Mozaika pařížská aneb letem pařížským světem
Aleš Knapp

ČRo 3 – Vltava, Víkendová příloha 23.10.2010


Srdečně zdravím z Kolína nad Rýnem a po návratu z Francie, kam jsem se jako vždy vypravil na vlastní pěst a náklady, jsem připraven referovat o dění v Paříži, hlavně výtvarném. Výstav je tam teď k vidění víc než obvykle, a proto by službou milovníkům výtvarna bylo, pokud bychom v rozhlase zvali do Paříže den co den na etapy. Minule jsem ale slíbil pojednat o kulturních aktualitách v Kolíně nad Rýnem a okolí – a jelikož v časoprostoru, jenž je mi vymezen, nehodlám témata stále překládat jako slibotechna, své postřehy a praktické informace napresuji do následujících minut.


Do Paříže jsem odjížděl v den, na který média oznamovala mohutné stávky. Můj pařížský známý mne dokonce varoval před nebezpečím zkolabované městské dopravy. Nevím, co vám hlásili zpravodajové, ale skutečnost, jak jsem ji zažil na místě, je taková, že některé linky metra měly občas interval místo dvou minut minuty čtyři. Že týdenní kulturní přehled „Officiel des spectacles“ (který stojí pouhých 35 centů, což je tatáž cena jako před čtvrt stoletím) vyšel o den později, kteréžto stávkové akci jsme se s černým prodavačem v kiosku od srdce zasmáli. Normální řidiči autobusů jeli načas a s úsměvem. A nenarazit občas na tucet provokatérských křiklounů s rudými fanglemi organizace CGT, nic mimořádného bych ve městě neregistroval.


Takže se poplašnými zprávami z policejních zdrojů nenecháme poplašit a už vůbec ne odradit. A kdo má chuť k vycestování, zamíří stejně jako já do pařížského Grand Palais. Do 24.ledna v něm probíhá retrospektiva děl Clauda Moneta. Tvorba vůdčí osobnosti impresionismu nebyla v tomto rozsahu k vidění třicet let. Návštěva výstavy je tedy cosi, čemu se říká „absolutní mus“. Claude Monet je všechno jiného než jen tvůrce obrazu „Imprese, vycházející slunce“, který při vší úctě k jeho významu je dílem příručkově zprofanovaným. Do Grand Palais obraz zapůjčen nebyl, což motivuje i k návštěvě Muzea Marmottan, do jehož stálé sbírky patří, a kde navíc poznáme Clauda Moneta jako vynikajícího karikaturistu. V suterénu si pak nenecháme ujít do 20.února výstavu Monetových obrazů, tematizujících až nefigurativně zejména větve smuteční vrby nad vodní hladinou. V Grand Palais začínáme dvěma zdroji Monetovy inspirace: v lese u Fontainbleau a na pobřeží v Normandii. Claude Monet měl zimu zjevně radši než léto a jeho práce se světlem na sněhu zaujme v obraze zasněžené krajiny s černým ptákem a názvem Straka. Sledujeme malířovo přímo badatelské zacházení se světlem nejen v notoricky známých pěti průčelích katedrály v Rouenu, ale i na začouzeném pařížském nádraží Saint Lazare. Doplněno na stěně výrokem Émila Zoly: „Dnešní malíři musí najít poezii nádraží, stejně jako jejich otcové našli poezii lesů a řek.“ Vidíme a na stěně se z umělcových citátů dočítáme, jak Monet doslova bojoval s nadměrným světlem v krajině jižní Francie. S jakým cílem zobrazil katastrofu způsobenou ledovými krami za tuhé zimy roku 1880. Jak se v Londýně v roce 1871 seznamuje s tvorbou Wiliama Turnera a maluje za různého počasí londýnský parlament. Působivý je portrét umělcovy ženy Camille na smrtelném loži: vzdálený jakékoli funebrální pompě, zato plný něžnosti a erotické lásky. Kdo si tedy chce ušetřit cestu za oceány i po Evropě, uvidí teď v Paříži na epochální výstavě Monetava díla zapůjčená mimo jiné z New Yorku, Los Angeles, Chicaga, Philadelphie, Washingtonu, Bostonu, Clevelandu, Ottawy, Melbourne, Canberry, Curychu, Edinburghu, Budapešti, Lisabonu, Petrohradu či Londýna. A kdo se v médiích nedozvídá nic dobrého o prezidentu Sarkozym, zví, že francouzský prezident převzal nad výstavou záštitu a je autorem fundovaného úvodního slova v katalogu. Cenově zvýhodněná vstupenka umožňuje zájemcům zhlédnout rovněž Monetovo životní veledílo: nástěnné panely s lekníny v pařížské Oranžerii a tamtéž i do 24. ledna výstavu fotografa Heinricha Kühna, počátkem 20. století inspirovaného výtvarným impresionismem. Umělec už tehdy prohlásil: „Mechanický fotografický aparát nemá pro fotografa jiný význam, než jaký má štětec pro malíře,“ čímž řadu desetiletí dopředu zpochybnil kompetentnost dnešních rádoby-fotografů, využívajících novou moderní aparaturu nikoliv k rozvoji fotografie jako umění, nýbrž zneužívajících ji k neuměleckým, špatným, toliko šmírácky policejním účelům. Návštěvník tak odjede z Paříže jako znalec tvorby Clauda Moneta i výtvarného impresionismu, včetně impresionismu fotografického.


