěřitelné spojenectví však nepřineslo odpůrcům Milana Knížáka žádný přesvědčivý výsledek. Proto se vytrvale pokoušeli nedostatek argumentů zakrýt agresivní rétorikou, což pohled na jejich veřejné projevy posledních dvou let ukazuje s nemilosrdnou zřetelností. Přesto se dočkali určitého úspěchu, neboť fraška s výběrovým řízením, zahájená příznačně 25. února a ukončená 12. srpna 2010, byla jednoznačně výsledkem jejich snah.


Čas na změnu? Poněkud předčasné...

     Pokusy odvolat Milana Knížáka z funkce generálního ředitele Národní galerie jsou velmi starého data. Snad první z nich byla demonstrace v prosinci roku 2000, jejíž organizátory Knížák zaskočil tím, že se jí sám zúčastnil s transparentem „Pryč s Knížákem!“  Po neúspěchu této akce si  bývalí šéfové dvou sbírek, kteří na protest proti utužení finanční disciplíny Národní galerii v průběhu roku 2000 opustili, patrně poprvé uvědomili, že jejich triumfální návrat nebude tak rychlý, jak se původně domnívali. V mezičase si Knížák občas uškodil neopatrnými činy a výroky, ale následovalo relativně dlouhé období klidu a konsolidace Národní galerie, narušené pouze katastrofálními záplavami v létě 2002. Právě způsob, jakým management Národní galerie v létě 2002 následky povodní zvládl, výrazně posílil Knížákovu pozici. Ani dopis čtrnácti bývalých zaměstnanců Národní galerie, kteří na jaře 2004 protestovali proti „národoveckým“ tendencím při rozhodování o Národní galerii, ani kolektivní kálení Rafanů před Knížákovými díly ve Veletržním paláci v listopadu téhož roku situaci neovlivnily.

     Nic nezměnila ani smrt ministra kultury a Knížákova přítele Pavla Dostála v létě 2005. Národní galerie bez problémů procházela opakovanými kontrolami účetnictví Nejvyšším kontrolním úřadem, realizovala řadu ambiciózních akcí a připravovala rozšíření stálých expozic o Schwarzenberský palác. Krátká naděje svitla Knížákovým odpůrcům ve chvíli, kdy do ministerského křesla usedla v lednu 2007 Helena Třeštíková, ale ta vydržela ve funkci necelé tři týdny. Ministr Václav Jehlička sice začal systémově uvažovat o konkurzech na místa všech šéfů příspěvkových organizací, zřizovaných ministerstvem kultury, ale celá záležitost rychle upadla v zapomnění. Jako první by totiž v takovém případě musela přijít na řadu  Helena Koenigsmarková, která řídila Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze od konce roku 1989 jako pověřená a od roku 1991 jako jeho řádná ředitelka. Zahájení cyklu nových výběrových řízení právě Uměleckoprůmyslovým muzeem se ovšem i aktivistům typu Lindaurové a Davida zřejmě zdálo společensky špatně únosné, a proti Milanu Knížákovi zase nebylo dost konkrétních obvinění, aby to opodstatňovalo nějakou změnu navrženého pořadí, a tak celá věc zase na čas usnula.

     Díváme-li se na celou záležitost v historických souvislostech, zdá se, že první iniciativa Čas na změnu byla ze všeho nejvíc aktem zoufalství. Možná si její zahájení vynutila druhá volba Václava Klause prezidentem České republiky dne 15. února 2008, rychle následovaná až příliš viditelným úspěchem Milana Knížáka, spojeným s otevřením tehdy ještě ne zcela dokončené expozice českého baroka ve Schwarzenberském paláci na Hradčanském náměstí v Praze 28. března téhož roku.  Výsledek volby prezidenta republiky musel být těžkou ranou například pro Jiřího Fajta, který se o rok dříve angažoval v aktivitách, spojených s pokusem postavit na Letné novou budovu Národní knihovny a při té příležitosti Václava Klause opakovaně kritizoval, např. 22. října 2007 v rámci svého blogu na serveru aktualně.cz pod titulkem Pane prezidente, mýlíte se … (ZDE) Očekávaná výměna hlavy státu se ovšem nekonala a otevření expozice baroka ve Schwarzenberském paláci bylo naopak Knížákovým nesporným triumfem. Jestliže skupinka někdejší šéfů sbírek a kurátorů Národní galerie, jejíž členové před osmi lety pyšně opouštěli Národní galerii s tím, že bez nich Knížák padne a oni se dočkají rychlého návratu, neměla úplně ztratit tvář nutně musela něco podniknout. Podle všech indicií to nebylo úplně jednoduché.

