K napsání následujících řádek mě inspiroval čtvrteční příspěvek pana Jiřího Nováka v pardubické příloze deníku MF DNES.

V souvislosti se sněhem, který již několik týdnů trápí Pardubice, se v něm táže, jak se asi dopravuji do práce. Přiznávám, že víc než dotaz mě zaujala autorova logika.

Rozhořčený občan jedním dechem odsoudil diskusi na posledním zastupitelstvu, u níž evidentně nebyl, komunální politiky kteří "si dovolili" vyjádřit vlastní názor hodil do jednoho pytle, aby je srovnal s bývalými soudruhy, zanadával na zvyšující se daně a zadoufal ve změnu.

Evokoval tím ve mně mnohem naléhavější otázky. Nezapomínáme příliš rychle? A strávili jsme už vůbec svobodu, po níž jsme v roce 1989 tolik volali?

Je skutečně opravdovým výsledkem dvacetileté svobody člověk odsuzující éru socialismu, ale upírající druhým nárok na vyjádření vlastního názoru, negující vše, co mu nepřináší okamžitý prospěch, a skrývající závist za jeho "spravedlivé" rozhořčení?

Jsme národem remcajících Vševědů?
Jsme i po dvaceti letech stále národem Vševědů remcajících u piva a mlčících tváří v tvář těm, s nimiž nesouhlasíme, a to i ve chvíli, kdy lze něco změnit?

Pan Novák se teď asi durdí, on přece svůj názor hlásá veřejně - v novinách. Hezky to nám politikům nandal. Ale nebylo by lepší, kdyby se všichni ti pánové Novákové pochlapili, napřímili záda a přišli třeba přímo za mnou, nebo na některou z besed, které pořádáme, a veřejně řekli, co je trápí, co jim vadí, co by si přáli, v čem vidí největší problémy a jak by je řešili?

Prospěli by tím nejen celému městu, ale především i sami sobě.

A docela na závěr, abych nezůstal dlužen odpověď a předešel dalším dotazům.

Do práce jezdím většinou pardubickou městskou hromadnou dopravou, tedy autobusem číslo osm, až na výjimky obědvám jogurt a rohlík. A nejpříjemněji strávený večer je pro mě doma s rodinou, do níž patří i stařičký kocour "nalezenec".