José Barroso, kdysi maoistický studentský vůdce, dnes předseda Evropské komise, si náležitě vychutnává svou roli faktického vládce Evropské unie a rozhodl se napodobit svého amerického soudruha. Stejně jako on přednesl svou “zprávu o stavu unie”. Pravda, takovou zprávu by měl sice přednést prezident EU Herman van Rompuy, ale alespoň je jasné, kdo je ve skutečnosti tím nejdůležitějším z důležitých. Zatímco na chudáka van Rompuye si nikdo ani nevzpomněl, pan Barosso zatím rozehrál za řečnickým pultíkem velkolepé představení, za nějž by se nemohl stydět žádný komunistický aparátčík z normalizačního období.

Evropané, kteří znají, ať už z vlastních vzpomínek nebo alespoň zprostředkovaně, realitu socialistického ráje 70. nebo 80. let, musejí při pohledu na řečnícího Barossa zažívat silný pocit déja vu. Ne už tak občané západní Evropy, které první zkušenost se socialistickou totalitou teprve čeká.

Pan Barosso, ač mluvil celou hodinu, neřekl o stavu Evropské unie vůbec nic konkrétního, ale zato se jeho řeč hemžila frázemi typu “zajistit růst”, “reagovat na výzvy”, “investice do budoucnosti”, “společně pracovat”, “myslet evropsky”, “prohloubení vnitřního trhu”... Tu skutečnou “zprávu o stavu unie” je třeba hledat mezi řádky.
Není pochyb o tom, že Evropská unie zmutovala v kolektivistickou ideologií živený byrokratický moloch, který nemůže vést k ničemu jinému než k šedivé diktatuře normalizačního typu s miliony ekonomicky i morálně zbídačených občanů, a která se, stejně jako sovětský blok, musí jednoho dne rozpadnout.
 
Paralela mezi panem Barossem a normalizačními politiky vyplouvá na povrch i v neustálém upozorňování na růst byrokracie v EU. I komunističtí představitelé neustále upozorňovali na nutnost snižování byrokracie, aniž si uvědomovali, že právě oni sami a jejich myšlení je tou skutečnou živnou půdou pro její bujení.

Celým Barossovým projevem se jako červená nit táhne snaha zdůraznit, že vládci Evropy nesedí jen tak nečinně s rukama v klíně, ale mají připravenou celou řadu skvělých a dokonalých opatření, aby Evropská unie fungovala lépe a radostněji. Chystají se bezvadné regulace, které zvýší státní dohled nad bankami a ochrání vklady bankovních střadatelů. Regulace derivátních finančních instrumentů jistě, alespoň podle představ pana Barossa a jeho soudruhů, přinese konečně zkrocení hospodářského cyklu a už nikdy se nebudeme muset bát finančních krizí. A hlavně nesmíme zapomenout na udržitelný růst!

A ty úplně nejlepší regulace konečně přinesou tu vytouženou plnou zaměstnanost! Pan Barosso pronesl, že jeho úřady zjistily, že v EU je ohromná spousta neobsazených pracovních míst. Je tedy nutné začít tuto situaci monitorovat, dozvědět se, proč jsou tato místa neobsazena, a zajistit, aby obsazena byla. Jakými mechanismy je hodlá obsadit, to se posluchač nedozvěděl. Možná je ale lépe nevědět...

Žádný z těchto ambiciózních plánů nemůže přinést nic dobrého. Regulace, kromě toho, že jsou násilným zásahem do přirozených práv jednotlivce, nemohou fungovat tak, jak je jejich autoři zamýšleli. Každý zásah do svobodného tržního prostředí způsobí nesoulad, který se může projevit ničivě tam, kde by to nikdo z “vševědoucích” regulátorů nečekal. Růst cen energií a bublina na regulovaném trhu s elektrickou energií vyráběnou slunečními elektrárnami je jen jedním z mnoha příkladů.
Regulace mají sklon se na sebe stále nabalovat. Byrokraté si nemohou jednoho dne říct, že mají hotovo, všechno je krásně zregulováno, vše hladce šlape, a tak mohou své úřady s klidem zavřít a jít si hledat nějakou slušnou práci, kde by pro změnu dělali něco užitečného. Jistěže ne. Je daleko pohodlnější ospravedlnit svou existenci, navrhovat politiku ve prospěch “veřejného blaha”, vymýšlet další, “lepší” regulace toho, co již bylo předtím třikrát zregulováno. Myslí si snad někdo, že zákazem žárovek to končí?

