Ano, Masaryk, ne, Mahler
Josef Mlejnek

Pamatujete ještě na třídílný seriál o T.G.Masarykovi, který uvedla Česká televize v roce 1997? Národ okouzleně hltal tatíčka Masaryka, slzel u obrazovek a utvrzoval se v představách o výjimečností českého národa. Diskuse o použitých historických pramenech či pravdivostí televizního díla většinou zůstává divákům skrytá. Nic z toho, co poodkrývá článek Josefa Mlejnka z roku 1997, se na stereotypní produkci ČT nezměnilo do dnešních dní. Mýty a manipulace. A jejich pasivní přijímaní diváckou obcí. (JD)

Dokument o prvním prezidentovi je negací Masarykových myšlenek

Ve středu (24. 9. 1997) skončil třídílný televizní seriál Ano, Masaryk, jehož autorem je scenárista Zdeněk Mahler. Přípravě seriálu věnovala Česká televize mnoho peněz, atraktivní vysílací časy a obrovskou reklamu, výsledek tomu neodpovídá.

Při výrobě dokumentu Česká televize nešetřila prostředky a musela zřejmě sáhnout hodně hluboko do kapsy: vyjížďky v kočáru i v salonním vagonu prezidenta Masaryka, výlet pana Mahlera do Vídně jenom proto, aby před kamerami mohl pronést pár vět v prostředí parlamentu někdejší podunajské monarchie. Zasvěcenějším divákům je však poněkud divně po duši i po duchu především proto, že se autor nepřehlédnutelným způsobem prohřešil proti celé řadě zásad, které Masaryk ctil. Především pak proti té, pro niž si Masaryk přizpůsobil jednu starou římskou maximu: Svět chce být klamán - tedy jej neklamme! Etickým krédem někdejšího vysokoškolského učitele Mahlera patrně zůstala tato myšlenka v původním starořímském balení - možná by si ji i dnes dokázal zdůvodnit jako vtipnou aplikaci zákona negace negace. Nedialektický břídil Masaryk se svými snahami a odkazem je v Mahlerově nesnesitelně pozérské rétorice v závěru seriálu "povýšen" na jakýsi symbol-věšák, na který lze navěsit v podstatě cokoliv. Proč se potom zabývat skutečností nebo dokonce detaily? Z příkladů by mohla vzniknout nová kniha, ale v souvislosti s českým polokulturním osvětím se spíše dere na rty známý Havlíčkův epigramatický výrok o sterém plivnutí do moře, které se nezpění. Přesto neuškodí si několik podrobností pro pobavení připomenout. Často je to právě detail, který může odhalit základní lež.

V souvislosti s bojem o Rukopisy Mahler sugestivně vykládá, že čeští nacionalisté klesli až tak hluboko, že Masaryka napadli nevybíravě patetickými slovy přímo z obrozenských prken: "I jdi k čertu, ohavný zrádče!... Jdi, přimkni se k nepříteli!" Jejich autorem je Ferdinand Schulz, a skutečně je do Národních listů napsal. Jenže: šlo o reakci na slavný úvodník Naše dvě otázky v prvním čísle masarykovského Času, které vyšlo na přelomu let 1886-1887. Za autora článku byl Masaryk považován omylem, ve skutečnosti ho napsal Hubert Gordon Schauer. Nadhodil v něm otázku, která musela tehdejším českým uším znít jako rouhání: nebylo by pro budoucnost Čechů lépe, kdyby nebránili tak neústupně svůj jazyk a jednoduše se poněmčili? (Proto ten "ohavný zrádce".) Aby mohl Mahler na konci prvního dílu efektně odejít kolem kamery, nezaváhá ani na chvíli a Janem Herbenem citovanou Masarykovu odpověď na otázku, jak snáší četná příkoří: "Jako když prší. To jest roztáhne se deštník," doplní vlastními slovy "A jde se, jde se!"

