Nehmatatelné ovlivňování
Zdeněk Jemelík



Dne 7. září 2010 vydal kárný senát Vrchního soudu v Praze rozhodnutí, kterým na návrh kárné žalobkyně Ivy Brožové, předsedkyně Nejvyššího soudu ČR, potrestal místopředsedu Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučeru odvoláním z funkce soudce za údajné ovlivňování trestního stíhání bývalého vicepremiéra Jiřího Čunka (viz zde ). Znehodnotil tak na konci jeho kariéry výsledky téměř čtyřicetiletého hlídání  dobré pověsti a stavovské cti jinak dosud bezúhonného sedmdesátiletého soudce. Písemné vyhotovení rozsudku bylo zpřístupněno až před několika dny.

Kárné řízení proti Pavlu Kučerovi je třeba hodnotit v širších souvislostech. Především stojí za povšimnutí, že postavení předsedkyně Nejvyššího soudu ČR jako žalobkyně proti svému místopředsedovi z něj činí raritu jindy a jinde nevídanou a pro českou justici ostudnou.

Pozoruhodný je i vztah kauzy k aféře bývalého vicepremiéra Jiřího Čunka. Je dalším navýšením ceny, kterou česká společnost jako celek a justice zvlášť zaplatila za krátkozraké rozhodnutí mravně pokleslých arogantních politických špiček umožnit „jednomu ze svých“ únik před orgány činnými v trestním řízení způsobem, který by byl pro tisíce stejně „obtěžovaných“ obyčejných smrtelníků zcela nedostupný. Jak vysvětlím dále, v tomto případě zaplatil za nemravnou péči o Jiřího Čunka nejen kárně odsouzený, ale také kárná žalobkyně a soudci kárného senátu a platí celá justice dalším oslabením důvěryhodnosti. Upozorňuji, že tímto tvrzením nevyjadřuji žádný názor na vinu či nevinu Jiřího Čunka.

Mimo to rozhodnutí kárného senátu obsahuje sice přímo nevyslovený, leč ze souvislostí zřetelně vyčnívající odsudek záchranného zásahu státních zástupců ve prospěch výše zmíněného prominenta. Podle oficiálního stanoviska Nejvyššího státního zastupitelství ČR i ministerstva spravedlnosti byl ale jejich zákrok právně čistý a nezbytný, neboť řízení proti němu bylo zatíženo závažnými chybami. K podobným závěrům zřejmě dospěla i protikorupční policie. V této souvislosti je pozoruhodné, že za údajné chyby byli odpovědni státní zástupci, podřízení korunní svědkyni obžaloby, ostravské krajské státní zástupkyni Zlatuši Andělové. Pokud je oficiální stanovisko o vadnosti jejich postupu platné, soudce Kučera by měl být spíše chválen za to, že dal svou neformální autoritu do služeb ochrany nespravedlivě stíhaného.

Kárný senát není příslušný k řešení problému zákonnosti zásahu státních zástupců do kauzy Jiřího Čunka, takže jeho rozhodnutí jít odsouzením Pavla Kučery proti oficiálnímu postoji vedení resortu a státního zastupitelství je přinejmenším troufalé.

V hodnocení akce ve prospěch Jiřího Čunka se ale jako laik a soukromá osoba s názorem kárného senátu shoduji: usnesení státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka z 4. června 2007 o odnětí a přikázání jeho věci a všecka na ně navazující opatření považuji za hanebnost, protože zjednala obviněnému běžným občanům nedostupné zvýhodnění. Zde se však odkrývá další souvislost kárného stíhání Pavla Kučery: podle úsudku žalobkyně a kárného senátu měl řízení proti Jiřímu Čunkovi pouze ovlivňovat, ale k vicepremiérově záchraně zneužili svých pravomocí konkrétními úkony státní zástupci Stanislav Potoczek, Arif Salichov a Petr Coufal, zaštítění nejvyšší státní zástupkyní Renatou Veseckou a tehdejším i současným ministrem nespravedlnosti Jiřím Pospíšilem. Zatímco Pavel Kučera čelí kárné žalobě již od 18. února 2008, vykonavatelů hmatatelných kroků ve prospěch Jiřího Čunka se celá aféra jakoby netýká.   Z nich všech se  „hněv lidu“ obrátil pouze proti Renatě Vesecké, ale o možnosti jejího odvolání začala příslušná místa uvažovat až na jaře r. 2010. K největším paradoxům případu pak patří skutečnost, že jejím „katem“ má být Jiří Pospíšil, jenž je ve skutečnosti jejím spoluviníkem. 

