(*18. října 1935 - +4. listopadu 2010)


Poznámka: Před chvílí jsem se dozvěděl, že zemřela básnířka Viola Fischerová. Po těžké nemoci: rakovina plic. Žila po léta v exilu, o její poezii se čtenáři dozvídali až od počátku devadesátých let. Naposledy jsme se spolu setkali letos v květnu v Praze o knižním veletrhu. Byla někdy až legrační pro vehemenci s jakou se zasazovala o různé kauzy, i pro zaujetí, s jakým dávala najevo své politické a jiné preference. Ale ve svých básních, protože ty se nepíšou, ale vznikají, byla neomylná. Měl jsem ji a mám ji rád. Co jinak povědět. Čtenářům Virtually přikládám krátké uvedení do jejího básnického díla a rozhovor, který jsem s ní udělal před šesti lety pro revue Proglas. Od té doby vydala další knihy, získala dvakrát ocenění Magnesia Litera nebo Drážďanskou cenu za lyriku, její básně byly přeložené do řady jazyků; obsáhlý výbor Babia godzina vyšel v překladu Doroty Dobrewové před čtyřmi lety v Polsku. Překládala z polštiny (Wojaczek, Bialoszewski) a z němčiny (Kafka, Canetti).

                       *** 
VŽDY JEN O JINÉM LETOKRUHU

Viola Fischerová se narodila v roce 1935 v Brně. Vystudovala slavistiku na Karlově univerzitě a germanistiku a historii na univerzitě v Basileji. na V šedesátých letech pracovala jako redaktorka literární redakce Čs. rozhlasu a v roce 1968 emigrovala se svým tehdejším manželem Pavlem Buksou (spisovatel Karel Michal) do Švýcarska. Patřila ke skupině Šestatřicátníci, na konci padesátých let nemohl vyjít její básnický debut Propadání. K psaní poezie se vrátila až po více než třiceti letech – sbírka Zádušní mše za Pavla Buksu vyšla před jedenácti lety v nakladatelství Petrov. Po ní vydala v poměrně rychlém sledu hned několik dalších básnických knih. Nejde v nich o rozmělňování jednou vyřčených věcí, jak jsme často svědky u básníku tzv. „plodných“. Jsou dílem soustředného pohybu, jímž je tápavé a cudné přibližování se oné hlubině bezpečnosti, jež je zároveň "v nás" i "na nebesích". Soustředným pohybem, po letokruzích, jak sama říká, se přitom až ve své v pořadí sedmé sbírce odvažuje dotknout velice niterných bolestí,  básnicky je pojmenovat a vyřknout. V knize Nyní se můžeme přesvědčit, jak velice konkrétní uzemnění a ukotvení mají například slova Pane vrať mi tu úzkost/ již jsi dal unést/ osmiletému dítěti, která čteme v Matečné samotě. Otec, matka, dítě, válečná léta. Bezelstně neomylná paměť básnířky, a jazyk coby obnažený živý nerv o přímo seismické citlivosti. (jfm)

U každé z tvých knih cítíme nebo slyšíme určitý základní akord, impuls. Co tvoří základ tvé poslední sbírky, z jejíhož rukopisu jsi nám četla v Paměti?
Básně v knize Nyní jsem začala psát z pocitu, jak nemožné je zachytit přítomný okamžik - jako přítomnost; jak je každý z těch okamžiků zabarven, ne-li dokonce určován minulostí a někdy i nejasným tušením budoucnosti. Tedy: nyní/ jmění vteřiny/ co je a není/ do konce na dosah.
 
Sbírka Nyní není jen o tvé minulosti…
V těchto týdnech vysílala televize  dokumentární cyklus výpovědí lidí, kteří zažili komunistické třídní dobro v koncentračních táborech. Jistě že člověk o tom leccos ví, ale z těch přímých svědectví jsem se nemohla dlouho vzpamatovat. Tak vstoupila do prvních básní sbírky právě tato přítomná minulost.

V knize Matečná samota hovoříš spíše v náznacích o „úzkosti dítěte“. Bylo tu něco, čeho ses nechtěla raději dotknout, aby se to nedalo do pohybu.
Dětství to byla další minulost, na kterou jsem narazila, kroužila jsem kolem něj v každé sbírce, ale až v knize Nyní jsem se probila k jeho kořenům. K tomu, co mě, jak jsem pochopila, tak podstatně určovalo po celý život a určuje dodnes.

