Habermannův lynč a národní sebebičování
Stanislav Balík

Revue Politika 10/2010

 

Vyhnání Němců nejde ospravedlňovat, lze ho „jen" pochopit. Kdyby se ale tvůrci filmu Habermannův mlýn kromě jména a tragické smrti hlavního hrdiny inspirovali i skutečnými bludovskými válečnými událostmi, snáze bychom pak chápali tu obrovskou nenávist Čechů vůči všemu německému.

Kdyby byly jednotlivé scény nového českého filmu Habermannův mlýn pravdivé, pak porodní bába, která v roce 1938 přivedla na svět dceru hlavního hrdiny, byla moje bábinka. Filmové Eglau je totiž můj domov - Bludov na severní Moravě.

Právě sem situoval režisér Herz film, který má jednoznačnou ambici - být zrcadlem zvráceností, jichž se Češi dopustili na Němcích. Vystavěn je efektně, v kině jen málokteré oko zůstane suché. Přestože není zcela jednostranný a ukazuje i nacistické hrůzy, jeho celkové vyznění je zcela jiné. Mlynář Habermann je vylíčen jako mučedník, na němž se nespravedlivě vybily nejnižší možné davové pudy.

Kdyby šlo o fiktivní jméno, fiktivní příběh, nemohl by nikdo říct ani půl slova. Problém nastává ve chvíli, kdy konkrétní historické postavě a konkrétnímu činu vyfabulujeme příběh. Na film se těší lidé z okolí, aby konečně viděli, jak to bylo. Za chvíli nikdo nikomu nevymluví, že se v Habermannově mlýně nestalo přesně to, co je ve filmu. Ale ono se to nestalo, skoro vše bylo jinak.

Film má neobyčejně silnou moc - a v tomto případě ji tvůrci zneužili. Nejenom tím, že si zcela vymysleli motivy vraždy i samotné vrahy, ale například i tím, že udělali patolízala a člověka hrajícího na obě strany z majitele lázní, jemuž jen nepatrně změnili jméno. Vědí vůbec, že právě tento člověk byl tak statečný, že byl od roku 1944 prvním předsedou ilegálního okresního národního výboru a že byl posléze jedním z nejdéle vězněných politických vězňů bolševického režimu, který se na svobodu dostal až v roce 1966?

Vražda z osobní nenávisti

Jak to bylo s Habermannem ve skutečnosti? Pocházel, stejně jako jeho žena, ze smíšeného německočeského manželství. Za války Čechům pomáhal, neví se ale o tom, že by to bylo na hranici vlastního sebeobětování. Rád hrával karty, což se mu stalo v posledku osudným. Když byl 8. května 1945 revoluční gardou zatčen a odváděn před revoluční ONV, potkal je cestou mladý holič, jeho kumpán z hospody, nad nímž Habermann v kartách často vyhrával. V okamžiku skončené války byl navíc v euforii, vytáhl zbraň a mlynáře bez rozmýšlení zastřelil. Tuto verzi potvrzují i nedávno objevené dokumenty v okresním archivu, konkrétně trestní spis s vrahem. Jiná věc je, že jeho čin byl amnestován dekretem prezidenta Beneše z roku 1945.

Habermann nebyl ubit lidovým lynčem, nebyl mučedník trpící za to, že jediný byl statečný.

Šlo o vraždu z osobní nenávisti, jakých se v Bludově do té doby odehrálo několik. V roce 1913 například „nevypátraný padouch" umlátil z neznámých důvodů hasičskou sekerkou ženu a její čtyřletou dceru. V roce 1921 zavraždil otec, prý pro „rozhárané rodinné poměry", svou ženu a čtyři děti, zapálil dům a sám se na půdě oběsil.

Ano, Habermann byl zatčen jen proto, že byl Němec. I vila byla vykradena. Film by ale vyzněl zcela jinak, kdyby se kromě jména a tragické smrti hlavního hrdiny inspiroval skutečnými bludovskými válečnými událostmi. Snáze bychom pak chápali dobovou náladu českého obyvatelstva, tušili bychom, jak se mohlo stát, že se v lidech zahnízdila obrovská nenávist vůči všemu německému. Filmový lynč se odehrát mohl a leckde se možná i odehrál, ne ale ve starém mlýně na řece Moravě.

Příjezd Němců v říjnu 1938 nebyl vítán vlaječkami, ale pláčem a bezmocným vztekem. Bezprostředně poté následoval útěk československých státních úředníků a poloviny učitelů. Nenávist vyrůstala z řádění nového německého ředitele školy Erbena, který byl také vedoucím místní nacistické organizace. Za něj byly provedeny čistky ve školní knihovně, jimž padly za oběť i knihy jako Babička Boženy Němcové, bylo zavedeno povinné vyučování němčiny, zastavena výuka dějepisu, zakázán zpěv hymny Kde domov můj. Po vychození obecné školy neměli čeští žáci další možnost, jak se dále vzdělávat. České vyšší školy neexistovaly, do německých nebyli přijímáni. Nemohli nastoupit ani do učení.

Další chybějící scény

Rozehnání českých spolků včetně nacionalistického Sokola - ten ale ve filmu zcela ahistoricky funguje, dokonce v něm cvičí s komunistou lidovecký starosta (Čech nemohl být v Říši starostou, ale to by se nehodilo do kolaborantských obrazů filmu) a Němec Habermann. Větší slátanina už nemohla nikoho napadnout.