Vše výše uvedené působí dojmem, že kárné řízení proti Pavlu Kučerovi je jedním z projevů neukončené „války žalobců“, která vypukla jako reakce na manipulaci s trestním řízením proti Jiřímu Čunkovi. Ať již to je čísi záměr nebo náhoda, štvanice na kárně žalovaného současně plnila úlohu umělé mlhy, zastírající  podstatu věci a skutečné pachatele.

Postavou kárné žalobkyně se „válka žalobců“ prolíná v procesu proti Pavlu Kučerovi s jinou aférou, a to s její vzpourou proti rozhodnutí prezidenta republiky o jejím odvolání z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu ČR a proti jeho rozhodnutí o jmenování Jaroslava Bureše místopředsedou téhož soudu. Pavel Kučera v té době zachoval loajalitu k hlavě státu, čímž se své nadřízené určitě nezavděčil. Podle mého názoru se tak úlohy kárné žalobkyně ujala podjatá soudkyně, která by se z řízení jistě vyloučila, kdyby byla způsobilá připustit si svou lidskou nedokonalost. Zachovala se stejně jako ve sporu s panem prezidentem: opět dala najevo názor, že její konání je vždy a všude bezchybné a hodnotit je smí pouze ona sama a možná, možná také bůh, a to ještě pouze kladně.

Důležitá je i souvislost kárného řízení s procesem sedmi žalobců na ochranu osobnosti proti bývalé nejvyšší státní zástupkyni, exporkurátorce Marii Benešové, vedeným samosoudcem Krajského soudu v Praze Vojtěchem Ceplem ml. Obě kauzy se prolínají skutkovými ději a jejich klíčoví účastníci vystupují v obou.  Soudce Vojtěch Cepl ml. má proti kárnému senátu Vrchního soudu v Praze značný časový a procesní náskok. První rozsudek vydal již v červnu r.2008 a po jeho zrušení odvolacím soudem se v červnu r.2010 dopracoval k dalšímu. Nyní stejně jako kárný senát čeká na odvolací řízení. V průběhu jeho procesu bylo provedeno důkladnější dokazování než v kárném řízení. Čtení spisu jako důkazu v kárném řízení by možná zabránilo kárnému senátu dospět k některým z mylných závěrů. Obráceně je možné, že nepříznivý výsledek kárného řízení pro obviněného ovlivní očekávané odvolací řízení v řízení na ochranu osobnosti. Nicméně spor s Marií Benešovou může sice pokračovat ještě i několik let, ale k nějakému konci jednou dospěje. U kárného řízení jistotu pravomocného ukončení nemáme, protože není jisté, že odvolací řízení proběhne do zákonného ukončení funkčního období obžalovaného, tj. do  31. prosince 2010.

