Do jeho nesmyslů jsme začetl dokonce tak, tak, že najednou vedle sebe slyším nějaký ječivý ženský hlas: „Tady se noviny nečtou, ale kupují.“ Soudruh Keler se opět rozepsal o tom, jak nyní chybí peníze na všechno třeba na nové dálnice a železnice, zatímco za komunistů nebylo jen na ten toaletní papír a pomeranče a to prý bylo úžasné. Opět typické bolševické žvásty.

Stačí se jenom podívat do statistiky a člověk se dozví, že v letech 1948 až 1989 bylo postaveno 500 Km dálnic a rychlostních silnic, kdežto v posledních dvaceti letech 600 kilometrů. A krom toho to byli Gottwaldovi komunisté, kteří v roce 1950 nechali zakonzervovat stavbu dálnice mezi Prahou a Brnem na dalších sedmnáct let, a místo toho zahájili nesmyslné budování těžkého průmyslu, třeba železáren v Košicích, v místě, kde nebyly uhlí, železná ruda a ani dostatek vody.

Co s týče železnic, tak je dobré se začíst do publikace Václava Průchy a kolektivu Hospodářské dějiny Československa 1918 – 1992. Na straně 800 se píše… „Investice do železniční a silniční dopravy se s výjimkou výstavby dálnic soustřeďovaly v podstatě na údržbu a vylepšování z minulosti zděděné dopravní sítě, nikoliv na její zásadní přestavbu.“

Ano, železniční tratě zůstaly v podstatě stejné jako za císaře pána, bolševický režim nechal na nich provádět jenom nejnutnější opravy, aby se po nich dalo vůbec jezdit, ale rekonstrukce, které by vedly k výraznému zvýšení rychlostí vlaků, se jaksi nekonaly.

Teprve po roce 1990 začaly přestavby našich klíčových železnic na rychlostní koridory. Je pravdou, že se na koridorech dá leccos kritizovat, například maximální rychlost 160 kilometrů. Nicméně alespoň něco se konečně začalo dít, kdežto komunisté jenom žvanili, a v učebnicích železničního zeměpisu pro žáky středních dopravních škol už na počátku sedmdesátých let slibovali, že rychlost na našich hlavních tratích se zvýší na oněch zmíněných 160 kilometrů a z Prahy do Brna budeme jezdit dvě hodiny.

Uvedu rovněž další příklad rudých úspěchů. Černošice jsou menším městem těsně za hranicí velké Prahy, ovšem po „úspěšném čtyřicetiletém budování socialismu“ neměly vodovod, kanalizaci a plyn. Na vybavenosti tak mělo pětitisícové město na Berounce, oblíbené to sídlo plné vil movitějších Pražanů, vnitřní dluh tři čtvrtě miliardy korun. Tento výrazný handicap se podařilo v Černošicích odstranit teprve v posledních letech. A takových Černošic byly za komunistů stovky.

Pan Keler by se měl tedy nejdříve seznámit s fakty, než začne veřejnost krmit svými demagogickými nesmysly. Pravda je jednoduchá, komunisté o svých lžích mlčeli a jednoduchým lidem stačily a stačí jenom palcové titulky z Rudého Práva o „kráčení ke světlým zítřkům.“