Žádnými mlhavými frázemi nemůže pan Barosso zakrýt nedostatek sebereflexe a naprosté nepochopení situace, které je společné takřka všem vrcholný europolitikům. Jestliže se domnívají, že stačí jen nastavovat další a další regulace, které mají zakrýt očividnou nefunkčnost evropského projektu, vkrádá se neodbytný skepticismus vůči možnost reformovat EU zevnitř a změnit cestu, po níž se ubírá. Na jejím konci čeká Evropu kolektivistická totalitní vláda.
Existuje snad alespoň mizivá šance, že si europolitici uvědomí, že stále větší snaha po regulaci tržního prostředí i omezování životů občanů prostě nemůže vést k ničemu jinému, než ke zničení toho, co zde bylo vybudováno ve svobodnějších časech? Existuje šance, že by evropští politici začali regulace rušit a uvolňovat integraci tam, kde se jeví jako nefunkční a škodlivá? Určitě ne. Kapři si nikdy nevypustí svůj vlastní rybník.

Místo toho se budou vynakládat síly a peníze na zavádění přísnějších regulací a další zpevňování integrace jednotlivých členských států. Tam, kde se zeď evropské integrace začne rozpadat, stačí zaplácnout díru čímkoliv, co je zrovna po ruce - jakýmkoliv velkolepé pojmenovaným “akčním plánem” - jen aby se konečný nevyhnutelný kolaps o chvíli oddálil. Bude se lhát a vyhrožovat (jako tomu bylo v Irsku při druhém referendu o Lisabonské smlouvě), bude se exemplárně trestat jakýkoliv projev nesouhlasu (momentálně má EU spadeno na Slovensko, za jeho nesouhlas s podporou marnotratnému Řecku) s tou či onou evropskou politikou. Budou se utrácet další a další sumy na dezinformační a propagandistické kampaně. Však už se europolitici třesou na to, až bude schválena historicky první celoevropská daň - stavidlo dalšímu a stále masivnějšímu okrádání občanů a přesunu jejich peněz do evropské pokladny se nakonec otevře naplno.

Tento scénář je daleko pravděpodobnější, než představa, že by si evropští politici uvědomili, že jakékoliv centrální řízení společnosti nemůže fungovat dnes, stejně jako nefungovalo v Sovětském svazu nebo kdekoliv jinde.

Naděje, že by snad bylo možné dočkat se na evropském politickém kolbišti opravdu viditelné, masově podporované racionální opozice hájící svobodu, je velmi mlhavá. I když samozřejmě taková opozice existuje, její hlas je systematicky a cílevědomě umlčován, a tak se s názory politiků jako jsou např. europoslanci Nigel Farage nebo Daniel Hannan setká spíše ten, kdo už je dávno o prohnilosti Evropské unie přesvědčen. Průměrný volič je krmen dezinformační propagandou, hrazenou z peněz daňových poplatníků, a bude hlasem pro tu či onu stranu volit spíše status quo. Na úrovni národních států snad jsou vyhlídky o něco optimističtější, ale i zde platí, že strana, která do svého programu navrhne revizi členství v Evropské unii a případné vystoupení (a třeba vstup do svobodnějšího svazku, jakým je EFTA), se patrně setká spíše s nezájmem a nebo štvavou a lživou propagandou eurofanatiků. Nicméně, dokud je dovolena svobodná, logická kritika, nemusí být nic ztraceno, a alternativa vystoupení z Evropské unie se může významné části voličů nakonec jevit jako perspektivní. Taková opozice však bude muset bojovat s nesmírnou indoktrinační silou státního vzdělávacího systému, který je stále více spíše továrnou na obětavé a poslušné kolektivisty, a u nějž lze očekávat, že se jeho řízení postupně, stejně jako jiné politiky, přesune na úroveň evropských úřadů - a začne plně sloužit idejím europeismu.
Racionální evropská politika by měla především apelovat na nutnost omezení integrace jen na volný pohyb zboží a kapitálu. Znovuobjevení volného trhu je naprosto klíčovým požadavkem, má-li být Evropa zachráněna.
 