Východiskem tažení proti Pavlu Kučerovi byl dopis, který dne 21.ledna 2008 poslala ostravská krajská státní zástupkyně Zlatuše Andělová olomoucké vrchní státní zástupkyni Mileně Hojovcové. Vznikl za zvláštních okolností. Milena Hojovcová si jako nová vrchní státní zástupkyně předvolala svou podřízenou na den 17.ledna 2008 za účelem vysvětlení pozadí zásahu státních zástupců do kauzy Jiřího Čunka. O jednání vedla zápis. Při ukončení schůzky požadovala, aby jej Zlatuše Andělová podepsala. Ta to odmítla s tím, že jde o záležitost, která je pro ni citlivá a podpis zápisu by jí mohl přinést nepříjemnosti. Z vrchního státního zastupitelství doslova utekla. Dopisem pak zápis jakoby nahradila. Popisuje v něm rozhovory s Pavlem Kučerou, Pavlem Němcem a Renatou Veseckou, v jednom případě též s jihomoravským státním zástupcem Petrem Coufalem  ve dnech 6. a 28. února a 17.května 2008 v různých restauracích v Ostravě, Brně a Jihlavě. Mimo jiné k nim uváděla, že o jejich průběhu informovala dva své podřízené a tehdejšího vrchního státního zástupce Ivo Ištvána. Obsah posledních dvou setkání ji neznepokojil již vzhledem k přítomnosti nejvyšší státní zástupkyně. V závěru uvedla, že události, které proběhly krátce po poslední schůze (zjevně myslela manipulaci s trestním stíháním Jiřího Čunka), ji dodatečně přivedly k závěru, že její partneři se snažili zjistit, zda je „ochotna slyšet či vyjít vstříc“. Práce státních zástupců ale nebyla nijak ovlivněna. Nepovažovala proto „za vhodné věc mediálně ventilovat ani v ní činit jiné kroky, když při setkáních  v Brně a Jihlavě byla přítomna paní nejvyšší státní zástupkyně a o jejich bezprostředním průběhu byl rovněž informován její bezprostředně nadřízený vrchní státní zástupce Ivo Ištván“. Stojí za zmínku, že prozření trvalo bystrozraké šéfce severomoravských žalobců proklatě dlouho a až do pozdního podzimu r.2007 nic nenasvědčovalo tomu, že by k němu vůbec mohlo dojít. Dodávám, že nad rámec žaloby byla v řízení doložena další dvě její setkání s obžalovaným, na nichž se o kauze Jiřího Čunka nemluvilo, a pokud by se někdo podivoval nad tím, že kvůli Pavlu Kučerovi jela z Ostravy do Brna, nechť vezme laskavě na vědomí, že jí nečinilo žádné potíže vydat se až do daleké Prahy, když ji exministr Pavel Němec pozval na raut na rozloučenou s úřadem.  Obžalovaného a svědkyni spojoval dlouholetý kamarádský vztah. Všech setkání s ním se Zlatuše Andělová zúčastnila dobrovolně, nikdy nebyla nucena na nich setrvat proti své vůli, strpění témat hovorů bylo věcí její svobodné volby.

Dopis Zlatuše Andělové z 21.ledna 2008 postoupila vrchní státní zástupkyně Milena Hojovcová ministrovi Jiřímu Pospíšilovi, který si nad ním umyl ruce jako Pilát: mohl sice využít vlastní kárnou pravomoc, ale raději jej zbaběle předhodil jako horkou bramboru předsedkyni Nejvyššího soudu ČR Ivě Brožové, ač věděl, že vztahy mezi ní a Pavlem Kučerou mohou být narušeny. Tím navodil zvýšené riziko nespravedlivého postupu vůči místopředsedovi Nejvyššího soudu ČR.

Kárná žaloba viní Pavla Kučeru, že na výše zmíněné schůzce dne 6. února 2007 se v přítomnosti exministra Pavla Němce Zlatuše Andělové vyptával, „zda už má policie nějaké poznatky o ukládání milionových částek vicepremiérem Jiřím Čunkem“. Dne 28. února 2007 měl v přítomnosti Renaty Vesecké a Pavla Němce říci, že „vicepremiér pan Jiří Čunek se stal velkým problémem pro vládu, hledá se za něj náhrada, ale ta nebude hned a proto by nebylo dobré, kdyby nyní přípravné řízení skončilo podáním obžaloby, neboť by to způsobilo problémy v koalici, potažmo ve vládě“ a „v této souvislosti požadoval po JUDr. Zlatuši Andělové, zda by nešlo přípravné řízení protáhnout“. Dne 17. května 2007 se měl v přítomnosti Zlatuše Andělové, Renaty Vesecké, Pavla Němce a Petra Coufala vyjádřit, že „současná situace je velmi výjimečná, hrozí pád vlády s ohledem na výhružky některých ministrů, a proto nezávislost v rozhodování musí jít stranou politickým zájmům“. Úvahy žalobkyně vyústily v závěr, že „popsané jednání a stejně tak i výroky JUDr. Pavla Kučery jsou způsobilé … ohrozit důvěru v nezávislé a nestranné rozhodování soudu, zváží-li se, že jmenovaný vystupoval jako místopředseda Nejvyššího soudu ČR, který stojí na vrcholu soustavy obecných soudů“.