Doba tvého raného dětství se vlastně překrývá s válečnou dobou. Nebylo z toho důvodu, jak se říká, šťastné?
Moje dětství, to jsou dva naprosto odlišné světy. V tom prvním, neskonale šťastném, jsem žila s maminkou několik měsíců v Třeboni. A tam jsem žila doslova v pohádkách. Byla tam lávka, kterou jsem zdravila, aby mě převedla na druhou stranu, hájek, zřejmě zamořený, kde mezi stromy visely pavučiny ráno plné stříbra, a to byl ten háječek, kde za noci tančila s vílami Bětulička. Měli tam své místo i Dlouhý, Široký a Bystrozraký, mezi Světem a Opatovickým rybníkem a za ním. Vzpomínám si, že ještě jako gymnazistka jsem před cestou do |Třeboně dostávala pravidelně ne cestovní, ale skutečnou teplotu.
 
Kdy tahle idyla skončila?
To všechno se rázem změnilo, když jsme se vrátily domů, do Brna. Dítě jako z pytle/ vysypali domů/ do cizí zahrady. Tento druhý svět byl plný úzkosti. Protože táta byl v emigraci, musila se maminka každé tři týdny chodit hlásit na gestapo. Jednou mi řekla: Kdybych se nevrátila, jdi k paní Hofmanové, ona ví, co má dělat. Tehdy vstoupila do mého života magie, protože to dítě se muselo nějak bránit. Modlila jsem se, ale hlavně jsem čarovala, kudy jsem chodila. Když byla máma pryč, musela jsem celý čas zpívat, protože pokud zpívám, tak se mamince nemůže nic stát, říkala jsem si. Ale sílu kouzla bylo třeba neustále stupňovat. Jednou jsem proto sebrala nůžky a zakopala je v zahradě pod jabloň. Protože pokud se jimi nebude stříhat, tak… Nebo jsem uzmula máminu oblíbenou pletenou vestu a srolovanou jsem ji a schovala na půdě pod trám. Je tam dodnes.

Jak jsi prožívala otcovu nepřítomnost? Jenom jako fakt, že je dočasně pryč, nebo už také v souvislosti s válkou?
Válku jsem vnímala od počátku, když gestapo občas prohrabalo celý dům. Měla jsem strach z německých vojáků, cítila jsem je jako nepřátelskou sílu. A stejně jako mámu bylo třeba chránit tátu v cizině, aby se nestalo nic ani jemu. To jsem třeba musela dojít bez nadechnutí až na konec ulice, a to byl pěkný kus.
Nejhorší na tom bylo, že maminka se pod tlakem starostí a úzkostí velice změnila. Nemám pro to přesnější výraz, než že  začala obrůstat kůrou. Uzavřela se, byla jiná, nepřístupná. A já jsem tak se strachem, že zůstanu sama, zůstala sama.

Kdy se otci podařilo utéci z protektorátu?
Už 17. března 1939 ho přišlo zatknout gestapo, emigroval hned v prvních dnech, nebyly mi ještě čtyři roky. Přesto jsem ho musela velice milovat a postrádat. Vybavuji si jeden sen, který se mi často opakoval. Hledám ho a jdu do prádelny, kde určitě je, ale sen končil vždycky, když jsem vzala za kliku. Byly mi asi tři, když se mi ztratilo moje milované koťátko a já ho našla druhý den v prádelně. Takže ztracené milované bytosti bylo zřejmě možné vždycky ještě najít v prádelně.

Nestál po otcově návratu před tebou cizí člověk?
Táta se vrátil do mého života, když mi bylo deset. To bylo ale spojené s jiným traumatem. Táta byl laskavý, nikdy nekřičel, mohla jsem s ním mluvit o všem – a nadto mi dával nepokrytě najevo svou lásku. A já jsem začala zvolna opouštět svou matku, svého nejmilovanějšího člověka, a přimykat se k tátovi. Což byla zrada o to horší, že táta se asi po půldruhém roce zamiloval do jiné ženy – a já jsem stála na jeho straně.

To jsi ale musela přirozeně prožívat jako zradu vůči mamince?
Z té viny vůči matce jsem se dodnes nesvlékla. Musím říci, že mi táta moji oddanost oplatil, dá-li se to takhle říci. Když jsem se začala vytrácet do bdělých snů, protože jsem vše nesla velice špatně, vrátil se na rok domů, než jsem se dala do pořádku.

Kdo vlastně byla tvoje maminka?
Moje maminka pocházela z jedenácti dětí. Když chodila za Rakouska na gymnázium, byly tam pouze dvě dívky. Chtěla studovat medicínu, ale nemohla, protože po ní přicházeli další sourozenci. Krásně zpívala a byla by se dostala na konzervatoř. Děda byl sice osvícený Žid, ale přece jen měl ctižádost zajistit dětem lepší povolání, a komedie to bylo i na něho moc. Po vzniku první republiky uposlechla Masarykovu výzvu a odešla učit na Slovensko, ale po svatbě s tatínkem se musela učitelského povolání vzdát.