Chlapec, který se proslavil

Je evidentní, že většinu svých znalostí pro první a druhou část dokumentu Mahler načerpal z knihy pro mládež od mýtotvůrce Jana Herbena Chudý chlapec, který se proslavil. Včetně údajných Masarykových drsných výroků k učitelům, jejich odpovědí atd., které Mahler cituje jako by byly autentické, třebaže se je Herben styděl dát do uvozovek jako přímou řeč. Všichni jen trochu obeznámení vědí, že s goethovskou Dichtung und Wahrheit se v tomto případě mají věci asi stejně jako s koněm a slavíkem ve známém vtipu o slavičí paštice. Zdeněk Mahler si mohl dát více práce a načíst si také nejen Herbenovy obsáhlejší texty, ale i díla jiných autorů. Z nich by se například dověděl, že život Charlotty Masarykové byl za první světové války nepochybně trpký, ale byla v písemném styku s manželem, protože se jí úřady jako Američanky obávaly dotknout. A o žalářování dcery Alice v době války (mohla si posílat pro jídlo do restaurace, číst, vést korespondenci) se její matka vyjádřila doslova takto: "Zde v Praze byli víc než slušní k Alici, to nebylo vězení, to byl ples. Ve Vídni také; není pravda, že teprve po Lansingově dotazu z Ameriky (Lansing, tehdejší ministr zahraničí USA, pozn. red.) Alici ulevili." (Jan Herben: Kniha vzpomínek, s. 577.)

Kramář - kladivo na bolševiky

Mohli bychom takto pokračovat dál a dál. Zdeněk Mahler nemá rád Karla Kramáře. To je pro něj dostatečný důvod k tomu, aby Kramářovi přišil hned několik činů, které nikdy nespáchal nebo ani nemohl spáchat, a úmyslů, které nikdy neprojevil. Podle Mahlera chtěl prý v Československé republice vytvořit čtvrtmilionovou armádu, s jejíž pomocí by porazil bolševiky. Kramář pochopitelně bolševiky svrhnout chtěl a byl to snílek s divokými představami. Ani ve snu ho však nenapadlo vytvořit tak obrovské vojsko jen z "Čechoslováků" ve vlasti. Počítal s tím, že se do něj včlení desetitisíce bílých emigrantů, že se jeho součástí stane také desetitisícová čs. legie, která byla v té době ještě v Rusku, a že se vojsko bude formovat společně s Jugoslávci. Jiný příklad Mahlerova bájesloví: "Kramářovská opozice" podle něj označovala velkou hospodářskou krizi let 1929-1933 za dílo Masaryka. Potíž je v tom, že Kramářova národní demokracie byla až do února 1934 vládní stranou a její reprezentant dokonce řídil ministerstvo průmyslu, obchodu a živností! Svůj odchod do opozice zdůvodňovala odporem proti devalvaci koruny - ale stejné stanovisko zastával - částečně pod vlivem svého přítele Jaroslava Preisse - také prezident Masaryk.

Pravda pláče, Mahler se nerdí

Mahlerova neblahá snaha podat vše v co největších kontrastech má za následek, že fakta posouvá do odlišných souřadnic - pravda při tom samozřejmě pláče k neutišení. Známý výkřik "Buď proklet, Kyrasa M.!" (tedy obráceně Masaryk), který historikové Jiří Doležal a Antonín Klimek našli na stránkách šovinistického plátku Štít republiky (snad ještě pokleslejší obdoba dnešní Republiky či spíše už sklapnuvší Politiky), umístil Mahler - v reklamě na svůj opus v Právu ze 4. září 1997 - do hlavních novin Kramářovy strany Národních listů: vzhledem k jeho notorické neúctě k přesným faktům ji datuje do roku 1920 místo 1921. A kde pan Mahler zjistil, že právě Kramář šířil pověsti o Masarykově židovském původu? Je rovněž dost zavádějící, staví-li Mahler proti Masarykovi jako jediné nejnepřátelštější proudy - nacionalisty z řad českých Němců a z řad Čechů. Kampak se mu poděli čeští komunisté? O těch se zmiňuje až v souvislosti s jejich absurdní demagogií, že Masaryk dal střílet do dělníků. Cituje deník prezidentova tajemníka Schenka o dvou audiencích ministra vnitra Juraje Slávika u Masaryka po střelbě do demonstrantů v únoru a listopadu 1931, aby mohl vítězně konstatovat: A po té druhé Slávik skončil! Ke střelbě v Dolní Lipové u Frývaldova došlo 25. listopadu 1931. Slávik však odchází ze svého křesla až při změně vlády 29. října 1932, tedy téměř po roce, a zůstává i poté jedním z agrárníků, kteří mají nejblíže k Hradu.