„Zlatým hřebem“ žaloby je osmibodový návrh na dokazování, v němž kárná žalobkyně požaduje čtení výše zmíněného dopisu Zlatuše Andělové, dále výslech všech jí zmíněných osob s výjimkou kárně žalovaného (!). V bodě 7 následuje požadavek na výslech „dvou státních zástupců  KSZ v Ostravě, kteří byli Zlatuší Andělovou informování o obsahu schůzek“, přičemž se mělo jednat o „dosud neustanovené osoby“. A v bodě 8 požadovala čtení úředních záznamů o schůzkách  z 6. a 28. února a 17.května 2008. Ustanovení „dosud neustanovených osob“ si vyžadovalo námahu jednoho telefonátu na KSZ v Ostravě. Požadavek na čtení úředních záznamů byl zcela nesmyslný, protože ani krajská státní zástupkyně, ani její „dosud neustanovení“ podřízení, ani bývalý vrchní státní zástupce nesplnili úřední povinnost pořídit o podezřelých jednáních záznamy. Podřízení se pak u soudu vymlouvali, že se spoléhali na svou vždy pečlivou nadřízenou.  Spíše to však svědčí o tom, že nikdo z nich nepovažoval rozhovory za závadové, nebo se Zlatuše Andělová ze stejného důvodu nikomu nesvěřila. Hůl na psa začali hledat, až vznikla společenská poptávka.

Uvedené mezery v návrhu na dokazování usvědčují paní kárnou žalobkyni z bezpříkladné nedbalosti při shromažďování a vyhodnocování důkazů. Během dlouholetého působení ve spolku Šalamoun jsem četl desítky obžalob. S něčím podobným jsem se dosud nesetkal. Zejména odkaz na neexistující listinné důkazy je naprostý unikát, který by si nedovolil snad ani ten nejhorší státní zástupce.

Na tomto místě předesílám, že paní kárná žalobkyně byla jako jediný účastník řízení před soudem opakovaně napomínána předsedou senátu, protože si nedokázala zapamatovat, že si nemůže při výsleších svědků plést úlohu žalobkyně s postavením kazatelky fanatické náboženské  sekty.

A to je cena, kterou zaplatila Iva Brožová za kauzu Jiřího Čunka: v řízení proti Pavlu Kučerovi prokázala podjatost již tím, že přijala roli žalobkyně, dále se usvědčila z nezpůsobilosti bezchybně napsat a podložit důkazy velmi jednoduchou kárnou žalobu a konečně také z neschopnosti vést výslech svědků před soudem. Soudě podle toho se zdá, že na pověstech o její nezpůsobilosti vést Nejvyšší soud ČR může být něco pravdy. Kdyby se nehrnula do role kárné žalobkyně, nevěděli bychom to. Stále platí moudrost starých Římanů: si tacuisses, philosophus mansisses. Nedbajíc jí, „božská“ Iva Brožová přišla o zbytky beztak pošramocené svatozáře.

Kárný senát v podstatě převzal a pouze doplnil a rozvinul text obžaloby, přičemž přijal všechny argumenty kárné žalobkyně. Jak z dalšího vyplyne, dokazování vedl nikoli ve prospěch i neprospěch obžalovaného, ale jednostranně k předem stanovenému cíli. Na vypracování písemného vyhotovení  potřeboval celých šest týdnů, čímž ohrozil dokončení procesu do konce kalendářního roku. Zdánlivě tím nahrál Pavlu Kučerovi, protože nerozhodne-li odvolací senát do konce roku, řízení bude zastaveno a nepravomocný prvostupňový rozsudek se stane nulitním. Na druhé straně obžalovaný tím ztratí možnost napadnout předjímané nepříznivé rozhodnutí odvolacího senátu Nejvyššího soudu ČR (sestaveného jeho „přítelkyní“ kárnou žalobkyní) ústavní stížností, která by mohla mít ve vztahu k normalizátorské argumentaci kárného soudu zásadní význam.    

Dalo by se očekávat, že velká spotřeba času na vypracování pouze  osmistránkového písemného vyhotovení rozsudku se odrazí v pečlivosti vypracování a neprůstřelné logičnosti závěrů. Jak uvidíme dále, nestalo se.

Základní problém je ve filozofii nazírání kárné žalobkyně i senátu na setkávání přátel, kteří jsou nedopatřením osudu příslušníky právnických profesí, a na obsah jejich rozhovorů. Obhajoba tvrdí, že debaty, které mezi sebou vedli obžalovaný a jeho společníci, probíhaly v soukromí, měly ryze společenský charakter, nesloužily žádnému konkrétnímu cíli a námětově se týkaly věci, o které se tehdy bavil celý národ. Nebyly určeny k použití mimo okruh debatního stolu a samozřejmě nikdo nepředpokládal, že se najde někdo, kdo se zachová podle a začne se svěřovat bulváru. Žádný z účastníků nebyl přímým aktérem trestního stíhání Jiřího Čunka. Dokonce i možnosti Zlatuše Andělové zasáhnout do něj jako představená dohledového státního zástupce byly spíše teoretické.  Kriminalizace schůzek je v každém případě kriminalizací soukromí účastníků debat a zpochybňuje jejich základní práva, chráněná Listinou základních práv a svobod.