V letu pařížským světem pokračujeme do Rodinova muzea. Augusta Rodina s Monetem svazuje i tentýž rok narození, 1840. Kromě pozoruhodné malé výstavky korespondence obou mistrů, navazující na expozici Monetovy tvorby v Grand Palais, stojí za to zhlédnout stálou sbírku Rodinových sochařských děl, zahrnující rovněž sochařskou tvorbu Rodinovy partnerky Camille Claudel(ové), stejně jako zahradu s Rodinovými sochami v plenéru: Občané z Calais, Myslitel či Brána pekel. Do 27. února je tu pak otevřena výstava s názvem „Henry Moore – ateliér“. Sledujeme zrození skulptur britského sochaře, který zemřel v roce 1986.  Dokladem Moorova smyslu pro humor je kromě jiného socha Válečníka se skosenou hlavou bez temene čili bez mozku. Kolik jen podobných armádních kreatur pobíhá v reálu! Moorův Válečník je bez nosu, hvězdicovitě sevřená ústa připomínají řitní otvor. Placaté hlavy deformované uvnitř neporušené vojenské přilby kontrastují s krásnou skulpturou s názvem „Ležící figura, číslo 7“ z roku 1980:  horizontálně trčící ženské prsy zde přímo vyzývají k doteku. Ale nejde jen o to: různé polohy ležících žen jsou i různými pohledy na Moorovo mistrovství.


Kdo stojí o doušek z jiného soudku, vydá se do Centra francouzské architektury v paláci Chaillot na Trocadéru. Otevření centra před pár lety bylo zásadním kulturním počinem nastoupivšího prezidenta Sarkozyho. Stálá expozice odlitků portálů a jiných skvostných architektonických detailů v reálné velikosti je tou nejlepší pozvánkou k poznávací cestě po Francii. Do 28. listopadu je zde otevřena výstava nazvaná „Architektura & BD - kreslené město“. Zkratka BD čili „bande dessinée“ znamená komiks. Výraz „komiks“ užívám nerad, jelikož se  váže třeba k bezobsažnému výtvoru o nádražáku Aloisi Nebelovi od Jaroslava Rudiše. Historie BD je v Paříži naopak představena nápaditě, ve vztahu k městu: počínaje New Yorkem v McCayově komiksu Little Nemo z roku 1907, přes legendární belgickou figurku Tintin až po komiksové příběhy z Tokia. Skvělý je komiksem inspirovaný film s názvem Flagrantní delikt, zachycující milostný akt muže v podobě Empire State Building a ženy ztělesněné jiným newyorským mrakodrapem Chrysler Building. Socha Svobody přitom šmíruje jejich namlouvání pohledem skrz okno. Jestliže tedy univerzitní pedagog Petr A. Bílek nedávno v jednom rozhovoru prohlásil, že literatura se dá vyučovat komiksem, může se právě na historickém vztahu architektury a komiksu ledasco přiučit. Ovšem to, co je zde představeno jako současný komiks, je velice špatné a k poučení nedoporučuji.