Ano Masaryk, ne Mahler

Ubohost Mahlerových historických znalostí se nejvíce projevuje ve třetí části. Ta je nejslabší a nejvíce zmatená - patrně proto, že se už nemůže opírat o Herbenovu pohádkovou knížku o proslavivším se malém chlapci. Ke vzniku československého státu v roce 1918 (28. října) podle něj došlo "krátce po kapitulaci Rakousko-Uherska" - ta však byla podepsána až 3. listopadu! Děd současného prezidenta Havla Hugo Vavrečka byl údajně "členem Masarykovy vlády" - členem vlády se však stal až v září 1938, rok po Masarykově smrti. Masarykův obdivovatel, předseda lidové strany msgre Šrámek byl podle Mahlera jeho nepřítelem. Když Šrámek chtěl, aby byly vyúčtovány finance zahraničního odboje - v roce 1919 - okřikl ho prý "premiér Švehla". Ten se však stal předsedou vlády až v říjnu 1922. Podle Mahlera týž "premiér Švehla" upozornil Masaryka na Gajdovy údajné přípravy puče v čase Všesokolského sletu v červenci 1926. Jenomže Švehla se tou dobou léčil v cizině a premiérem byl Jan Černý. Podobných nesmyslů by se dalo citovat mnohem více. Nutkavě se jen vtírá otázka, co dělalo celé to mračno citovaných odborných poradců? Jako celek je tolik očekávaný snímek velkým zklamáním. Namísto osvětlení Masarykovy obrovité postavy jeho osobnost ještě více zamlžuje, aniž jen v náznaku překročil stín masarykovské národní mytologie. Naopak, tvoří vedle velikého bořitele legend jen legendy další, jenže neuměle slátané. Hlavně ke konci je dokument pomatený a nesrozumitelný a jenom tím mate jiné - televizní národ patrně ovšem klamán být chce. V úplném závěru, kdy se "dokumentarista" rozbásňuje o Masarykově etickém odkazu, cítíme za vší bublaninou spíš chladného manipulátora než proselytu humanitních ideálů. Ano Masaryk. Mahler? Nikdy!
***

Poznámka:

Před skoro již třinácti lety jsem pracoval v kulturní rubrice Lidových novin, maje na starosti literaturu. Na Mahlerovu kompilaci Ano, Masaryk jsem se v televizi díval původně neplánovaně, bez úmyslu se k ní případně vyjadřovat. Musil jsem si protírat oči, jestli se mi všechno snad nezdá, když jsem slyšel Mahlerovo patetické hřímání: TGM se narodil 7. března na svátek svatého Tomáše a stejně jako on měl vkládat své prsty do ran světa, aby ho léčil. Mahlerova chyba spočívala v tom, že 7.3. se neslavil svátek Tomáše apoštola (ten ho má 3.7.), ale svatého Tomáše Akvinského. Ale i tak, apoštol Tomáš vkládal prsty do Spasitelových ran ne proto, aby „léčil“ svět, ale aby si ověřil pravdu. Nejprve jsem sháněl někoho, kdo by na Mahlerovu „myth-factory“ zareagoval, ale nikomu se nakopnout shnilé jablko moc nechtělo, tak jsem se věci ujal sám. Ffaktografických hrůz a v lepším případě nepřesností bylo v Ano, Masaryk mnohem víc a ne všechny se do mého textu vešly. Za jejich odhalení vděčím z převážné části velkému historikovi a skromnému člověku Antonínu Klimkovi, od jehož smrti uplynulo v lednu už pět let.

Po zveřejnění článku v Lidovkách přicházely do redakce málem rezoluce pracujících odsuzujících můj „pamflet“, Mahler si mezitím v televizi propachtoval pořad Nad dopisy čtenářů, kde ze mne udělal fanatického klerikála a spolu s Petrem Placákem a Vladimírem Justem, kteří se k jeho opusu rovněž vyjádřili nelichotivě, jsme jím byli označeni za „spodinu společnosti“. Potom za mnou přišel Lubor Kohout s televizním štábem: natočili mé vystoupení do jednoho z dílů pořadu Na doraz, který měl být věnován právě Mahlerovi, v němž se mimo jiné mělo též hovořit o jeho komunistické minulosti. Pořad byl nakonec zrušen a mahlerovský díl se nikdy neodvysílal.