Emotivní by byl pohled na bezmocnou lítost a pláč plného kostela při rekvírování nových i starých kostelních zvonů pro potřeby výroby německých zbraní.

A co teprve kdyby byl ve filmu pohled na 12 velkých sedláků a jejich rodiny, jak musí vyklidit své statky, odjet do neznáma a na jejich místo nastupují cizí němečtí sedláci.

Starý farář, který ve filmu oddává a křtí a poté, klišé téměř nejhorší, přislibuje hlavnímu nacistovi pomoc při útěku, byl ve skutečnosti rok před koncem války zatčen za podporu odboje. Byla by to dojemná a na rozdíl od většiny filmu navíc pravdivá scéna, v níž by po ročním utrpení naposled vydechl v náručí svého bludovského kaplana v Terezíně tři dny před koncem války se jménem Bludov na rtech.

Kolektivní pocity

Nenávist vůči Němcům jako etnické skupině, která vyhřezla po válce a která je v určitých generacích národa dodnes přítomna, nemusela nutně pramenit z chování jednotlivých Němců. Dokonce i ti „nenávistníci" přiznávají některým Němcům konkrétní zásluhy - v bludovském případě Habermannovi, občas i hraběnce Gabriele Žerotínové. Nenávist pramenila daleko spíš z kolektivních pocitů - z hrůz heydrichiády, vypálených Lidic, Ležáků či Javoříčka, ukradeného mládí, národního ponížení při zákazu zpěvu hymny.

Lze se divit, že dlouholeté národní ponižování našlo svůj ventil ve vyhnání Němců a v etnické nenávisti? Ano, nebylo to humanistické a nejde to ospravedlňovat. „Jen" to lze pochopit... Je proto otázkou, zda vůbec a jak se lze poučit z nešťastných květnových událostí roku 1945. Rozhodně bychom si neměli sugerovat celonárodní vinu za neomluvitelné chování. Toto chování bylo reakcí - reakcí jistě přehnanou, ale pochopitelnou v kontextu předchozího vývoje.

 

Autor je politolog a zastupitel obce Bludov. Text vyšel 12. října 2010 v Lidových novinách.

 


Chtěl bych se zmínit o tom,

Chtěl bych se zmínit o tom, že film je nekvalitní slátanina. Takové skvělé téma mohlo být podáno daleko kvalitněji. Střihy filmu jsou brutálně primitivní, psychologie postav schematická, nevěrohodná, dá-li se o psychologii vůbec mluvit, historické události krutě překroucené. Režisér Juraj Herz je čuně a to tím větší, že je to Žid, který by mohl mít daleko osobnější zájem na opravdovém vhledu do toho tématu.

Film jsem neviděl, ale i z

Film jsem neviděl, ale i z jiných zdrojů je vidět, že Herz ke své škodě až příliš podléhá svému německému okolí.

Že se zcela pokřivený obraz

Že se zcela pokřivený obraz minulosti stane nadlouho uznávaným kánonem, dokázal již starý patolízal Shakespeare ve svém dramatu Richard III.

Z Juraje Herze samozřejmě žádný Shakespeare ani Orson Welles nikdy nebude, spíš se svým filmem zařadil mezi různé Ryse-Rozsévače.

Mimochodem: nepatří mezi spoluproducenty tohoto filmu také Česká, tedy jejich, televize? Pak by vznik toho filmu lépe zapadl do celkového kontextu.

Shakespeare rozhodně nebyl

Shakespeare rozhodně nebyl patolízal. Použil příběh ze spisku jednoho kněze - za Tudorovců biskupa, možná za odměnu - uchovaného v Morově pozůstalosti. Fakta dokazují, že šlo o příběh zcela vylhaný, ale jiný nebyl v té době přípustný. Vládli totiž stále ještě Tudorovci a ti se s nikým nemazlili.

Vystavět děj filmu volným

Vystavět děj filmu volným zpracováním na pozadí skutečného příběhu, který měl drastický závěr a pokud žijí aktéři příběhu i jejich tehdy již žijící potomci je poněkud méně šťastné . Událost byla již pracována dokumentem, který sice nechal závěr nedokončený a některé pasáže byly ze strany konkrétních osob polemické nevedl k mystifikaci veřejnosti. Pokud je jasno kolem osoby vraha, jak říká autor, mohlo by být slabinou tohoto dokumentu jen absence závěru, vč,motivu.
Také se ztotožňuji s názorem, že historické zhodnocení událostí , postojů a nálad veřejnosti bez přihlédnutí k celkové atmosféře je značně zkreslující. Jak jsem tu dobu prožil musím konstatovat, že nenávist ke všemu německému i Němcům byla mezi Čechy jednoznačná a jejich odsud tehdy logický a bez diskuzí s vyústěním důvodu, které uvádí autor, a to i v rodinnách, kde nikdo nepřišel o život nacistickou krutovládou. Že šlo o akt pomsty a kolektivní viny je z dnešního pohledu bezpochyby odsouzeníhodný, ale neznal jsem jedinného Čecha , který v té době byl schopen uvažovat objektivně z úhlu pohledu, který převáží v budoucnu za x desítek let. Pokusy o nějakou nápravu historických křivd (kromě omluvy) jsou naivní a bez dalších křivd neproveditelné. Však také se to nikdy nestalo, co jsou známé dějiny.

___________________________________________________________________________________