Národní galerie v Praze: konkurz na ředitele zrušen, jak dál? (5. a prozatím závěrečná část)
Jana Dědečková

Necelé dva týdny po ukončení nedůstojné frašky s výběrovým řízením na generálního ředitele Národní galerie, vypsaným koncem letošního února, jmenoval 25 srpna 2010 ministr kultury Jiří Besser svůj nový poradní sbor s oficiálním názvem Komise ministra kultury pro otázky galerií zřizovaných MK,  jehož složení je (ZDE). Nutno říci, že postupoval uvážlivěji a kvalifikovaněji než jeho předchůdci, když trval na zachování kompetenčního principu při jmenování členů této komise, o čemž vypovídá i „obecný algoritmus koncipování poradního orgánu,“  na jehož základě byla komise ustavena.

 

Není ovšem člověka, aby se zachoval lidem všem, jak dobře věděli už naši předkové, a tak Karel Hvížďala nelenil a hbitě okomentoval složení této komise v rámci svého blogu 7. září 2010 na aktualne.cz pod ne zcela původním názvem Bude kultura Besser? (ZDE). Pan Hvížďala na svém blogu opakovaně pěl chválu na „hlavního Knížákova oponenta, mezinárodně uznávaného a renomovaného Jiřího Fajta,“  takže není složité odvozovat pozici, z níž se jal složení komise kritizovat. Nejsem vůči této komisi zdaleka tak kritická,  jako Karel Hvížďala, a soudím, že její ustavení představuje krok správným směrem. Přesto jsou pro mne některé otázky složení této komise z hlediska důsledné aplikace kompetenčního principu záhadou.

Z jakého titulu je například členem této komise novopečený docent Michal Stehlík, děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze?  Bylo by obtížné najít v Čechách správní radu nějaké kulturní či historické instituce, jejímž by Michal Stehlík nebyl členem. V poslední době upoutal pozornost veřejnosti zejména jako člen Rady Ústavu pro studium totalitních režimů, kde se aktivně podílel nejprve na instalaci a o šest týdnů později zase na odvolání Jiřího Pernese z funkce ředitele tohoto ústavu. Byl rovněž předsedou výběrové komise, která ve zmanipulovaném výběrovém řízení doporučila 14. dubna 2010 na generálního ředitele Národní galerie Jiřího Fajta, s nímž Stehlík zasedá ve správní radě Vysoké školy uměleckoprůmyslové (VŠUP) a kterého prosadil také jako externího učitele na fakultě, jejímž je děkanem. Jeho personalistické aktivity v poslední době nelze označit za příliš úspěšné. Vzhledem k pouhému výčtu rad a poradních orgánů, jejichž je Michal Stehlík členem či místopředsedou, jde zjevně o mimořádně zaměstnaného muže, jehož odborná kvalifikace navíc s činností Národní galerie nijak úzce nesouvisí. Nebylo by tedy lepší, kdyby Filozofickou fakultu UK v Praze reprezentoval v poradním sboru ministra kultury pro otázky galerií například prof. Jan Royt, ředitel  Ústavu pro dějiny umění FF UK, nebo prof. Vojtěch Lahoda, který by navíc vyplnil jednu důležitou odbornou mezeru ve složení komise, neboť – pokud se nemýlím – není v komisi zastoupen žádný odborník na českou klasickou modernu, tedy na umění počátku 20. století? Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně v komisi například mnohem ústrojněji reprezentuje doc. Ladislav Kesner, odborník na teorii umění a bývalý šéf orientální sbírky Národní galerie v Praze.

Lze se také ptát, z jakého titulu je členkou této komise paní Marta Smolíková. Její legitimací pro členství v této komisi je skutečnost, že pracuje jako výkonná ředitelka společnosti ProCulture a Otevřené společnosti o.p.s. Co má ProCulture společného s Národní galerií jako příspěvkovou organizací? „Úkolem ProCulture je uchovat a rozvíjet výsledky programu pro umění a kulturu, který po deset let v České republice realizovala Nadace OSF Praha a to podporou mezinárodní spolupráce střední a východní Evropy v oblasti divadla, tance, současné hudby, výtvarného umění, nových médiích, filmu, dále podporou kulturních časopisů, muzeí a knihoven, internetového publikování a vydávání akademických knižních titulů, jakož i podporou specificky zaměřených projektů na problematiku z oblasti kulturní politiky,“  konstatují internetové stránky této společnosti. Jedinou odbornou kvalifikací Marty Smolíkové pro tuto roli je tedy patrně skutečnost, že její sestra Noemi Smolíková po léta působila jako galerijní kurátorka. Marta Smolíková mimo jiné proslula tím, že v posledních deseti letech po každých parlamentních volbách, respektive před každou změnou vlády, dovedla vyvolat v několika novinářích dojem, že se o ní uvažuje jako o budoucí ministryni kultury – bez ohledu na politické složení právě sestavované vlády a na politickou příslušnost jejích členů. To je sice vzácný dar, ale obávám se, že pro účast v odborném grémiu, jehož úkolem je stanovit optimální strategii pro centrální státní uměleckou sbírku České republiky, to není kvalifikace dostačující.

Na složení komise se ovšem projevila také jistá nezdravá soustředěnost na Prahu a pražské instituce. Její navrhovatelé zcela ignorovali některá klíčová odborná pracoviště, mezi nimiž zaujímá zvlášť důležité místo Katedra dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. V žádném případě nejde o provinciální univerzitní ústav, ale  o instituce celorepublikového významu. Jejím vedoucím je prof. Ladislav Daniel, někdejší generální ředitel Národní galerie v Praze a kurátor několika znamenitých výstav italského barokního umění, jejím emeritním profesorem potom prof. Milan Togner, špičkový odborník na moravské baroko a na dějiny sběratelství v českých zemích. Zcela ignorovat toto pracoviště a vynikající badatele, kteří na něm působí, nebylo při sestavování této komise příliš prozíravé. Přes tyto dílčí nedostatky, které lze jistě časem napravit, se však Besserova komise na první pohled jeví jako celkově mnohem reprezentativnější poradní sbor, než jaký měl k dispozici např. ministr Václav Riedlbauch. Zanedlouho uvidíme, zda toto zatím velmi slibné grémium dokáže také dospět k lepším výsledkům.

___________________________________________________________________________________