Básnířka, dcera filozofova, musí to vždy být handicap?
Jednoznačně výhoda, ale až později. Táta se na mně podepsal především intelektuální a mravní náročností. Vysvětlil mi, proč coby předválečný straník vystoupil po únoru 1948 z KSČ. Vysvětlil mi proč oběsili Záviše Kalandru, proč věznili Zahradníčka, jak to bylo s Halasem.

Básnířka jsi tedy více po matce?
Maminka měla – jak to dnes vidím – nepochybné lyrické nadání. Dveře k poezii mi otevřela právě ona tím pohádkovým světem, který byl skutečný. Ono magické zaříkávání, tedy moje obrana, mělo nepochybně své kořeny i tady. Pokud jde o první doteky poezie, tak to bylo vědomí o ještě jiné skutečnosti, ke které se lze vztahovat. Představovala jsem si to tehdy jako jinou, odvrácenou stranu všeho, tedy i docela konkrétních věcí, která se děje jakoby za mými zády a kterou nemohu spatřit jen proto, že se neumím dost rychle otočit. A kde je všechno ještě docela jinak.

Jak svou poslední knížku vidíš v souvislosti s tím, co jsi doposud napsala?
V té sbírce je zachyceno i to, jak se všechna má „nyní“ proměňují v čase – měnícím se pohledem. Ještě jinak o tom svědčí i moje ostatní sbírky. Jako bych pořád psala jedinou knihu, která je vždycky jen o jiném letokruhu. Člověk roste vzhůru, TAM, k sobě se ale dostává opačným směrem, dolů, do hloubky. To je alespoň zkušenost mé poezie.

Praha, únor 2004

Ukázka z tvorby

Viola Fischerová
Písečné dítě

Viola Fischerová: Písečné dítě. Agite/Fra, Praha 2007, 72 stran

Tolik písku a slunce
Našlo sis horoucí ruce
mé láskylačné dítě

Uplácávám

ňadra z písku
břicho z písku
hladím útlé boky
i skrytou proláklinu

Zalévám tě
mořem z dlaně
prosívám ti plavé vlasy
nad čelem

Jak blaženě se směje
mé zlaté písečné dítě

Ještě neslyší stíny
kostelních hodin
které ze stromů

padají na mne

Tvé zlaté písečné oči
i po nich zůstanou stopy
přede mnou
ve mně

Jemné hloubení
jak otisk dlaně
v písku

Žasnu
a sladce se poddávám
svému jinému vlastnímu
tvaru

Už jsem nechtěla
nikoho živého
Jen psa a kotě
které jsem našla

Samota dým
Samota droga

Proč sis vybrala
právě mne

„Protože ty jsi ty
a já jsem já“
cituješ nevědouc
Montaigna

„Známe se tak
jak si to lze jenom vymyslet
nebo vysnít“

Já se však lásko
musím ptát
čím za to všechno
budeš jednou platit

Se mnou neprojdeš Tibet
a pro lásku
nebudeš muset skočit
z útesu do jezera

Půjdeš jen bosa po mokrém písku
kde kdysi rostla zelená mochna
V drobounkých vlnách
ještě šťastného dětství

které jsi neprožila

Už mě nebolelo
že brzy sejdu
Bavilo mě ztrácet

dávná já jména i místa
kde jsem byla šťastná
a proč

Svedlas mě z cesty
stáhla z kůže
vrátila bdělé sny
a noční strach

jak nebudu
bez tebe

a zapomenu
tvůj smích hlas
i tvoji tvář

V jaké závrati
jsi zvrátila hlavu
nade mnou

Milovala jsi v té chvíli
sebe
mnou

tou z bezčasí
kde ještě nejsme
já a ty?

Kudy jsi bloudila
krásná a lačná
že jsi pro lásku
skočila z útesu do jezera

abys ji stvrdila
aby byla

Nepochopil nic
ani v těch vysokých horách
Nechal tě odejít

Teď po letech se dovolává
výšky srázu
ledové vody
tvého skoku

a volá

Co všechno se tu sešlo
protlo a prolíná něhou

tvé zjizvené dětství
kmotra cizích dětí
dvojí jazyk a jedna řeč

v srozumění
až do konečků prstů
nemýtus touhy
dcery a matky

A jiskra
která to všechno
podpálila

I sněhová
by hřála tvá nahá dlaň
mé prsty v rukavici

jak vždycky dáváš
víc

i díru v nové bundě
mému psovi

Slad srpnových borovic
neptej se který je den
vynoř se znovu na cestě
a přicházej

přicházej dlouze
jako tvůj obraz
hodiny

mé starodávné štěstí
živé a blízko
pod stromy