Kárná žalobkyně a senát soudci Pavlu Kučerovi a ostatním jejich základní práva upírají, nadřazujíce jim jakási fiktivní pravidla soudcovské morálky, která jsou v jimi vymezeném rozsahu v podstatě nesmyslná a nerealizovatelná. Nastolují tím filozofickou otázku, zda základních práv zbavený soudce by vůbec byl plnohodnotným občanem.

Podle těchto inkvizitorů by se soudci nejspíš nesměli v soukromí přátelit mezi sebou navzájem a s příslušníky ostatních právnických profesí, a když už by se s nimi nedejbůh setkali, směli by se snad s nimi bavit třeba o výsledcích dostihů chrtů, nikoli však o soudních kauzách, které plní stránky novin a vysílací čas rozhlasu a televize. Byli by tak jako jediná kategorie občanů  vyloučeni z veřejné debaty o dění v justici. 

K tomu je třeba uvést, že v době, kdy došlo k uvedeným rozhovorům, patřila aféra bývalého vicepremiéra Jiřího Čunka k hlavním vnitropolitickým událostem doby a hovořilo se o ní úplně všude. Účastníci obžalobou zmiňovaných schůzek nežili pod skleněným zvonem, takže se jim tento námět nemohl vyhnout. Řeči vedli v úzkém kruhu přátel a nikdo neprokázal, že by jejich debaty měly jakýkoli vliv na rozhodování státních zástupců, kteří pak s případem Jiřího Čunka zatočili i bez nich. Soud se možnosti prověření jejich reálného vlivu vyhnul. Netuším, zda šlo o záměr či o důsledek neumětelství.

Podle mého názoru základní pohled kárné žalobkyně a senátu na charakter kriminalizovaných setkání a na nich vedených debat je projevem pozůstatků totalitního myšlení v hlavách soudců, kteří nabyli vzdělání v období normalizace, tím pak také neúmyslným důkazem správnosti úvah ministra Jiřího Pospíšila, který odchod této kategorie soudců považuje za jednu z podmínek zvýšení kvality a výkonnosti soudnictví. Z rozhodnutí kárného senátu zafičel ledový dech totality. Není ostatně divu, že soudci kárného senátu přistupují k otázce ochrany soukromí žalovaného z pozice normalizačních „kádrováků“, když jsou mezi nimi nejméně dva bývalí komunisté, z toho jedna „kovaná soudružka“, která začínala kariéru soudkyně přímo na republikovém nejvyšším soudu. V demokratické společnosti je soukromí jedince posvátné a pro úřady nedotknutelné. Fízlování soukromých rozhovorů uzavřeného přátelského kroužku slušných lidí je proto mravně nepřípustné a jeho výtěžek nesmí být předmětem jakéhokoli úředního zájmu. Pro komunisty bylo soukromí bezcenné a nárok na ně se připouštěl jen v rozsahu, určeném vrchností, tak jak tomu chce kárný soud.

V rozporu se zdravým selským rozumem, ale i s trestním právem, je názor, že Pavel Kučera kohosi nebo cosi ovlivňoval. Soud se nezabýval otázkou, zda měl takový záměr, a jaký by k tomu mohl mít motiv. V očích veřejnosti je za zásah do kauzy Jiřího Čunka odpovědná „mafiánská“ trojice Pavel Kučera, Pavel Němec, Renata Vesecká. Z nich všech se trestní stíhání bývalého vicepremiéra týkalo Pavla Kučery nejméně a neměl žádnou možnost do něho zasáhnout. Nežil v politice, nemohl proto sledovat politický zájem, věc byla v počátcích přípravného řízení, předpoklad, že by se dostala do rukou jeho soudu, byl nesmírně vzdálený. Nikde se nevyskytl náznak bližšího soukromého vztahu k Jiřímu Čunkovi.