     Poprvé se iniciátorům podařilo sehnat alespoň padesát signatářů pod dopis, nazvaný poněkud pateticky Čas na změnu, někdy mezi 9. a 17. dubnem 2008 (viz lidovky.cz,  článek Odvolejte Knížáka, žádají umělci, 17. dubna 2008 – ZDE). Nástrojem iniciativy se měly stát především Lidové noviny, které kromě výše citovaného článku přinesly téhož dne nejen úplný text dopisu pod titulkem Umělci chtějí nového ředitele NG (ZDE)  a rozhovor Jany Machalické s Jiřím Davidem pod titulkem Národní galerie není Škodovka (ZDE). Na jedny noviny značně disproporcionální koncentrace materiálů, navíc bez poskytnutí prostoru nositelům opačných názorů. Lidové noviny  ostatně ve svém tažení proti Milanu Knížákovi a na podporu Jiřího Fajta pokračovaly až do letošního jara. Dokonce i poté, co na přelomu dubna a května letošního roku vyšel najevo pokus o manipulaci ve prospěch Jiřího Fajta ve výběrovém řízení na generálního ředitele Národní galerie, pro který Lidové noviny prokazatelně připravovaly půdu, ustupovali manželé Machaličtí a Marta Švagrová od jeho podpory jen velmi zvolna.

     Typické je, že v textu dopisu, zveřejněného 17. dubna 2008, nalezneme jenom obecné floskule, které nebylo možné žádným způsobem doložit. Konkrétnější byl v doprovodném článku Marty Švagrové ovšem už tehdy Jiří Fajt: „Z mezinárodně uznávané instituce s pestrou paletou výstavních a vědeckých aktivit se stal uzavřený úřad nekomunikující s internacionální muzejní scénou, jak vím z nesčetných reakcí kolegů ze zahraničí."  Celá tato pověst o mezinárodní izolaci byla ve skutečnosti založena pouze na odmítnutí zápůjčky Kupkova obrazu Amorfa, Dvoubarevná fuga na výstavu Počátky abstrakce v pařížském Musée d'Orsay. Tuto epizodu opakovaně a průběžně vydatně popularizovala Noemi Smolíková až do poloviny letošního června. Teprve když se Noemi Smolíková totálně blamovala obviněním, že Milan Knížák není členem prestižního mezinárodního sdružení ředitelů národních galerií a muzeí umění Bizot Group, načasovaném ovšem poněkud nešťastně čtrnáct dnů po výročním zasedání této organizace v Praze, přestali kritici o mezinárodní izolaci Národní galerie mluvit. Bylo totiž zřejmé, že jejich argumentace začíná v tomto světle vypadat poněkud směšně. Hlavní nebezpečí pro argumentaci signatářů Času na změnu však představovala především znamenitá expozice baroka v Čechách v nově otevřeném Schwarzenberském paláci. Proto se na jaře 2008 přirozeně stala hlavním terčem jejich kritiky.


Účelová manipulace jako pracovní metoda

     Vhodnou půdu pro odsouzení této expozice začal vytvářet už 5. dubna 2008, tedy v nenápadném předstihu, aby navodil správnou atmosféru, kdysi proslulý normalizační novinář Peter Kováč, jehož jméno jsem nikoliv náhodou zmínila v úvodu. Toho dne publikoval v Právu článek Místo oslavy pohřeb baroka v Čechách (ZDE). Bez znalosti dalších souvislostí článek vyznívá pouze jako  nekvalifikovaná a hodně subjektivní kritika. Podíváme-li se však na další argumentaci Jiřího Fajta v této věci, uvidíme zcela zřetelně, že šlo od počátku o pokus o ovlivnění veřejného mínění bez ohledu na reálný stav věcí. Podivuhodná názorová shoda obou pánů nepochybně pramení z toho, že oba v minulosti úspěšně spolupracovali. O Peteru Kováčovi se ostatně říká, že je velkým obdivovatelem Jiřího Fajta. Kdybych ovšem nevěděla, že Peter Kováč je původní profesí historik umění, musela bych se domnívat, že má jen velmi matné ponětí, o čem vlastně píše.  Postavil svůj text na srovnání dávné expozice českého baroka z 80. let minulého století v prvním patře kláštera sv. Jiří na Pražském hradě s expozicí v Schwarzenberském paláci, samozřejmě v neprospěch nové instalace. Dobře si pamatuji slavnou expozici v Jiřském klášteře, která byla skutečně v mnohém mimořádná, ale důkladně jsem si prohlédla i novou instalaci českého barokního umění. Zřejmě jsem však navštívila nějaké jiné výstavní prostory než ty, které tak směle zhodnotil Peter Kováč.