Koncept tzv. vnitřního trhu musí být opuštěn a navždy zapomenut. Principiálně je totiž s ideou volného trhu v příkrém rozporu. Vnitřní trh tak, jak o něj usilují dnešní představitelé EU, totiž musí být unifikovaný, a tedy velmi silně regulovaný. Nesmí být rozmanitý, nesmí v něm být prostor pro iniciativu jednotlivců a firem, protože iniciativa přináší konkurenci, a konkurence přináší nerovnost. Nesmí v něm být dovoleno projevovat jakékoliv komparativní výhody, a musí být pevně uzavřen pomocí vnější celní politiky - protože se kvůli regulacím nutně musí stát nekonkurenceschopným, a otevřenost vnějšímu světu by tuto nekonkurenceschopnost jen zdůraznila. Vnitřní trh je rovnostářským konceptem, ideou glajchšaltované průměrnosti a násilné stejnosti, ne nepodobné šedivému kultu šlendriánu a neschopnosti, který panoval ve východním bloku v 70. a 80. letech. RVHP byl vnitřní trh par excellence, naprostý ideál dnešních špiček evropské politiky.
 
Nositel takových názorů se však dnes v Evropském parlamentu dočká jen bučení a zcela jistě takovéto postoje nikdy nezazní při čtení jakékoliv z příštích “zpráv o stavu unie” - ať už ji bude přednášet jakýkoliv předseda Evropské komise.

Mohou si toto uvědomit lidé jako jsou pánové Barosso, Kohn-Bendit, Špidla nebo šéf socialistických europoslanců Schulz? Nejhorší je, že oni si to patrně do značné míry uvědomují. Nemohou být zas tak krátkozrací a nevidět, kam EU pod jejich vládou míří. Evropa podobná normalizačnímu marasmu, nudná a ubíjející unifikovanost, hra na prosperitu a růst, jíž stejně nebude v Evropě nikdo věřit, a jíž se za pár let budou skutečně produktivní a bohatí Číňané nebo Indové od srdce smát (podobně jako se Britové kdysi smáli Škodovkám), je očividným cílem těchto politických elit, které spojuje šílená nenávist vůči svobodě, trhu a kapitalismu. Nebo jsou skutečně tak hloupí, a věří, že zákazem žárovek a dotováním neproduktivního zemědělství se Evropané stanou bohatšími? Možná něco mezi tím...

Každý mnohonárodnostní stát držený pohromadě silou a regulacemi, propagandou a lhaním, dal vzniknout násilnému odporu a separatistickým silám. Narozdíl od pokojné a přirozené konkurence jednotlivých národních států, která přináší užitek všem zúčastněným stranám, se EU ubírá cestou balkanizace. Snahy mnoha lidí vymanit se z novodobého “žaláře národů”, přiživované soustavným chudnutím široké veřejnosti (toto chudnutí bude přímo úměrné růstu státních zásahů do ekonomiky), povedou k násilným nepokojům, které se nutně stanou důvodem pro soustavné potlačování kritiky. Proto chce EU společnou obrannou a bezpečnostní politiku. Eurozatykač je jen prvním krokem k ustanovení euro-ideozločinů a jejich trestání, a jedním z dalších kroků budou zcela jistě evropské policejní síly a podřízení jednotlivých ministerstev vnitra centrálnímu evropskému úřadu.
 
Je ovšem zřejmé, že takový stav Evropské unie bude přesně tím, co bude panu Barossovi a jeho následovníkům vyhovovat.