Z rozsudku není patrné, koho vlastně měl Pavel Kučera ovlivňovat. V době, kdy o věci hovořil, nikdo se necítil ovlivňován, Zlatuši Andělovou nevyjímaje. Proto nebyly pořízeny úřední záznamy o rozhovorech. Ve sdělení Mileně Hojovcové, ale i při výslechu před samosoudcem krajského soudu svědkyně shodně uvedla, že až dodatečně nabyla dojem, že její spolubesedníci snad po ní něco chtěli či něco od ní očekávali. Navíc tvrdila, že s poznatky ze setkání se svěřila svému nadřízenému, vrchnímu státnímu zástupci Ivo Ištvánovi. Z jeho informace, podané ministrovi Jiřímu Pospíšilovi v přítomnosti jeho 1. náměstka Vladimíra Krále a nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké dne 6. září 2007 ale nevyplynulo podezření, že by došlo k ovlivňování řízení proti Jiřímu Čunkovi. Zázračné prozření čtyř státních zástupců až po vypuknutí mediální smršti, kterou patrně vyvolal(a) svou žvanivostí „práskač(ka)“ mezi účastníky zmíněné stolní společnosti, vzbuzuje nedůvěru.

Ostatně tato čtveřice působila dojmem, že by se nejraději výpovědi před soudem vyhnula. Na veřejné zasedání soudu sice přijeli, ale odmítli vypovídat, protože nebyli nejvyšší státní zástupkyní zproštěni mlčenlivosti. Museli pak k soudu cestovat ještě jednou. Podle komentáře Renaty Vesecké byl jejich požadavek na zproštění mlčenlivosti pro ni překvapením, neboť neměli vypovídat k ničemu, co by se týkalo jejich služebních úkonů.

Dále soud nezjistil mechanismus případného přenosu vlivu Pavla Kučery na rozhodnutí státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka, tím méně, zda nějaký vliv skutečně měl. V této souvislosti se dopustil pozoruhodné chyby, když nepoložil svědkyni Renatě Vesecké otázku, jaký vliv na její postup v kauze Jiřího Čunka měly úvahy obžalovaného, pokud je ovšem vůbec pronesl. Soud také nepřipustil v této věci výslech státních zástupců, kteří záchranu Jiřího Čunka reálně provedli. Propásl tak mimo jiné jedinečnou příležitost přimět jako první státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka k vysvětlení, co ho vedlo k vydání usnesení ve prospěch Jiřího Čunka z 4.června 2007, zda a kdo mu to uložil a pod. 

Mám pochybnost také o správnosti hodnocení smyslu domnělých výroků Pavla Kučery, pokud by skutečně byly vyřčeny. Soud především podle mého soudu pochybil, když nekriticky přijal tvrzení Zlatuše Andělové o obsahu hovorů, které měl obžalovaný v její přítomnosti vést. Její svědectví je osamělé, nepotvrzuje je žádný další přímý svědek. Přímí svědci, soudem zlehčovaní, protože jde o svědky obhajoby, inkriminované výroky neslyšeli, Pavel Kučera je popírá. Shoduje se s Andělovou pouze v připuštění zvědavosti na výsledek policejního zkoumání údajných Čunkových vkladů, ale ani to nelze považovat za pokus o ovlivňování: kárná žalobkyně ani senát nevzali na vědomí, že 6. února 2007 ještě nebylo známo, zda Senát vydá Jiřího Čunka k trestnímu stíhání. Nebyl tedy žádný důvod ke starostem o Jiřího Čunka a pouhá zvědavost není provinění. Dokonce si dovoluji tvrdit, že vzhledem k rozvíření aféry médii byla docela přirozená.

Nevěrohodné je i tvrzení Zlatuše Andělové, že v Brně 28.února požadoval Pavel Kučera protahování trestního řízení proti Jiřímu Čunkovi. Opět se vrací otázka, proč by měl projevovat starost právě on, když byl přítomen poradce předsedy vlády Pavel Němec, který by hypoteticky nějaký zájem mít mohl, a byla přítomna nejvyšší státní zástupkyně, která by mohla mít svou představu, jak by se měl její úřad v této věci chovat. Údajný Kučerův výrok je zčásti konstatováním stavu, který každý z přítomných znal z mediálních zpráv: v té době premiér a jeho skvadra skutečně řešili, co s Jiřím Čunkem, jehož přítomnost ve vládě byla nesnesitelnou politickou zátěží, a kým jej nahradit. Druhá část – požadavek na protahování řízení ale postrádá logiku: trestní stíhání Jiřího Čunka bylo v počátcích a zkušený trestní soudce jednak věděl, že bezprostřední nebezpečí podání obžaloby ještě hned tak hrozit nebude, a mimo to mohl počítat s možnostmi obhajoby řízení protahovat.