     Instalace českého baroka v Jiřském klášteře byla architektonicky velice zdařilá, ale vždy mi připadala poněkud sterilní a neosobní. Kdybych měla její atmosféru nějak definovat, asi bych ji označila za vzorně didaktickou. Zejména velkým oltářním obrazům podle mého soudu nesvědčilo přímé a ostré osvětlení, jímž se tato expozice vyznačovala. Jednotlivým plátnům tam místy chyběl odstup od jiných; postrádala jsem atmosféru, která by dobře umožňovala se na ně soustředit. A ještě jedna věc mi z té doby utkvěla v paměti: rozměrné barokní sochy včetně kamenných, nainstalované na nizoučkých soklech tváří v tvář divákovi. Vzpomínám si, jak mě tehdy udivovaly podivné deformace proporcí těchto plastik, neúměrně velké hlavy v poměru k tělu a celkové disproporce, které jsem si zvykla spojovat s barokním sochařstvím. Kdybych měla nějak charakterizovat expozici v Schwarzenberském paláci, asi by mne jako první napadla právě intimita a respekt k jednotlivým dílům. To platí především o malířství, ale největším překvapením pro mě byla právě sochařská expozice s nezvykle vysokými sokly. První pohled do ní je nepochybně šokující, ale už na ten druhý jsem si uvědomila jednu věc: poprvé vidím barokní sochy v perspektivě, pro kterou byly svými tvůrci zamýšleny. Jejich proporce se mi náhle jevily jako přirozené a „správné,“ tj. odpovídající očekávání diváka. Jestliže si tuto skutečnost uvědomuji a umím pojmenovat i já, laická milovnice umění, o to spíš by ji měl postřehnout kvalifikovaný pozorovatel, jakým by měl být historik umění.  Zdá se však, že Peteru Kováčovi tato schopnost poněkud schází.

     „Sochy v přízemí vypadají jako panáci na střelnici a monumentální malby v interiéru prvního patra působí cizorodě. (...) Uznávané ´ikony´ baroka v Čechách v nové expozici téměř pozbyly svůj věhlas i magickou záři. Mystičnost a tajemnost byla odpreparována, ztratila se barokní rafinovanost i důmyslné divadelní efekty,“  napsal Kováč. Zmínil se také o „rudolfínském apendixu,“  čímž nechtě prozradil, že prošel expozicí v protisměru, aniž by si to vůbec uvědomil. Instalaci baroka v Čechách v Schwarzenberském paláci na Hradčanském náměstí se jistě dá vytknout ledacos, ale pokud ji mám srovnávat s její předchůdkyní v Jiřském klášteře, pak by se Kováčova charakteristika dala mnohem přiléhavěji použít pro charakteristiku oné staré expozice ve svatojiřském klášteře. Nevím, v jakém stavu viděl stálou expozici v Schwarzenberském paláci Peter Kováč počátkem dubna 2008, neboť jsem ji sama navštívila mnohem později, ale předpokládám, že její základní dispozice se nezměnila. V takovém případě mi nezbývá nic jiného, než prohlásit jeho úsudek za zcela absurdní. Peter Kováč ve srozumění s Jiřím Fajtem ovšem nemohl přiznat, že expozice, kterou otevřel Milan Knížák, má inspirativní atmosféru, logiku a že nabízí podstatně odlišný a inovativní pohled na tuto epochu českých dějin. V době, kdy jeho recenze vyšla, už nutně musela probíhat příprava první petice Čas na změnu, a lze vážně pochybovat o tom, že by o tom tehdy Kováč nevěděl.

     Ve stejném duchu, byť poněkud obratněji, se ostatně vyjádřil na stránkách Práva o nové expozici Národní galerie také Jiří Fajt. Učinil tak téměř přesně o měsíc později, 6. května 2008, tedy v době, kdy petice Čas na změnu  ještě poutala pozornost veřejnosti, článkem Pražská Národní galerie versus berlínské Bodemuseum: 0:1 (ZDE). Jeho text, publikovaný na stránkách Práva nepochybně přičiněním Petera Kováče, hovoří spíše o tom, jak by tuto expozici udělal on sám. Nejsem kompetentní jeho návrh posoudit, ale zdá se mi, že by k tomu potřeboval nejen jiný palác, ale také poněkud jiné sbírky než ty, jimiž disponuje Národní galerie v Praze. Přesto Fajt zmínil jednu zajímavou věc: za pět let stála podle jeho údajů rekonstrukce Schwarzenberského paláce i s přípravou expozice 274 milionů Kč. Pokud je to pravda, pak nevědomky složil Milanu Knížákovi obrovskou poklonu, neboť v takovém případě se podařilo tento renesanční palác kompletně zrekonstruovat a expozici baroka v Čechách v něm nainstalovat vzhledem k objemu a náročnosti prací neuvěřitelně levně. Sám Knížák se zřejmě pokusil něco o hospodárnosti svého počínání naznačit na tiskové konferenci konané téhož dne, kdy Fajtův článek vyšel. Nevím to jistě, neboť jsem se o jejím obsahu chtěla informovat v Lidových novinách, a místo toho jsem narazila na text, který má všechny učebnicové charakteristiky té nejpokleslejší aktivistické žurnalistiky.