Z Trocadéra máme jen skok s kopce do Muzea mimoevropských kultur Quai Branly. Do 30.ledna tam uvidíme výstavu nazvanou Baba Blink, což v kultuře Singapuru, pernakan, znamená „narozen zde“. Seznámíme se s dějinami i současností čínské kultury v městském státě Singapuru. Procházíme nákladně a pečlivě zprostředkovanými interiéry singapurských obydlí. Potěší, že parádní dámské pantofle ze Singapuru jsou zdobeny skleněnými perličkami, dovezenými v první řadě z Československa. Jaký je pozdější osud jablonecké bižuterie, která nás proslavila až v Singapuru? To by ovšem bylo jiné téma. A tak jen dodejme, že Muzeum Quai Branly, dílo architekta Jeana Nouvela a prestižní kulturní počin francouzského prezidenta Chiraka, stojí za návštěvu i jako skvost současného stavitelství. Od Seiny a Eiffelovy věže, v jejíž bezprostřední blízkosti se Muzeum Quai Branly nachází, pokračujeme do samého středu města. Pohyblivé skulptury jako součást kašny nazvané Pocta Stravinskému od Jeana Tinguelyho a Niki de Saint Phalle, nacházející se před Centre Pompidou, jsou již z větší části zprovozněny. A v Centre Pompidou zhlédneme do 10. ledna výstavu francouzského tvůrce „nového realismu“, Armana. Kdo by neznal jeho klavír rozsekaný na kusy, poté uspořádaně připevněné na obrovskou dřevěnou desku, dílo nazvané příznačně „Chopinovo Waterloo“? Leč právě zjišťuji, že mé vymezené minuty se krátí a že i tentokrát musím být trochu slibotechnou a přislíbit, že k výstavě Armana se vrátím, až budu napříště hovořit o retrospektivě dědice dadaismu Daniela Spoerriho, která probíhá k umělcovým osmdesátinám v Německu v Rolandsecku u Bonnu. Takže mi zbývá už jen pozvat do Paříže na výstavu rytin klasika umění 20. století, tvůrce lyrické abstrakce Hanse Hartunga, uspořádanou v pařížské Národní knihovně Francoise Mitteranda do 20.ledna. Za vše hovoří umělcův výrok: „Rytina má vždy trochu agresivní charakter. Velice rád řežu, škrábu a jinak nehezky zacházím s hmotou. Výsledkem je stopa těchto akcí: lyrická abstrakce.“
 
Hned v blízkosti Mitterandovy Národní knihovny najdeme Národní muzeum sportu a běh po pařížských výstavách tedy uzavírám sportovně. Kromě stálé sbírky, která už hned zkraje dokumentuje zlatý titul Francie na mistrovství světa ve fotbale v roce 1998 stejně jako třeba celých 220 centimetrů dlouhé sjezdové lyže držitele tří medailí z olympiády v Grenoblu v roce 1968 Jeana-Clauda Killyho, je tu do 2.ledna k vidění expozice nazvaná „Francie do toho! Afričtí fotbalisté jsou zde!“ Upořádána byla v návaznosti na letošní mistrovství světa v Jihoafrické republice. Známe sice jména francouzských reprezentantů afrického původu jako Jean Tigana, Zinedine Zidane, Patrick Evra či Patrick Vieira. Kdo ale ví, jak si africký kluk, hráč pouličního fotbalu v Africe, dokáže mistrně vyrobit dokonalý fotbalový míč z prezervativu obaleného igelitovými sáčky a omotaného provázkem? Výstava, jak se pro Afriku hodí, nešetří barvami a nápaditě využívá k instalaci dokumentů různobarevně natřené plechové skříňky ze šaten fotbalistů. Provází ji výklad ve sluchátkách, africká hudba i část záznamu zápasu, v němž Francie na mistrovství světa v roce 2002 senzačně podlehla Senegalu 0:1. Zhlédneme dokumentární film o tom, jak diváci v Africe nadšeně sledují na ulici přenos utkání na malém televizoru, umístěném na improvizovaném podstavci ze starých beden a popíjejí lahvové pivo. A nikdo jim uprostřed zápasu nepřepíná program na policejní zprávy Televizních novin ani na Mrazíka, což se dle zjištění z mé namátkové kontroly stává častou praxí v tuzemských hospodách, jež tímto bohužel přestaly být českými hospodami. Výstavu v pařížském Národním muzeu sportu uzavře obraz jedenáctky francouzských reprezentantů složené výhradně z Afričanů. Během posledních čtyřiceti let hrál totiž na každém postu francouzské jedenáctky jeden fotbalista z Afriky: tři ze Senegalu, po dvou z Alžírska a Maroka, po jednom z Mali, Ghany a Konga. Takže pokud jste mé fotbalově řečeno „kolmé pasy“ do běhu od jedné pařížské výstavy ke druhé absolvovali až do závěrečného hvizdu rozhodčího, blahopřeju. A příště na slyšenou.

(Příspěvek, který jsem vzhledem k pátečním večerním i dalším mediálním zvěstem o demonstracích v Paříži pro Virtually rozšířil, byl telefonicky nahrán v pátek 22.10. ve 14.00 hod. a vysílán 23.10. v 8,35 hod. ráno v sobotní Víkendové příloze stanice ČRo 3 – Vltava.)

___________________________________________________________________________________