ČSSD si musí vybrat mezi demokracií a sny, které se jí nikdy nesplní
Jan Frank

04.11.2010, iDNES.cz


Čeští socialisté potřebují přijít na to, co vlastně milují více, zda svobodu a demokracii, anebo svůj tradiční pohled na sociální spravedlnost, píše v následující úvaze publicista Jan Frank. Přemýšlí v ní nad perspektivami sociálního státu.

Ačkoliv ekonomické recese nezpůsobila celosvětovou katastrofu, její dopady na životní úroveň jsou dost výrazné na to, aby vyprovokovaly přinejmenším reflexi, ne-li přímo úzkost.

Že se otřásá paradigma takzvaného státu blahobytu, který se stal po druhé světové válce stěžejním obsahem západních demokracií (a po roce 1989 rezonoval i u nás), už v Kavárně on-line na britském příkladu nedávno doložil francouzský filozof Guy Sorman. Zjištění, že není na platy státních zaměstnanců, například, je nicméně jen jedna věc. Druhou je právní a filozofické zakotvení pojmu sociální stát a zhodnocení toho, jak se tento nikterak samozřejmý koncept vlastně osvědčil. Nediskreditují jej totiž pouze jeho ekonomické problémy a sociální svízele, které si jako perpetum mobile vytváří, nýbrž i občanská laxnost k demokracii.

Příliš mnoho politiků

Jak teď ukázala zdejší kampaň do obecních zastupitelstev i do Senátu, rozhodně není nouze o lidi, kteří chtějí dělat politiku. Na jedné straně to lze přivítat: jako důkaz energie a zájmu kandidátů, nebo jako symptom rozvíjející se demokratické kultury. Na druhé straně je - při vší úctě - nabíledni otázka, zda zrovna Senát, města a obce stojí za celý ten "humbuk". Ukázkou mohou být třeba stovky přívětivých tváří kandidáta do Senátu za ODS za jeden pražský obvod, které byly rozvěšeny na sloupech osvětlení lemujících nájezd na dálnici. Kdo jel kolem aspoň stovkou, prostě si nabrnkal jeho touhu zastupovat nás do (pod)vědomí. Vysvětlením těchto místy až sakrálních rysů kampaní jsou přitom tradiční očekávání ve vztahu k politice a také způsob, jak jsou občanům interpretovány možnosti politiky.

Politické lísání se, jak je známe dnes, v naší civilizační zóně vzniklo díky zavedení přímého, všeobecného a rovného volebního práva na přelomu 19. a 20. století. Monopol na politickou moc přešel z dynastie a pozemkové nobility na občanský kolektiv zahrnující celou populaci. Tím, že republika z moci učinila veřejnou komoditu a vytvořila prostor pro realizaci socialistického programu, dostala do nezáviděníhodné role jak církev, zastíněnou "světlem pokroku", tak tradiční rodinu. S každým dalším úspěšně vztyčeným pilířem toho, co dnes nazýváme sociální stát, logicky rostla politikům svatozář. Tak se, přes bažiny komunismu, stalo, že republikánský stát takřka nevědomě ztotožňujeme s očekáváními a nároky, jež obvykle stavíme před naše blízké, rodinu.

Virtuální náhražka rodinné tradice

Stát-rodina stojí de facto i de iure na politickém násilí. Jedna část společnosti získává prostřednictvím politiků peníze od svých spoluobčanů. Týká se to mnoha veřejných služeb, z nichž nejvíce politický ráz má sociální a zdravotní politika. Ne že by neměla rodina své nadčasové problémy, ale marná sláva: když občan ví, že je spoleh na sociální dávky, na jistý důchod, na bezplatné zdravotnictví apod., jeho příbuzenská, případně sousedská loajalita i vazba na církev coby poslední pojistku, se vytrácí a úměrně tomu roste jeho zpupnost i psychologická izolovanost.

S nepřebernými projevy takto mohutně podpořené sociální patologie se však sociální stát utkává jako hasič-žhář. Například nízkou natalitu, klíčový problém současnosti vzhledem k důchodovému systému, řeší problematickou imigrací nebo delší mateřskou. To samé platí o korupci. Chceš ji? Zaveď úřad, vymysli projekty a pusť se do výběrových řízení.

Většina politiků nepřichází s řešením reálných strategických problémů a s potřebným vzděláním, nýbrž jako více či méně štědří manažeři labyrintu veřejného servisu. Proč stát vlastní například České dráhy a Českou televizi, proč spravuje majetek církve a většinu školství a zdravotnictví? Reálně neexistuje jeden celý roční státní rozpočet ČR, neexistují podpory v nezaměstnanosti ani provoz Akademie věd. Kdybychom chtěli najednou vrátit věřitelům celý státní dluh, podmíněnost "sociální koheze" i vyspělosti kultury by vynikla drasticky. Veřejné služby a instituce umíme ve stávajícím rozsahu dlouhodobě v podstatě jen vymyslet, o něco hůře administrovat, ale nikoliv financovat, a to bez ohledu na vliv současné ekonomické recese.

Myšlenka menší než demokracie

Přenesme se na mnohými velebenou nedávnou ideovou konferenci ČSSD, jež měla být výrazem sebereflexe po květnových volbách. Budiž rovnou řečeno, že z pozvaných myslitelů v čele s filozofem Václavem Bělohradským ani jeden nenastolil otázku ekonomické udržitelnosti sociálního státu. Na druhé straně podle očekávání metali teze stvrzující nerozborné sepětí státu a jeho sociálního smyslu. "Prázdná" demokracie bez přívlastku jako by ani neměla smysl.

Tradičním kořením na oné konferenci byla pochopitelně "korumpující pravice" (Jan Keller) a došlo i na "zájmy globálního kapitálu" (Jiří Pehe). Plody celého posezení bohužel až příliš záhy ukázal předvolební klip ČSSD dvanáct statečných: nápad, aby černé BMW řady 7 rozdrtilo malé holčičce plyšového medvídka, by snad nepodpořil ani impresário Tvrdík.

Nepomohou ekonomické údaje, ironie ani pokleknutí na kolena, ale jedna věc by pomoci mohla. Socialisté potřebují přijít na to (a o tom by měli dělat ideové konference), co vlastně milují více, zda svobodu a demokracii, anebo svůj tradiční pohled na sociální spravedlnost. Z uvedeného skóre "vymíráme, nemáme peníze a čile regulujeme" je totiž patrné, že celkově se u nás ani v Evropě nejde doprava, ani středem, nýbrž doleva. Skutečná politická idea z demokracie vyplývá a opět do ní vplývá, nemůže jí být lhostejná nebo na ní jen tak parazitovat, případně ji jen trpět. Musí být stejně velká a je třeba o ni pečovat i přes preference zprava či zleva. Bohužel, ale v současnosti se zdá, že naše ČSSD takto vysokou ambici nemá.

___________________________________________________________________________________