     Jana Machalická tuto tiskovou konferenci navštívila a podala o ní 7. května 2008 v Lidových novinách svědectví v článku Knížák: Kritici mají mindráky (ZDE). Nemohu si na tomto místě odpustit ukázku jejího brilantního stylu: „Sám Milan Knížák promluvil až po hodině. To už bylo auditorium umláceno čísly, rozklady o skvělém programu, akvizici, zápůjčkách do prestižních galerií. Pan generální se snažil tvářit neutrálně, ale potěšení z toho, jak sešikoval své podřízené, nedokázal skrýt. (...) Šéf moderní sbírky Tomáš Vlček, který je drobnější postavy, působil dojmem, že se mu z Knížáka třese i malíček u nohy. Když na něj dorážel výtvarník Jiří David, aby přiznal, jak probíhal jejich telefonát, vypadal, že vleze pod stůl. Vedoucí staré sbírky Vít Vlnas byl zase nesnesitelně vtipný (…) a naoko se urážel, že není kritizován jako Knížák. To vše – jak jsme si v poslední době zvykli – se ovšem odehrálo bez zájmu ministerstva kultury.“ Nerozumím tomu, proč text Jany Machalické vyšel pod označením Reportáž. Machalickou totiž vůbec nezajímalo, kvůli čemu byla tato tiskovka svolána a co bylo jejím obsahem. Dokonce čtenářům neprozradila ani to, o čem si Jiří David s Tomášem Vlčkem telefonovali, čímž její slovní ekvilibristika přišla o jakoukoliv pointu.

     Jaká tam tehdy zazněla čísla, o jakém „skvělém programu“  se hovořilo, co bylo předmětem nákupů Národní galerie? Která díla a jakým institucím zapůjčila? Jak Národní galerie hospodařila? Z formulací Jany Machalické vyplývá, že šéfové jednotlivých sbírek na tato témata obsáhle hovořili, ale co řekli, to už se z její „reportáže“  nedozvíme. Příčina je prostá: aktivisté Času na změnu neměli pro svá stanoviska žádné věcné argumenty, jenom osobní pocity a postoje. Jakmile se dostali na bázi věcné debaty, mohli argumentovat pouze jedinou věcí: že totiž Pavel Dostál v roce 1999 jmenoval Milana Knížáka ředitelem Národní galerie navzdory doporučení výběrové komise. To však bylo v souladu se zákonem a dodnes je ve výlučné pravomoci ministra kultury. Po letošní zkušenosti s výběrovým řízením je navíc tehdejší Dostálův postoj zcela pochopitelný a poměřováno výsledky (s výjimkou akvizice a prezentace současného umění) prozíravý. O nedostatku relevantní argumentů pro Knížákovo odvolání výmluvně hovoří jiný text o půl roku mladší.


Co podniknout v důkazní nouzi...

     Ani mohutná kampaň nepohnula v průběhu roku 2008 tehdejšího ministra kultury Václava Jehličku, aby Milana Knížáka odvolal a aktivistů Času na změnu  vyhověl. I kdyby to nakrásně chtěl udělat, chyběl mu k tomu veřejně obhajitelný důvod. Důkazní nouze pak signatáře Času na změnu  a jejich sympatizanty dohnala paradoxně až k tomu, že začali Milanu Knížákovi vyčítat svá vlastní profesní selhání. Roztomilým dokladem o tom je třeba text Jiřího Machalického, publikovaný  27. prosince 2008 v Lidových novinách  v rubrice Fenomén 2009 pod názvem Národní? Provinční!  (ZDE) Nemá smysl zabývat se urputností s níž Jiří Machalický po vzoru Jiřího Fajta prohlašoval, že se Milan Knížák „se zahraničními kolegy nedokáže dohodnout, není pro ně partnerem.“  Hloupé na této argumentaci bylo to, že o tom Machalický a Fajt nedokázali včas informovat či přesvědčit ony „zahraniční kolegy,“  kteří s Národní galerií vytrvale spolupracovali a spolupracují a nakonec se sešli ve víc než reprezentativní sestavě koncem letošního května v Praze na zasedání evropské sekce Bizot Group na Knížákovo pozvání.

