25.09.2010, Lidové noviny

Ke cti Petra Zídka (viz Chiméra třetího odboje, LN 18. 9. 2010) je třeba říci, že na rozdíl od jiných komentátorů si návrh zákona o III. odboji opravdu přečetl, včetně důvodové zprávy. Z jeho eseje nicméně o to více vyplývá, že všechny předkládané protiargumenty jsou pouze podpůrnými pilíři k jeho základnímu stanovisku, které chce sdělit, a to, že stát nemá uzákoňovat výroky o své vlastní historii.

Musí být odboj jen vojenský?

Paradoxem přitom je, že navržený zákon nic takového nečiní. Neobsahuje žádný autoritativní výrok, nikde netvrdí, že na našem území v letech 1948 až 1989 probíhal protikomunistický odboj, poukaz na lex Edvard Beneš je v této souvislosti lichý.

Stejně jako zákon vztahující se k druhému odboji pouze stanovuje podmínky, za jakých lze dojít k ocenění žen a mužů, kteří se aktivně postavili proti komunistickému režimu vládnoucímu po čtyřicet let v Československu. Takoví lidé mezi námi žili a žijí, to ostatně ve svém textu připouští i Petr Zídek.

Autor sám se přitom konečným a veškerou další debatu uzavírajícím soudům nebrání. Protikomunistický odboj dle něj "nikdy neexistoval" a je virtuální realitou. Vyvozuje to z kořene termínu, který "jasně odkazuje k násilnému či vojenskému řešení situace".

K tomu snad podotkněme, že nejen kořeny živo je slovo, ale i způsobem svého užívání, v legislativní práci pak především výskytem v předchozích zákonných normách. A připomeňme, že mnozí aktéři domácího protinacistického hnutí by z výše podaného úhlu pohledu nemohli být uznáni za odbojáře (kritériem se – totožně jako u účastníků III. odboje – ale nestal vojenský charakter jejich činnosti, nýbrž podstupované riziko). Pro přesnost poukažme rovněž na výklad současného slovníku spisovné češtiny, dle kterého je odboj "hromadným odporem" či "(organizovanou) činností proti vládnoucímu režimu".

Iluze o pražském jaru

Dalším potvrzením neexistence odboje je jeho nekoordinovanost. Ano, byl roztříštěný a bez centrálního řízení, to ovšem neznamená, že nebyl. Podpůrným argumentem silného tvrzení je rovněž obrat některých bývalých muklů, kteří v roce 1968 žádali o rehabilitaci s tím, že se stali oběťmi bezpráví, ale po sametové revoluci chtěli být chápáni jako odpůrci komunistického režimu. Obávám se, že Petr Zídek trochu přeceňuje uvolnění poměrů za pražského jara. Nebo se vážně domnívá, že by političtí vězňové před třiceti lety uspěli u soudů s žádostí o odškodnění za léta odseděná za dobrou věc, totiž protikomunistické aktivity?

Konečně třetí odboj neexistoval, protože k němu máme málo pramenů (člověka až kacířsky napadá: není odvážné popírat něco, o čem zároveň uvádím, že nemám dostatečné znalosti?). Doufejme, že přijetím zákona o III. odboji se situace zlepší – přinejmenším o svědecké výpovědi. Samozřejmě pokud nebudeme všechny politické vězně, kteří podporují tuto zákonodárnou iniciativu, považovat za sebeprezentující se lháře.

Petr Zídek přitom nepopírá, že "jak v exilu, tak doma se značné množství osob zapojilo do nejrůznějších činností s cílem poškodit, oslabit nebo svrhnout komunistickou vládu". Nebylo by dobré je ocenit? Není na místě říci, že toto jsou dobré příklady občanského chování v časech pro stát zlých? Není trapné, že někteří muklové stále umírají s cejchem kriminálníků, se zbytkovými tresty, které jim soud nemůže – jak se mylně domnívá historik – zrušit podle zákona o soudní rehabilitaci? Nebylo by naplněním cíle zákona o válečných veteránech, totiž morálně ocenit muže a ženy, "kteří s nasazením vlastních životů bojovali za vlast, bránili hodnoty svobody a demokracie", a připomenout "ideály vlastenectví, cti a statečnosti všem občanům", právě zahrnutí i těch z naší společnosti, kteří se za komunismu nebáli a totalitnímu režimu se postavili?

Dvacetiletá ostuda

Každá právní norma tak či onak vztahující se k historii je samozřejmě citlivě vnímána. Petr Zídek by ale možná mohl připustit, že problém je spíše v tom, že zákon o protikomunistickém odboji nebyl přijat již na počátku 90. let, kdy byl poprvé navrhován, v souvislosti například s rehabilitačními nebo restitučními zákony. Také ony byly – stejně jako celý transformační proces – neseny jistým hodnotovým a uzákoňovaným vztahem k nedávné minulosti. Je jen ostuda, že k ocenění statečného jednání v době totality dosud nedošlo.