MF Dnes 26. 10. 2010

Oranžový Senát prý zablokuje úsporná opatření, s nimiž počítá státní rozpočet na příští rok. Miroslav Kalousek proto chce prosadit projednávání klíčových změn v daňových zákonech v legislativní nouzi, čímž by se vše podstatně zkrátilo a Sněmovna by stačila Senát do konce roku přehlasovat. Premiér Nečas soudí, že je to nešťastné. Jak jinak. Ještě nikdy s Kalouskem nesouhlasil. Ale tentokrát by výjimečně mohl.

Státní rozpočet na příští rok nejsou žádné skutečné reformy, o nichž by bylo dobré vyjednávat i s opozicí, aby po příštích volbách nedošlo k destrukci racionálně nastavených opatření v penzijním systému či ve zdravotnictví. Naopak by bylo dobré předvést světovým finančním trhům, že tahle vláda skutečně vládne a má situaci pod kontrolou. Psi mohou štěkat, ale karavana jde za stabilizací veřejných rozpočtů v klidu a pokoji dál. Přehrabovat se ve škrtech a dlouze o nich diskutovat je dost kontraproduktivní. Je dost těžké je obhajovat a ve skutečnosti to, že musí být akceptovány, má jediný důvod. Tím je snížení deficitu a absence opatření, jak by to šlo udělat jinak a ještě lépe.

Pokud na předcházející tvrzení se chce někomu křičet, že jde přece zvýšit daně nejbohatším, tak můžeme upozornit, že to se jednak už stalo a jednak sehnat potřebných pětačtyřicet miliard korun by tímto způsobem opravdu nešlo. Ti bohatí by totiž nebyli ochotní to zaplatit a s penězi by zmizeli z Česka, což by mělo nakonec pro ty chudé dosti drastické důsledky.

Ono už dnes pro lidi s vysokými příjmy není život v Česku zrovna bezkonkurenční nabídkou.

Nejde totiž jen o daně, ale také o bezpečnost, vymahatelnost práva, kvalitu infrastruktury, byrokracii a další podobné aspekty života, které si lze za stejné daně pořídit v daleko vyšší kvalitě jinde.

Pozor na senátorské brzdy!

Takže vláda nemá moc důvodů dávat příliš prostoru socialistickým senátorům k jejich exhibicím a zdržovací taktice, která povede jen k prohloubení rozpočtového schodku v příštím roce a ke zpochybnění rozhodnosti, s níž Česko přistupuje k řešení svých veřejných financí. A tato rozhodnost je zatím trhy vysoce ceněna. Lze celkem oprávněně očekávat, že schválení úsporného rozpočtu totiž povede ke zlepšení ratingu České republiky, což může snížit náklady na placení úroků ze státního dluhu až o miliardy korun, pro něž se využití jistě najde.

Navíc není vůbec dobrý nápad smířit se s tím, že úsporná opatření budou platit o pár měsíců později. Letošní příjmy vykazují dost značný propad proti očekávání a i příští rok to nemusí být o moc lepší. Vysoká nezaměstnanost, nízký růst mezd v podnikatelském sektoru a vůbec obezřetné chování firem naznačují, že hospodaření státu bude ještě nějaký čas pod tlakem.

Věcně však proti dlouhé diskusi o rozpočtu nestojí jen a pouze to, zda bude schodek příští rok v souladu se záměrem vlády, nebo nakonec o deset či patnáct miliard vyšší. Jde také o to, že je už načase začít ve státních úřadech konečně kovat ony slibované a skutečné reformy, které svážou výdaje státu s jeho příjmy tak, aby se nám nestalo to, co Řecku či dalším státům. A přitom musíme být schopni postarat se o potřebné tak, jak je v civilizovaném světě běžné.

Reformy nesnesou odklad

Ztrácet čas bojem v Senátu o krátkodobá opatření znamená, že ministerští úředníci se nebudou věnovat tomu, co opravdu hodně spěchá, a to je příprava všech nutných, dlouhodobých reforem od školské přes daňovou po penzijní. Později by se vše stalo opět obětí politického boje před dalšími volbami, kdy je velký problém prosadit vše, co přináší sice dlouhodobý prospěch celé společnosti, ale krátkodobě to někoho zabolí. Přitom právě tyto reformy je nutné důkladně diskutovat i s oranžovými a prosadit jejích racionální verzi. Na odkládání penzijní reformy již doplatila současná generace čtyřicátníků, která bude se svou penzí dnešním penzistům asi dost závidět. I na to bude mít vliv zdržování v Senátu a jeho případné a dočasné válcování.