Nejvíce ovšem Pavlu Kučerovi v očích veřejnosti i kárného soudu škodí údajný jihlavský výrok o upřednostnění politického zájmu nad nezávislostí rozhodování státního zastupitelství. Prokazuje jej opět jen svědectví Zlatuše Andělové a dokonce i soudce Vojtěch Cepl ml. nakonec došel k názoru, že nelze s jistotou prokázat, že jej obžalovaný skutečně vyslovil. Jsou důvodné pochybnosti, zda by Pavel Kučera mluvil v souvislosti se státním zastupitelstvím o nezávislosti rozhodování, když jako soudce a právní teoretik nepovažuje státní zastupitelství za nezávislé ve smyslu srovnatelném s nezávislostí soudců. Podstatná část domnělého výroku by stejně byla jen konstatováním všem dobře známého stavu a celek lze vyložit stejně tak dobře jako nepřímé nabádání k vyhovění politické poptávce nebo jako postesknutí nad tím, že někdo vyvíjí na státní zastupitelství politický nátlak. Pro kárný senát v této souvislosti zjevně neplatí zásada „in dubio pro reo“ a vykládá výrok způsobem pro obžalovaného nepříznivým. Domněnka, že snad Pavel Kučera chtěl ovlivnit Zlatuši Andělovou k záchraně Jiřího Čunka před podáním obžaloby je ale v zásadním rozporu s údaji o verbálním konfliktu mezi ní a ostatními spolustolovníky, o němž se jak před kárným senátem, tak dříve také u krajského soudu zmínila ona sama, svědek Ivo Ištván s odvoláním na informaci od Petra Coufala, ale jako přímý svědek přímo Petr Coufal a další. Pomineme-li svědectví Ivo Ištvána, které je jako nepřímé méně hodnotné, všichni ostatní včetně Zlatuše Andělové se shodují, že debatu o kauze Jiřího Čunka vyprovokovala sama. Údajně „z legrace“ se dotázala svých společníků, zda už mají za Jiřího Čunka náhradu, protože vyšetřování se blíží ke konci a státní zástupce ho bude muset v nejistotě obžalovat.

Již okolnost, že se o tak vážné věci začala bavit „z legrace“, ji staví do špatného světla. Soud se mimo to nepozastavil nad tím, že svévolně poskytla informace o stavu trestního stíhání osobám, které na to neměly právo. Ale nedosti na tom:podle Petra Coufala a dalších se v této souvislosti vyjádřila o Jiřím Čunkovi značně znevažujícím způsobem a nezbytnost podání obžaloby vysvětlila důvody, jež s předmětem trestního stíhání nemají nic společného. Coufalovo svědectví potvrdil u krajského soudu jako svědek bývalý náměstek vrchního státního zástupce Igor Stříž, který nemohl slyšet, co jeho bývalý podřízený sdělil soudu. Z okolnosti, že Zlatuše Andělová navodila téma sama, lze nepřímo odvodit, že bez její iniciativy by se o kauze Jiřího Čunka nemluvilo, nikdo by po ní nic nechtěl, natož aby ji ovlivňoval, a Pavel Kučera by neměl příležitost pronést údajný inkriminovaný výrok.

Ovlivňování Zlatuše Andělové Pavlem Kučerou se za výše uvedených okolností jeví jako nehmatatelné, tedy neprokazatelné. S nikým dalším, kdo by případně v dané fázi vyšetřování mohl jeho chod ovlivnit aspoň z povzdálí, nepřišel Pavel Kučera do styku.

Rozsudku lze vytnout i drobné formulační nepřesnosti, které však mohou mít vliv na hodnocení žalobou napadeného jednání. Tak hned v bodě 1 znělky rozhodnutí se nepravdivě uvádí, že obžalovaný inicioval schůzku v Ostravě atd. Ve skutečnosti byl jejím iniciátorem Pavel Němec, obžalovaný ji na jeho žádost zprostředkoval. V bodě 2 se pak hovoří o schůzce se Zlatuší Andělovou, ač se ve skutečnosti jednalo o oběd, na který byla mimo jiných přizvána také tato svědkyně. Rovněž příležitostný oběd v Jihlavě je vydáván za setkání se Zlatuší Andělovou, ačkoli se ke stolu dostala náhodou a primárně ze své iniciativy. Tyto zdánlivé maličkosti mají vyvolat dojem, že Pavel Kučera se soustřeďoval na jednání se Zlatuší Andělovou, zřejmě za účelem jejího cíleného ovlivňování, což není pravda.