p.s.
Jako důkaz toho, jak drzost bolševiků rostla úměrně časové vzdálenosti od Listopadu 1989, uvádím citát z chatové diskuse na serveru ČT z roku 2005, v němž „rudý Zdenda“ (tak mu přezdívali studenti, jimž přednášel marxismus-leninismus), odpovídá na dotaz, pokračovala-li nějak „diskuse“ s výše zmíněnými příslušníky spodiny: „Neměl jsem ani čas a především ani chuť s názory těchto pánů polemizovat. Pravda, toto drama mě obrazně stálo mnoho krve. Dovedlo mě k závěru, že s těmito pány - právě proto, že ve svých invektivách pokračovali - nejsem ochoten usednout za jeden stůl či podat jim ruku. Je to radikální stanovisko, ale bohužel k jinému mě nedotlačili.“

Jsou to lži jako věžáky. Podotýkám jen, že bych si o Zdeňka Mahlera ani neopřel kolo, natož abych s ním diskutoval nebo dokonce si s ním sedal k jednomu stolu.

No vida, jeden po přečtení

No vida, jeden po přečtení Mahlerova Smetany a Dvořáka by za něj dal ruku do ohně...a, no nic.Nemaje historického vzdělání, těžko posuzovat fakta, nicméně žádnou předchozí kritiku na zniňovaný pořad o Masarykovi jsem nezaregistroval, tak nechápu, proč se silní v kramfekách nedomluví a Mahlera prostřednictvím silné televizní osobnosti nepozvou face to face? Každopádně, v televizních pořadech je přesvědčivý a charizmatický, do jaké míry pravdivý?

Zda se, ze zmena a registrace

Zda se, ze zmena a registrace nezabrala.

Stalo se to, co se dalo cekat, protoze se to tak stalo na vsech serverech, ktere zacali provadet registraci. Je prekvapive, ze ti nejhorlivejsi anonymni hlasatele slusnosti zmizeli.

Potesila me akce jisteho kolegy - http://www.np-diskuze.cz/.

Svobodny clovek nema rad prilisne svazovani pravidly a karani jod krasoduchu jak v materske skole.

Anglicane rikaji "neopravuj co funguje", a to je pripad Virtually.

Pane Jindro, dřívější systém

Pane Jindro,
dřívější systém diskuze, podle mého názoru, byl neúnosný. Takže ta oprava asi byla potřebná. Škoda, že na zničení toho, co fungovalo stačilo pár návštěvníků. Pro Kajana to byla vlastně sebevražda, protože na NP se v tom množství úplně ztratil. Tady na Virtually "kraloval".
Jsem přesvědčený, že časem diskuze budou živější. Bez polemiky se tak nestane. Na Vás si cením, že jste v diskuzi "tvrdý", ale zároveň dokážete leccos i překousnout. Já jsem Vás nazval demagogem, což by druhého třeba mohlo naštvat, ale Vy jste reagoval věcně.
Doufám, že jak se budou blížit volby, polemika na Virtually získá jenom na živosti.

Chtěl jsem něco napsat, ale

Chtěl jsem něco napsat, ale pak jsem si to rozmyslel......

Stasi, zdravím. A těším se,

Stasi, zdravím. A těším se, že odhodíš to rozmýšlení. Tvoje příspěvky vždycky měly něco do sebe...

I já Tě zdravím zeolite. V

I já Tě zdravím zeolite. V tomhle případě by to byla velmi osobní a tím pádem i velmi subjektivní (nespravedlivá?) reakce, takže jsem to raději nakonec polknul. Nemá to cenu a nechci být konfrontační. Nicméně spoustu lidí, kvůli kterým jsem tu byl ta léta rád (zhouba, aleš007, neu.p) a proto jsem sem taky chodil, jsou pryč a já se obávám, že nenávratně. Mrzí mě to hodně.

Vážený pane Josefe

Vážený pane Josefe Mlejnku,
rudý Zdenda si to vskutku pasuje k obrazu svému. Máte pravdu. Diskutovat s bolševikem by bylo pod Vaši úroveň. Jen ho nechte, ať dál plácá a srší zlo. Ideologický žvanil marxista-leninista, mluvčí rudé lůzy a komunista to má v krvi.

___________________________________________________________________________________