     Machalický však v tomto článku vytýkal Národní galerii mimo jiné špatnou správu grafické sbírky. Tady je nutno poznamenat, že grafická sbírka nemůže své fondy vystavovat v rámci stálých expozic, protože díla na papíře rychle podléhají zkáze, jsou-li dlouhodobě vystavena dennímu světlu. Odborné zpracování těchto sbírek pochopitelně neustále pokračuje a proto bylo poněkud absurdní, že se o tom Machalický zmínil zhruba rok poté, co Národní galerie vydala například nádhernou monumentální publikaci editorky Aleny Volrábové Václav Hollar 1607-1677 a Evropa mezi životem a zmarem, jednak založenou na fondech této sbírky, jednak postavenou na široké zahraniční spolupráci s řadou špičkových badatelů. Mýlit se samozřejmě může každý, ale v tomto případě by se to nemělo stát člověku, který tuto sbírku kdysi sám řídil. Navíc podle mých neoficiálních informací Jiří Machalický z Národní galerie odešel především proto, protože nebyl schopen dostát požadavkům několika po sobě jdoucích ředitelů Národní galerie na kvalitu a rychlost odborného zpracování této sbírky. V takovém případě ovšem existuje pro podobnou kritiku z jeho pera jediný přiléhavý výraz: chucpe.

     Jiří Machalický se však vůbec vyznačuje podivnou selektivní pamětí. V citovaném článku mimo jiné napsal: „Jiný příklad nezpůsobilosti: Sbírku gotického umění ředitel Knížák přestěhoval z kláštera sv. Jiří na Pražském hradě do kláštera sv. Anežky České a ignoroval, že se nachází v zátopové oblasti. Měl ale smůlu. Brzy po přestěhování, které spolklo nemálo státních peněz, přišla povodeň. Tak ředitel přinejmenším ohrozil jednu z nejvýznamnějších kulturních památek. Každému jinému by taková chyba zlomila vaz, ale u politicky krytého Knížáka to na odvolání nestačilo.“  Také tento argument se táhl veřejnými vystoupeními signatářů Času na změnu od dubna 2008 do dubna 2010. Pak rychle zmizel ze stránek novin, když se ukázalo, že autorem projektu na umístění sbírek české gotické malby a plastiky do kláštera sv. Anežky České v zátopové oblasti v Praze Na Františku byl, a to přes nesouhlasné stanovisko historiků umění starší generace, tehdejší zástupce generálního ředitele Národní galerie Jiří Fajt. Přestavba Anežského kláštera byla v době nástupu Milana Knížáka v takovém stupni rozpracovanosti, že instalaci sbírky české gotiky v něm už nebylo možné bez enormních ztrát zastavit. I tohle si Machalický mohl a měl pamatovat.

     Celkově svědčí články a rozhovory signatářů Času na změnu  z let 2008-2010 o tom, že ani za více než dva roky se jim nepodařilo postavit požadavek na Knížákovo odvolání na jakýchkoliv relevantních argumentech. Opakované kontroly Nejvyššího kontrolního úřadu ukázaly, že Národní galerie hospodaří v rámci příspěvkových organizací ministerstva kultury takřka vzorně. Zahraniční spolupráce Národní galerie odpovídá standardu obdobných evropských institucí a přinesla i v  posledních letech mnohé badatelsky přínosné výstupy. Proto nakonec Knížákovým kritikům v čele s Jiřím Fajtem nezbylo nic jiného, než současnému řediteli Národní galerie vytýkat chyby, kterých se paradoxně dopustili oni sami. Podíváme-li se na to z tohoto hlediska, pak lze skutečnost, že se jim nakonec podařilo letos v únoru tehdejšího ministra kultury Václava Riedlbaucha přimět k urychlenému vypsání výběrového řízení, považovat za skvělý úspěch Knížákových kritiků, ovšem také poslední. Místo triumfu následoval skandál, který v posledních dvou měsících začíná rezonovat i v zahraničí. O kritériích, která chtěli aktivisté  Času pro změnu  při tomto výběrovém řízení uplatnit, však nehovoří publikované články, ale dosud nezveřejněné dokumenty, jimiž se budu zabývat příště.

___________________________________________________________________________________