Kárný senát přistupoval jednostranně k hodnocení výpovědí svědků. Ve všech případech jde o osoby právnicky vzdělané, z titulu vykonávané funkce důvěrně obeznámené s povinnostmi svědka a důsledky případného křivého svědectví. Přesto senát mlčky předpokládal věrohodnost pouze nepřímých svědků na straně žaloby, bez ohledu na to, že sami sebe zpochybnili počáteční neochotou vypovídat, nesplněním povinnosti pořízení zápisů o podezřelých okolnostech setkání s obžalovaným a jeho společníky a posléze i „prozřením“ až téměř  po roce od prvních dvou inkriminovaných setkání. Naproti tomu senát „neuvěřil“ svědectvím přímých svědků na straně obhajoby, ač k tomu kromě vůle odsoudit obžalovaného nebyl žádný další důvod. I v tomto směru je rozsudek unikátní.

Až komicky, byť současně hrůzně, působí uvažování senátu, zda se Pavel Kučera nedopustil trestného činu. Lituji, že kárná žalobkyně nedala přednost trestněprávnímu postupu, protože si jsem jist, že policie a běžné státní zastupitelství by při prověřování jejího oznámení postupovaly standardně, nedovolily by si takovou neodpovědnou povrchnost, s jakou k věci přistoupila kárná žalobkyně a senát, a podezření by odložily.

V této souvislosti upozorňuji, že zásah státních zástupců do kauzy Jiřího Čunka vyšetřovala na základě trestního oznámení spolku Šalamoun protikorupční policie pod dozorem a dohledem západočeských žalobců. Nejvyšší státní zástupkyně se pak pochlubila při veřejném televizním vystoupení, že policie žádné nezákonnosti nenašla. Přitom státní zástupci vykonali hmatatelné úkony ve prospěch Jiřího Čunka, kdežto Pavel Kučera měl pouze pronášet nějaké bezzubé úvahy, a ani ty nejsou spolehlivě prokázány.

K zásadám postupu při ukládání trestu patří zohlednění minulosti obžalovaného a přiměřenost k jiným trestům, ukládaným ve srovnatelných kauzách. Ač to je zcela neobvyklé, kárná žalobkyně nenavrhla soudu, jak by měl obžalovaného potrestat. Ponechán sám sobě kárný senát uložil nejpřísnější trest, jaký je dle zákona možný. Zjevně nevzal vůbec v úvahu délku kariéry Pavla Kučery, jeho dosavadní bezúhonnost, významné postavení prvního a zatím jediného místopředsedy Nejvyššího soudu ČR, které si vydobyl díky svým odborným a lidským kvalitám, ani jeho pověst uznávané právní autority a slušného člověka. Samozřejmě nepřihlédl ke skutečnosti, že obžalovaný patří k čestným výjimkám mezi staršími soudci tím, že se nepošpinil členstvím v KSČ, v čemž má nespornou mravní převahu nad některými členy senátu, kteří se pošpinili, a to důkladně.

Pominu-li svůj soukromý názor, že soudce Kučera měl být zproštěn obžaloby, trvám na nepřiměřenosti trestu vzhledem k jiným kárným kauzám. Zatímco obvinění proti Pavlu Kučerovi je značně neurčité a důkazy nepodložené, v minulosti došlo k zbavení funkce například v případě soudce Pavla Nagye, který si vymyslel celé neuskutečněné opatrovnické řízení a vystavil k němu všechny potřebné dokumenty. Jenže odvolací senát Nejvyššího soudu ČR stejně tento rozsudek zrušil a nechal soudce soudit dál. Závažnost skutků obou soudců je nesrovnatelná, shodnost trestů nepřijatelná.

A to je cena, kterou zaplatil kárný senát za záchranu Jiřího Čunka: zplodil zmetkové rozhodnutí a tím veřejně prokázal svou podjatost a profesní nedostatečnost. Žádný ze soudců se nemůže  chlubit svou úlohou v tomto hanebném procesu.


Vyšlo 29.10.2010 na Politikonu a webu spolku Šalamoun


___________________________________________________________________________________