Příležitostně do zpravodajství pronikne, zazáří a obratem zase mizí zdroj napětí mezi místními regiony, Slovanská epopej. Nemíním tím snad, že by myšlenka hrdého panslavismu v Čechách i v Moravě dávno jednoznačně nepatřila mezi staré haraburdí, a že mluvit dnes u nás kupříkladu o slovanské vzájemnosti je v lepším případě pošetilé staromilství, v horším projev politického extremismu. Zapomnělo se už, že určitým projevem blízkosti slovanských, etnicky a jazykově spřízněných populací byla i masarykovská Republika československá, na kterou příležitostně rádi vzpomínáme jako na ztracený Ráj.  

    Ze stařičkých idejí vlastenectví nebo všeslovanství – jehož svérázné ozvuky občasně pěstuje prezident Klaus, obdivovatel protibruselského patriotismu Varšavy – nám po různých kotrmelcích zůstalo zajímavé dědictví: desetimilionový, poněkud zmatený národní stát a celé generace hudby, písemnictví nebo výtvarného umění inspirované dotčenými náměty. Do třetí skupiny spadá Muchova Slovanská epopej. Cyklus dvaceti velkoformátových obrazů, básní na plátně od klasika secese. Autora taktéž stále široce oblíbené grafiky a návrháře, jinak ivančického rodáka, jenž se proslavil v cizině, především ve Francii, kde léta s rodinou žil.
 
Se souborem výjevů dnes bizarně znějících názvů Slované v pravlasti, Zrušení nevolnictví na Rusi, Štěpán Dušan Srbský a jeho korunovace či Zavedení slovanské liturgie na Velké Moravě, stále nesouhlasí mnohé, co s ním má být nedílně spojeno. Monumentální obrazy, proniknuvší dokonce do reklamy na tekutý chléb českého lidu, vznikly dle mínění samotného tvůrce za účelem nikoliv „bořit, ale vždy stavět, klást mosty, neboť nás všechny musí živit naděje, že celé lidstvo se sblíží, a to tím snáze, dobře-li se pozná navzájem." Idealistické mínění absolventa brněnské střední školy, jehož dílo rozhodně přesáhlo hranice populací, momentálně dvakrát neplatí ausgerechnet zrovna v rodné zemi, kde značí jablko sváru.

Předmět sporu mezi Moravským Krumlovem, domovem Epopeje od roku 1963, a Prahou, podarovanou kdysi s dosud neuskutečněnou podmínkou, že malbám schystá důstojné výstavní prostory. Uložení opusu řeší Muchovi potomci, zapojil se znojemský soud i regionální veřejní činitelé hledající před komunálními volbami další příhodné politicum. V pozadí rozepře vyčnívá totiž širší spor centrum – region, což není než variace na staré potýkání najmě moravských krajů se zájmy bohužel stále přetrvávajícího pragocentrismu. Fenoménu mimo hlavní město leckdy braným, ne nutně neoprávněně, coby, slušně řečeno, synonymum nenajedenosti. Jevu mnoha zahraničních obdob, který mívá potenciál podvazovat jiné lokální identity.


Vyšlo dne 8. 10. v deníku Rovnost